Recenze - Retro je působivý a vděčný motiv; skoro celou práci udělá za vás. Dodá zvuk, styl a feeling, které se okamžitě samy od sebe zauzlí do předpokládatelné emoce. Jenže s retrem a recyklováním hudebních stylů se to má jako s pornem, klauny nebo ohněm - dobrý sluha, zlý pán.
Pakliže se s retrem pracuje příliš vypočítavě a emoce nahradí jen kalkul, je z toho prázdná nápodoba, která těžko ospravedlní svou existenci. Bohužel, to je příklad nové desky britského dua Alison Goldfrapp a Will Gregory aka Goldfrapp.
Goldfrapp vždycky své fanoušky škádlili. Ty, které si získali debutem Felt Mountain coby krásně melancholickou tečkou za triphopovou érou, zaskočili dalšími dvěma deskami, na kterých si s hedonistickou úporností užívali ironií prodchnutého electroclashe.
Právě sarkasticky vykreslené diskotékové scenérie alb Black Cherry a Supernatural dokonale vyplňovaly definici chytré hry s kýčem: retro nebyl cíl, ale prostředek, jak se dopracovat k novým zvukovým obrazům a žánrovým vzorcům.
A pak ostrý střih. Před dvěma lety se blýskli skvělou deskou Seventh Tree. Albem s hořko-sladkým kouzlem babího léta jakoby chtěli udělat tlustou čáru za dekádou, kdy si přízeň a pozornost získávali na vlně tehdy ještě progresi aspoň předstírajícího electroclashe.
Na novince Head First jako by ale Goldfrapp klidný venkovský život opět začal nudit - a tak se vrací zpět do velkého světa šlehaného dekadentními záblesky diskokoulí. Jenže tenhle návrat připomíná smutné situace, kdy člověk vkročí do svého oblíbeného klubu, aby zjistil, že vše se tváří stejně, jak si pamatoval, ale pocit, pro který si přišel, nenávratně zmizel.
Ošidnost retra spočívá v tom, že jde o proměnlivý fenomén. Co je zábavnou reminiscencí v roce 2003, vyzní zcela jinak v současnosti. Doba, ke které se retro chtíč vztahuje, se nezmění - ale způsob, jakým je vnímána, už ano. Souvislosti aktuálních trendů dokážou dát 80. letům, které Goldfrapp na Head First vzývají, pokaždé jiné vyznění.
V druhé polovině 90. let, kdy hudba hleděla upřeně do budoucnosti, byl pop osmdesátých let bizarním kýčem. Jeho atmosféra byla tak perverzní, že to nestálo ani za tu legraci z nápodoby. O pár let později - snad proto, že v atmosféře koroze taneční scény nikdo nevěděl kudy kam - ovládlo trendy právě cynické prohrabování se časy hedonistického disca.
Tehdy Goldfrapp svými dvěma deskami dokonale vystihli ducha doby a poprávu se vyšvihli do role jednoho z mluvčích téhle od začátku slepé, ale zábavné uličky. Když pak vydali introvertní, kavárensky lenošivé Seventh Tree, zdálo se, že pochopili, kde leží limity, za kterými legrace přestává být legrací a opustili uvadající večírek s grácií.
O to víc udiví, že se teď snaží tak neobratně křísit ducha několikrát zašlých časů. Jako když vykopnete opilce z hospody, on se prospí na chodníku, a pak se nad ránem dožaduje ještě jednoho na cestu. Že je to marnost a že z toho nic dobrého nevzejde, vidí všichni přítomní až na toho nešťastníka.
Electroclash si vystačil s málem; pracoval hlavně s perverzní melancholií a touze po divnosti, která jedné generaci obestřela dospívání. Jedinečné časoprostorové a popkulturní souvislosti udělaly z tohoto banálního žertu dobrou zábavu. Kdyby se Goldfrapp aspoň pokusili na tuhle na atmosféru navázat. jenže oni se minuli nejen s dobou, ale vůbec poprvé je zrazují i hudebnické schopnosti.
Hity Train, Strict Machine nebo Ride a White Horse ve své době fungovaly jako velmi zábavné reminiscence. A fungují dodnes, protože jsou to krom všeho jiného dobře napsané skladby, chytlavé melodie s dobře vystavěným zvukovým pozadím. Novinka postrádá i hudebnické minimum, které jim pomáhalo překonat hranici mezi nápodobou a originalitou.
Nová deska je příklad, jak nedělat retro. Znít jako Abba nebo Erasure je něco zcela jiného v roce 2002 a v roce 2010; o roce 1984 nemluvě. Hudba nejsou jen zvuky, rytmy a melodie. Hudba rezonuje svou dobou.
V tomto smyslu by šlo Head First pořád ještě brát jako pokus vykreslit retro 80. let v roce 2010 a v nových barvách. Jakoby Head First měl být pokus vydobýt osmdesátkám respekt; vrátit se k nim i jinak než s ironickým nádechem.
Dát jim novou šanci a osobní rozměr, vymanit je z původního kontextu a znovu definovat - což jsou způsoby, kterými s dědictvím electropopu nakládá třeba nová vlna britských zpěvaček.
Ale na tenhle hypotetický úkol už Head First vůbec nestačí; desce chybí fantasie, hravost s atmosférou dekadentního dobrodružství. A spokojit se mechanickou zručností nestačí. Goldfrapp jakoby rezignovali na jakýkoliv přesah a doufali, že precizní citace postačí. Že na odiv vystavené prázdno zaduní tak mohutně, až z toho vzejde něco původního.
Na tuhle desku raději zapomenout a tvářit se, jako když si někdo ve společnosti říhne. Nebo řekne nevhodný vtip. Máme dotyčného rádi, a tak děláme, že nic. To je asi to nejsoucitnější, co lze k téhle desce říct. Čistě ze sympatií k jindy skvělým Goldfrapp odvrátit zrak a doufat, že příště bude to zase důstojný pohled.
Goldfrapp: Head First. CD, 38 minut. Vydala firma EMI, 2010.
