Rozhovor - Působí to jako bestofka, zlatá edice toho nejzajímavějšího z alternativního rocku počátku devadesátých let, a přitom není zahleděná do minulosti. Mark Lanegan a Greg Dulli, frontmani dávných kultovních kapel Screaming Trees a Afghan Whigs, vydali letos v březnu společné album Saturnalia.
V rámci turné k jeho propagaci vystoupí The Gutter Twins 21. srpna v pražském Paláci Akropolis, což se v mnoha ohledech blíží události léta.
Jsou jako švábi, kteří přežili, co se přežít nedalo. Zlé dvojče Lanegan, idol a dávný přítel Kurta Cobaina, který málem podlehl oblíbenému heroinu a koncerty absolvuje takřka bez hnutí uzavřený ve vlastním světě. A vedle něj bonvivant, světlejší prvek dvojice - jen jinak sebedestruktivní Dulli, jenž prosadí svůj kousavý smysl pro humor, kam může. Na rozdíl od Lanegana zase preferoval kokain.
Cigareta v ruce se stala poznávacím znamení obou. Byli by ideální dvojice do Jarmuschova filmu Kafe a cigára, povídali by si o pekle a satanovi. Ale přesto se oni jediní pamětníci asi v nejlepší formě dožili dvacátého výročí založení labelu Sub Pop, který je s jejich nahrávkami provázaný.
Greg Dulli, ten výřečný a vstřícný, zvedl telefon ve svém bytě v Los Angeles a na úvod řekl jen: „Počkej chvíli, skočím si pro žvejkačku."
Představa dvou tak výrazných frontmanů podílejících se na jednom projektu mě naplňuje velkou zvědavostí. Jak spolu vycházíte? Je to souboj dvou veličin s enormním egem, nebo to naopak probíhá hladce?
Jsme především přátelé, chlape. A byli jsme ještě dřív, než jsme na čemkoli začali pracovat, to je základ. Jestli někdy někdo z nás nějaké ego měl, tak o něj přišel už dost dávno. Baví mě, že můžeme jen sedět v křeslech jeden naproti druhému a přehazovat si nápady.
Vybavuješ si ještě nějaké pocity nebo dojmy, kdy jsi poprvé slyšel Laneganovy Screaming Trees?
Řeknu ti to takhle. Když jsem je poprvé slyšel, tak jsem byl do nich úplně blázen. Ale když jsem je poprvé viděl naživo, tak Mark odzpíval dva songy, z ničeho nic se naštval, zahodil mikrofon, odešel z pódia a už se nevrátil. Musel tam přijít někdo jiný a odzpívat to za něj. A tehdy jsem si řekl: „Uf, ten týpek má problémy." Ale povím ti, od té doby jsem s ním odehrál víc než stovku koncertů a svoje chování na pódiu hodně vylepšil.
A co když jste se potkali osobně?
To první setkání bylo někdy na konci osmdesátých let, ale jen takový: ahoj, ahoj. Doopravdy bavit jsme se začali až v polovině devadesátých let. Začali jsme se scházet, jednou dvakrát týdně, hráli jsme na kytary a taky… mluvili. Zpívali jsme pro srandu, abychom zjistili, jak to vypadá. Žádné mikrofony ani ambice; a to je možná důvod, proč pozdější spolupráce na Gutter Twins dopadla tak přirozeně.
To mi úplně připomíná cvrkání cikád v úvodu skladby Front Street na vašem albu… Jako když se večer sedí na verandě s kytarou.
Myslím, že ta skladba přesně shrnuje, jak to mezi námi bylo na začátku. Taky je to jedna z našich nejstarších, ale musím tě vrátit na zem, nahráli jsme ji za bílého dne u mě doma v obýváku.
Je docela zajímavá shoda, že album Gutter Twins vychází zrovna v době, kdy kultovní label Sub Pop slaví dvacet let existence, s nímž jste oba dva silně spjatí. Myslím, že je asi pro všechny velké překvapení, že vy dva jste pořád na túře, pořád aktivní.
Hele, já jsem úplně překvapenej, že vůbec žijeme. Vlastně víc než to; jsem šokovanej. Ale ve vší vážnosti: Když jsem poprvé slyšel Markovo první sólové album The Winding Sheet, říkal jsem si, můj bože, ten chlápek zní jak Johnny Cash, ten tu bude navždy. Dělat hudbu do smrti. Kromě toho, že je můj přítel, tak je to jeden z mých nejoblíbenějších zpěváků. Často se mi stává, že stojíme na pódiu a já se podívám vedle sebe a řeknu si: „Sakra, to je on."
The Gutter Twins - Idle Hands
Děláš ty sám něco, aby ses udržel ve formě pro dalších dvacet let?
Víš co, hraju basketbal, kdykoli je volná chvilka. A další věc, přestal jsem kouřit.
Není možná! Greg Dulli nekouří! Jsi nervózní?
Řeknu ti, už je to 65 dnů a jde to. Jen mám v puse pořád tu žvejkačku.
Mluvil jsi o basketbalu, což je věc, kterou si asi málokdo spojuje se zpěvákem, který má tak temnou a dekadentní image. Je na basketu něco, co tě inspiruje, nebo to je jen oddych a způsob jak na nic nemyslet?
Je to únik. Když jsem byl malej, tak jsem to bral stejně. Byl to způsob, jak trávit čas, ale docela dost věcí, které jsem naučil v basketu, jsem pak dokázal zúročit i v kapele. Vždy je to tým, který usiluje o společnou věc.
S kapelou Twilight Singers jsi natočil spoustu nečekaných coververzí jako Hey Ya! od Outkast nebo Massive Attack. Co to je za impulz, kdy se rozhodneš: Tuhle věc předělám?
Každá skladba ve mně musí rezonovat, musím v ní najít pocit, který si dokážu převést do vlastních zkušeností. Tak jsem se vlastně v mládí naučil na kytaru. Podle skladeb ostatních. A že jsem nebyl schopen je zahrát úplně přesně jako oni, bylo ve výsledku jedinečné. Nudilo by mě úplně je kopírovat.
Když jsme mluvili od dvacátém výročí Sub Popu, chystá se i velký revival kapel z počátku devadesátých let. Už teď je spousta reunionů. Nevisí něco ve vzduchu?
Víš, co je cejtit ve vzduchu? Nejspíš to budou prachy (směje se jako Lucifer). Ani já ani Mark nechystáme návrat našich starých kapel. Nemám nic proti lidem, kteří se ženou do obnovování svých zašlých skupin. Když jim to udělá radost… Ale moje touha je pokračovat vpřed.
Mile mě překvapilo, že jsi fanoušek nových kapel jako MGMT a Yeasayer. Když si je ale porovnám se scénou přelomu osmdesátých a devadesátých let, jsou daleko ironičtější, hraví, neberou se vážně na rozdíl od toho, co třeba reprezentovali Afghan Whigs nebo Screaming Trees - a hlavně i v porovnání s Gutter Twins.
Vždy tu je přítomná temnota a vážnost; divil by ses, dokonce i u těchhle spolků, které působí naivně a dětsky. Ale vím, kam míříš. Naše hudba tehdy vycházela z dobové situace. Spojené státy prodělávaly druhé období Reaganovy vlády a to byly smutné časy. A možná to uvidíš znovu, protože teď jsme také měli temné období s Bushem. Skvěle na to podle mě reagují třeba Black Heart Procession.
Prošel jsi třemi zcela různými kapelami: Afghan Whigs, Twilight Singers a Gutter Twins. Připadá mi to jako dospívání, dají se ty etapy nějak porovnat?
Říkáš to naprosto přesně. S Afghan Whigs jsme začínali ve dvaceti, nevěděli jsme vůbec nic, vyrostli spolu a sjezdili svět v dodávce. S Twilight Singers jsem si uvědomil, že už mám nějaké zkušenosti a Gutter Twins, to je spolupráce de facto s kolegou. Protože Mark má ze Screaming Trees stejné zážitky jako já - ty kapely měly podobný profil. Nemusím mu vysvětlovat nic, co by neznal. Když jsme natáčeli desku, bylo to tak snadné jako naskočit na kolo a jet.
Na obalu alba Saturnalia je fotografie pořízená bezprostředně poté, co se přes New Orleans přehnal hurikán Katrina. Vím, že tam část roku žiješ, a ostatně tam máš i dva bary. Jak jsi tu dobu prožíval?
Byl jsem zrovna v Itálii, ale vrátil jsem se poměrně brzy poté. Bylo to hodně surrealistické. Tehdy bylo vyhlášené stanné právo, město vypadalo bizarně. Neodkážu to přesně popsat, ale město, které jsem znal jako slunné a radostné, bylo najednou plné vojenských náklaďáků, tanků, vojáků s puškami. Nikdy jsem neviděl takovou spoušť, procházel jsem se mezi zbořenými domy. Už bych to nikdy nechtěl vidět znova.
Vlastníš celkem tři bary. Dva v New Orleansu a jeden v LA, navštěvuješ je pravidelně?
Zrovna jsem v něm včera byl.
A jaká tam hraje hudba?
Včera to byl soul a r'n'b, spousta pěknejch holek tam tancovala, dost jsem si ten večer užil.
Uvažuješ někdy o svojí hudbě tak, jako že se hodí do jakéhokoli baru? Považoval bys za lichotku, kdy v něm hrála?
Chlape, mně lichotí, když se ta hudba hraje kdekoli. V barech, kanclech, autech, domácnostech - úplně všude. Kdyby si ji aspoň jeden posluchač užíval tak jako já, stačí mi to.
