Recenze - Ale stejně jste si ani v koutku duše nemysleli, že by to mohla být dobrá deska, že ne? Že jste byli jen zvědaví, jak to dopadne, a o víc nestojíte? Chinese Democracy je album s reputací nejočekávanějšího cédéčka od pádu Bastily. Jenže upřímně: když o něčem patnáct let mluvíte, nemusíte na to nutně čekat, nebo si dokonce přát, aby k tomu došlo.
Tomuhle albu se postupem času povedlo nasáknout Keyzer Söze efektem. Žádná zpráva zaručena, ale řeči typu: "Už jsi slyšel, že Axl bude nahrávat s Brianem Mayem? Bude to produkovat Moby a na tamburínu zahostuje Dalajláma a vyjde to už letos. Nevěříš?" dokázaly jméno Guns N' Roses udržet celé ty věky v povědomí.
Zaklínadlo Chinese Democracy přitom působilo jako abstraktní příslib do budoucna, elegantní nedořečenost uzavřeného rock'n'rollového příběhu o velikášství. Od minulého týdne ovšem veškeré mystérium padlo; kouř se rozplynul, pan Söze má jméno, tvář a je velmi velmi skutečný.
Představte si party s vrcholící zábavou, pár lidí už se vymočilo do zahradní fontánky a sousedi si přišli stěžovat na hluk, v tu chvíli hostiteli přeletí něco přes frňák, popadne brokovnici a v záchvatu začne všechny urážet a vyhazovat na ulici. Nakonec zůstane v domě úplně sám. Řekli byste, že nyní je ta party nejrozjetější, že teprve teď se můžou začít dít věci? Těžko nastoupí něco jiného než sebezahleděnost, případně sebelítost.
Jen abych to osvětlil: večírek jsou Guns N' Roses v sestavě z devadesátých let a situace, do níž se po jejich rozpadu Axl Rose (hostitel) dostal.
Největší část z přinejmenším 13milionového rozpočtu Chinese Democracy evidentně spolkly aranže. Jenomže ta symfonická pompa, která Guns N' Roses nikdy nebyla cizí, zároveň působí jako urychlená zádušní mše předčasně zpopelňující i některé solidní skladby. Paradoxně kvůli vypiplané produkci zní ohromně staromódně.
Chinese Democracy byla asi původně koncipovaná jako učební materiál, který se měl jmenovat: „Zvládáme devadesátkové aranže s Axlem." Vzhledem k enormně dlouhé době vzniku tu můžete slyšet názorný průlet celou dekádu: od nesmělých inkorporaci trip-hopových bublinek do balad jako z Mechanical Animals od Marilyn Manson, dojde i na odvážnější fúze podobné soundtracku k filmu Spawn, hodně se dluží Korn nebo nu-metalovým manýrám Limp Bizkit.
To všechno by bylo víceméně únosné, kdyby Chinese Democracy vyšla do roku 2000; takhle pokus o progres dopadl jako retro něčeho, co se ještě nějakou dobu nevrátí. Vlastně by bylo mnohem víc fair, kdyby se Axl nesnažil měnit nic, akceptoval sám sebe jako revival a zůstal u čistě hair-metalového zvuku model Los Angeles, osmdesátá léta.
Stejně si nemůže pomoct a nové album je plné maskovaných balad. Jdou mu ostatně nejlíp, protože je umí napnout mezi hudbu, která se táhne jak namražená broskvová koskenkorva, a za všech okolností rajcovně vulgární hlas, který kdysi i z intimní Dylanovy Knockin' On Heaven's Door vykřesal opilecký strach z umrznutí na lavičce.
Skladba Better by opět snesla klip milionových rozpočtů, v němž vystupují modelky s výraznými lícními kostmi, očima daleko od sebe, hlavní hrdina kvůli nim skáče z tankeru opuštěného na širém moři a z vln ho zachraňují delfíni.
Patos vykoukaný ze dna Jacka Danielse korunuje This I Love, která sdílí podobný motiv s elánovskou Láska moja, takže mi pravidelně najíždí, že „najhoršie výčitky sú tie nemé" - a to už si jako recenzent vážně nezasloužím.
Z pohledu aury a mytologie, která Chinese Democracy obestírala, je úplně nepodstatné, jestli je ta deska dobrá, nebo špatná, protože se v kontextu neustále vzbuzovaných očekávání stejně nakonec ukáže být úplně zbytečná. Už je po všem.
Axl Rose měl zůstat mýtem, který křižuje planetu jako Bludný Holanďan, hrát s novými Guns N' Roses starý repertoár. Největší trik, jaký světu mohl předvádět, byl přesvědčovat jej, že Chinese Democracy někdy vyjde.
Guns N' Roses: Chinese Democracy. CD, 71 minut. Vydala firma Geffen / Universal.
