To bylo léta Páně 2004. Sláva ska-popových No Doubt je už definitivně zašlá jako slunce po šesté večer touto roční dobou v Tchaj-peji, nicméně jejich frontwoman Gwen Stefani nehodlá nechat svou popularitu jen tak vyčpět. Kapela za zadečkem není nutná; postačí skvadra předních producentských kapacit.
Na klip ke skladbě Wind It Up se podívejte ZDE
Love.Angel.Music.Baby byla odrzlá deska kloubící dohromady osmdesátkový retro zvuk s hip hopem. Vábící na parket úderným upbeatovým maršem, zdobící mainstreamový pop flitry sexy bláznivosti. A hlavně představující Gwen jako material-girl nového věku, v jejímž projevu se pevně a svým způsobem smysluplněji než kde jinde pojí móda a styl s hudebním projevem. Prostě harajuku girl.
Kdyby album vyšlo tento rok, pravděpodobně by to nebyla taková bomba jako tehdy, protože dnes přece máme originální, pološílenou a vskutku nápaditou produkci desek spousty multiplatinových popových stars na denním pořádku. Ostatně poslechněte si třeba Timberlakeovo FutureSex/LoveSounds a pak požádejte Karla Veselého o vysvětlení.
A přestože má novinka Gwen Stefani The Sweet Escape z jistého, značně shovívavého a možná i trochu naivního úhlu pohledu všechno, co její starší sourozenec, nestačí to.
Retro je fajn, upbeat je fajn, vliv Madonny raných 80. let je taky fajn, a navíc pochopitelný - Gwen se narodila v roce 1969. Bubblegum-pop je humus, nicméně v jejím podání se dá rozžvýkat. Až sem se dá uvažovat nad tím, že by vlastně nemuselo být na co si stěžovat.
Jenomže ono bude, velice záhy. S prvním trackem se vkrade nejistota: Wind It Up produkovali The Neptunes (Pharrel Williams a Chad Hugo) - a přestože má něco do sebe, je to otvírák nejen alba, ale také posluchačovy lebky. Po druhém třetím poslechu otravuje tenhle heavy beat na popředí samplu z filmu The Sound of Music a zpěvaččina jódlovaní spolehlivěji než kafe od Maryši.
A pak už se nejistota změní v jistotu, zklamání a rozhořčení. Polovina zbývajících songů je ničím nezajímavý retro popík, u kterého se dobře utírá prach - Early Winter v produkci klavesáka Kean Tima Rice-Oxleyho či 4 In the Morning a Fluorescent kolegy z No Doubt Tonyho Kanala - a ta druhá nevýraznou ozvěnou debutu (Now The You Got It, Don't Get It Twisted).
Nejlepší skladby obstarali samozřejmě The Neptunes. Hyperrytmická Yummy se jako jediná dotýká zběsilostí kvality předchozí desky, Breakin' Up zaujme temnou atmosférou a minimalistická produkce Orange Country Girl v kombinaci se vzlyky Ms. Stefani je minimálně dojemná. Na druhou stranu ovšem tyto skladby víceméně postrádají hitový potenciál - takže ve výsledku nula od nuly pojde.
A konečně: hlavním poznávacím znamením The Sweet Escape je nechutná vlezlost, která nahrazuje spontánní rozjetost debutu a velmi podle útočí na váš hudební vkus. Nejzářnějším příkladem budiž titulní píseň Sweet Escape. Slabší osobnosti podlehnou okamžitě, silnější časem.
Pamatujete si pasáž z Mechanického pomeranče, kde se Alex musel dívat na násilné scény a nemohl zavřít oči? Tak buďte rádi, že váš přehrávač má tlačítko stop.
Autor této recenze si nedělá iluzi, že by The Sweet Escape nějak rapidně propadlo u fanoušků radiových nášupů. Jakožto komerčnímu produktu hrají vlastně výše zmíněné vlastnosti této desce do karet. Co ho ale mrzí, je fakt, že i z Gwen se tímto stává popová princezna. Ostatně podívejte se na ten přebal...
Gwen Stefani: The Sweet Escape. CD, 61 minut. Vydala firma Universal Music, 2006.
