Rozhovor - Milan Trachta alias Banán je nepřehlédnutelnou postavou na domácí nezávislé hudební scéně. Už skoro dvě dekády funguje jako organizátor akcí a také frontman několika kapel, z nichž jsou nejhlouběji do análů domácího punku zapsány Balaclava či Lahar. V současnosti stojí za mikrofonem v noise hardcore kapele Hlinomaz (chystají split s Enten og Eler) a přímočaré punkové Hanbě, kde se potkal s Tomášem Novotným, Liborem Paluchou a Lukášem Vincourem.
Po loňském demu vydalo kvarteto na podzim album Silou kovadliny a v lednové anketě Aktuálně.cz hledající objevy na klubové scéně si vysloužili od oslovených nejvíce tipů.
Pohne skutečně Hanba v roce 2015 domácí nezávislou scénou, jak zněl podtitul ankety? Těžko říct, protože po březnovém turné po bývalé federaci se kapela zase na půl roku odmlčí. Naštěstí je tady album, kterému se se zpožděním několika měsíců dostává zasloužené pozornosti i mimo svoji domovskou scénu. Vedle energického a chytlavého HC punku nabízí i chytré Banánovy texty kombinující poetiku a názorovou výpověď, která k punkové scéně přirozeně patří.
Právě o vztahu punkové ortodoxnosti a touze otevírat zasutá společenská témata jsme se s Banánem bavili, stejně jako o jeho proslulých "sebedestrukčních" tendencích na koncertech, o nichž svědčí třeba šrám od mikrofonu, který má skoro pořád na čele. Na image punkového bouřliváka ale zapomeňte, Banán prodává knihy a desky v obchodě Rekomando na Karlově náměstí, který je jakýmsi symbolickým centrem alternativní kultury v Praze. Angažuje se v protirasistických aktivitách, nepije a nejí maso a mnozí ho vnímají jako mluvčího punkové či alternativní scény. S čímž by on ale nejspíše nesouhlasil, protože tvrdí, že mezi lidmi nemají být žádné bariéry.
Aktuálně.cz: Hanba je kapela, která funguje velmi živelně. Už na druhé zkoušce vznikla první nahrávka, debutovou desku jste měli hotovou za hodinu. Skoro nezkoušíte a propagace je taky nulová. V čem je práce s Hanbou jiná než s předchozími kapelami?
Banán: Všechno je hrozně jednoduché, což je asi vnitřním nastavením lidí. Přestože jsou kluci výborní muzikanti, nemají potřebu věci nijak komplikovat. V kapelách, kde jsem hrál předtím, byli sice taky všichni kámoši, ale dokázali jsme se do krve pohádat a mnohdy zkoušky končily tak, že lítaly věci vzduchem. Tohle v Hanbě vůbec není. Nikdo neřekne, že je v písničce málo kytarového riffu nebo málo bicích, jako kdyby tam nebyla přítomná vůbec žádná ega. A jelikož samotná hudba je vlastně dost jednoduchá až primitivní, jde nám to všechno hodně rychle. Navíc je nám spousta věcí úplně fuk. Díky tomu, že tu Libor nebude, jsme odmítli všechny nabízené nabídky na letní festivaly a měli jsme z toho srandu, stejně jako z jakékoliv ankety.
A.cz: Ty jsi předtím působil v kapelách jako Balaclava nebo Lahar, které hrály řekněme konfrontační formu punku. Hudba, kterou děláte teď s Hanbou, je naopak hodně melodická a texty jsou čitelnější. Kde je pro tebe ten posun?
Pro mě Hanba není zase tak daleko od toho, co dělala Balaclava kolem let 98 a 99, a v určitém ohledu je to pro mě vlastně návrat zpátky. Navíc jsem v devadesátých letech vyrůstal na kapelách jako Lifetime a chtěl jsem něco takového vždy dělat. Teď jsem měl štěstí, že jsem potkal kluky, kteří mají stejné hudební základy, a tak hrajeme, co hrajeme, a to přes to, že jsme si vlastně nikdy neřekli, co přesně chceme hrát, a jen jsme na první zkoušce přehráli těch pár Liborových nápadů. No a pak jsme se čtyři měsíce neviděli a já jsem to skoro všechno zapomněl. (smích)
A.cz: A pak jste při druhé zkoušce natočili demo...
Nahrávali jsme si to hlavně pro sebe, abychom to zase nezapomněli (smích). Ale když jsme si to poslechli, přišlo nám to natolik v pohodě, že jsme to hodili na Bandcamp, kde to slyšel kamarád ze Slovenska, a navrhl, že to vydá na kazetě. To rozhodně nebyl původní záměr, a když se to dozvěděl Amák, který to nahrával, málem omdlel. (smích)
A.cz: Důležitou zbraní Hanby jsou tvé texty, které spojují výpověď a poetiku, ale nebojí se ani chytlavých sloganů. Souhlasíš, že jsou pro přijetí kapely zásadní?
Podle mě hraje velkou roli, že zpíváme česky. Vždycky mě bavilo pracovat s češtinou, se kterou je to v tomhle typu hudby trochu složitější než s angličtinou, a texty někdy vznikají stejně spontánně jako písničky. Když jsme šli před Vánoci nahrávat song Je to naopak na podporu Kliniky, tak jsem ještě ten den žádný text neměl, maximálně lehké kontury a o čem by měl být. A pak jsme skladbu složili, nazkoušeli a nahráli během dvou hodin v backstagi klubu Podnik.
A.cz: Píšeš texty pro Hanbu záměrně tak, aby byly pochopitelnější i mimo kontext scény?
I text o tom, že se s tebou někdo rozešel nebo tě sere jít ráno do práce, je stejně politický a důležitý jako o tom, že je potřeba bojovat proti fašismu. Protože i pod návalem emocí z rozchodu se můžeš chovat jako fašista.
Snažím se, aby to nebylo vyloženě prvoplánové, ale je to podobné jako s muzikou, někdy je to dost přímočaré. Na druhou stranu, Hanba je částí punkové scény vnímána jako kapela, která se snaží někam vtlačit a má texty, které jsou záměrně obroušené a krotké. Zatímco když jdeme na Óčko, tak nás tam berou jako "radikální kapelu s názorem". Pro mě jsou obě roviny - jak ta přímočařejší, tak ta více emocionální a osobní - rovnocenné a baví mě pohybovat se na jejich průsečíku. Ostatně na desce Silou kovadliny je citát z jedné písně kapely Embrace z jejich eponymní desky z roku 1987: „Your emotions are nothing but politics.“ („Tvoje emoce nejsou nic jiného než politika.“) To je citát, který mě v devadesátých letech hodně ovlivnil. Ian MacKaye tím chtěl říct, že osobní je vždycky politické. Že vše, co děláš, je politika. I proto může být text o tom, že se s tebou někdo rozešel nebo tě sere jít ráno do práce, stejně politický a důležitý jako o tom, že je potřeba bojovat proti fašismu. Protože i pod návalem emocí z rozchodu se můžeš chovat jako fašista.
A.cz: To šíření myšlenek je tedy důležité?
Je to trochu zavádějící a zrádné, lehce se může stát, že to dostane takový ten mesiášský nádech. Na druhou stranu cítím, že je tady nějaký prostor, ve kterém můžu říct, co si myslím, a nikdo se to nesnaží nijak zkreslovat nebo cenzurovat. To je pro mě zásadní. A šíření myšlenek obecně, přestože to nemusí být primární motivace, je také rozhodně důležité. I proto například výtěžek z desky Hanby jde na Anarchist Black Cross. Není to pro nás prostě jen hudba.
A.cz: Říkáš, že se pohybuješ na průsečíku a nemáš třeba problém jít do televize. Chápu, že pro spoustu lidí na punkové scéně je to problém. Jak je těžké se s tím vyrovnávat?
Snažím se nad tím pokaždé znovu a znovu přemýšlet a vidět tu hranici, za kterou už nechci jít. To ale neznamená, že je pořád stejná, jako byla, když mi bylo šestnáct. Možná si jednou řeknu, že už jsem ji v něčem překročil, a budu toho litovat. Teď ale věřím v to, co dělám.
A.cz: Přišlo tohle částečné smíření s věkem?
Určitě. Spoustu věcí jsem přestal vnímat černobíle a nálepky, které spousta lidí používá, ať už je to punk, DIY (punkový postoj soběstačnosti - udělej to sám, pozn. red.), nebo cokoliv jiného, pro mě přestaly být zárukou, že jsou jejich nositelé automaticky v pohodě. Mnohdy mám pocit, že je to takový snobismus obráceně. Jako kdybychom vykukovali zpoza barikády a smáli se zbytku světa, jak to všechno dělají špatně, mluvili o nějaké pozitivní celospolečenské změně, ale zároveň z ní mnohdy už dopředu vyškrtli všechny, kdo si nemyslí to samé co my nebo nefunguje podle našich představ, v tom je pro mě zásadní rozpor. Realita je taková, že většina lidí si některé věci neuvědomí, pokud nebudeš ochotný a schopný to téma vytáhnout ven a bavit se s nimi.
Punková scéna stárne, což je přirozené, nicméně já jsem vždycky vnímal punk jako hnutí mladých, které potřebuje teenagerskou energii, a ta tam teď chybí. Teď ji táhnou vesměs třicátníci, i když zas tak úplně špatné to není, je tu spousta dobrých kapel, promotérů i míst.
A.cz: Jak to vlastně aktuálně vypadá na HC punkové scéně? Radikalizuje se stejně jako společnost kolem?
Podle mě je to spíš naopak. Maximálně se radikalizuje řečmi. (smích) Scéna stárne, což je přirozené, nicméně já jsem vždycky vnímal punk jako hnutí mladých, které potřebuje teenagerskou energii, a ta tam teď chybí. Teď ji táhnou vesměs třicátníci, i když zas tak úplně špatné to není, je tu spousta dobrých kapel, promotérů i míst.
A.cz: Čím to je? Je už mladá generace tak dokonale chycená konzumem, že ji ani nenapadne zkoušet něco alternativního?
Nenazval bych to asi konzumem, pod to se schová všechno a do určité míry tím jsme ostatně chyceni všichni. Přes riziko, že se budu opakovat a vypadat jako zpátečník, řeknu, že podle mě na to má zásadní vliv internet. Ten způsobil, že věci se už nemusí dít reálně. K tomu, abys vypadal cool, což byl pro mnoho lidí první reálný krok k nějaké aktivitě a v patnácti letech to tak prostě bývá, stačí udělat profil na webu, napsat tam seznam tisíce desek, vyfotit se s někým a psát o tom, jak "to" žiješ. Nic z toho se ale nemusí reálně dít. Dřív když ses chtěl s někým vidět, tak jsi musel sednout na vlak, jet klidně stovky kilometrů a ten člověk tam na tebe musel čekat, nešlo zavolat na mobil a říct sorry. Ta energie se odrážela ve fungování věcí na scéně a vytvářelo to reálnou síť přátel, která třeba u mě přetrvala dodnes. Teď je mnohem jednodušší předstírat.
A.cz: Takže ta síť je dneska přetržená a mladí lidé už v ní nepokračují?
Jsou tady pořád mladí kluci a holky, pro které to znamená hodně, i když tam možná trochu chybí zájem o přesahové věci a mnohdy mi přijdou trochu víc zmatení. Pořád platí, že se scéna shodne na antifašismu, ale někdy se najdou lidi, kteří říkají, že nenávidí cikány, a přitom mají na sobě nášivku s logem antirasistické kampaně Good Night White Pride. O to důležitější je o těch tématech mluvit, srozumitelně a přístupně. Přístup k informacím je dnes brutálně jednoduchý a to, co děláme my, by mělo být impulsem nebo inspirací než nutně říkat: Musíte to dělat takhle!
A.cz: Tebe mnozí považují za mluvčího scény. Jak se cítíš v téhle roli?
Na punkové scéně je důležité, aby neexistovaly mezi lidmi žádné bariéry. Takhle to fungovalo vždycky, koncerty se organizovaly mezi kamarády, muzikanti se nikdy netvářili jako rockové hvězdy a vycházeli si maximálně vstříc. A nemělo by to být důležité jen na punkové scéně, ale i obecně. Já sám jsem žádnou hierarchii nikdy nevytvářel, snažím se to mít nastavené maximálně nízkoprahově, a kdokoliv chce, ví, kde mě najde. I s Hanbou se to snažíme mít stejně a radši hrajeme pod pódiem než na něm.
A.cz: Když jsme u těch koncertů, tak tvůj projev u mikrofonu hraničí se sebedestrukcí. A přitom působíš dojmem velmi klidného člověka, založením v podstatě intelektuála. Když vezmeš do ruky mikrofon, stává se z tebe jiný člověk?
Asi ne jiný člověk, ale kus exhibicionismu v tom určitě je, to si myslím není třeba nijak nalhávat. Pro mě je to primárně způsob, jak vyventilovat energii. Každý k tomu má svůj způsob. Někdo se totálně vypne chlastem, někdo sportem a někdo meditací. Já už dvacet let nejím maso, nepiju alkohol ani neberu žádné jiné drogy a koncert u mě funguje trochu jako katarze. Měl jsem vždycky rád kapely, které ze sebe vydaly na pódiu úplně všechno. Podle mě to tak má být.
Někdo se totálně vypne chlastem, někdo sportem a někdo meditací. Já už dvacet let nejím maso, nepiju alkohol ani neberu žádné jiné drogy a koncert u mě funguje trochu jako katarze. Měl jsem vždycky rád kapely, které ze sebe vydaly na pódiu úplně všechno. Podle mě to tak má být.
A.cz: Je ti pětatřicet, necítíš, že bys s věkem měl té energie méně?
Možná že to je jen způsob, jak se vyrovnávat s krizí středního věku. Já to sice tak necítím, ale to neznamená, že to tak není, a je pravda, že jsem poslední dobou začal trochu víc sportovat a cítím se teď fyzicky lépe, než jsem se kdy v životě cítil. Možná se rychleji unavím, to je ale fuk u koncertů, které trvají dvacet minut. Chci ukázat, že s věkem intenzita nemusí jít dolů, spíš naopak.
A.cz: A ta sebedestrukce?
Nad tím moc nepřemýšlím. Jdu na pódium, popadnu mikrofon a najednou se mi to v hlavě sepne, vezmu třeba stojan od mikrofonu a rozmlátím ho o zeď. Anebo ten mikrofon o svou hlavu. Prostě to udělám.
