Recenze - Boha jeho, jak já nesnáším reuniony. Neexistuje žádný přesvědčivý důvod - peníze ani nostalgie se za něj nedají počítat - aby se kapely, které se v minulých dekádách z dobrých důvodů rozešly, znova dávaly dohromady.
Není důvod, aby znovu hráli třeba Led Zeppelin. Proč by se měli vracet - jen kvůli tomu, aby potěšili bandu snílků, kteří při Whole Lotta Love zavzpomínají na zaprášené divoké mládí? Já vám fakt nevím.
K rozpuštění Faith No More v roce 1998 přispěla jejich postupně uvadající popularita spolu s faktem, že formát rockové - byť bytostně experimentální - skupiny začal být frontmanovi Mikeu Pattonovi zoufale těsný.
Ovšem posledních jedenáct let zbavilo hudební terén veškerých globálně uchopitelných jistot. Rozdrobilo a překopalo ho takovým způsobem, že kapela, která "zaživa" při posledním pražském vystoupení naplnila tak akorát kapacitu tělocvičny na Brumlovce, se v pondělí vrátila do vyprodané Tesla Areny.
Vtipný, co všechno dokáže čas. Kdyby se Faith No More nikdy nerozešli, tak by se v pondělí objevili maximálně v Arše. Ovšem odmlka proměnila skomírající kvintet v zaslouženou legendu žánru a vybudila touhu publika natolik, že na pražské Výstaviště evidentně dorazili i ti, kteří hodně dlouho na žádném koncertě nebyli a zřejmě si v sepraném tričku Angel Dust zase pár let nikam nevyjdou.
Záměrně jsem všechna "ale" a hořkosti vysypal úvodem, protože samotný koncert, když ho žiletkou vyříznete z času a prostoru, neměl jedinou slabinu. Od úvodní sebeironické coververze slaďáku Reunited od Peaches and Herb, která se přelila v From Out Of Nowhere a následnou Land of Sunshine, nebylo pochyb o tom, kdo je v tomhle červeném pokoji - do něhož byla celá scéna stylizovaná - pán všech pasáků, který má všechny zestárlý štětky na povel mávnutím svýho špacírštoku.
Je to už podruhé v jejich kariéře, co měli Faith No More štěstí na Mikea Pattona. Poprvé, když v devatenácti nahradil na jazyk si šlapajícího alkáče Chucka Mosleyho a během krátké doby otextoval a nazpíval jejich přelomové album The Real Thing.
Podruhé nyní. Při comebacku. Vždycky byl napřed, ale jedenáct let, během kterých se soustředil na vokální experimenty ať s Tomahawk, Peeping Tom nebo Fantômas, dostal svůj hlas do dimenzí, které si drtivá většina zpěváků vede jako bílá místa na mapě vlastních schopností.
A je neskutečně přitažlivé sledovat, s jakou elegancí a nonšalancí někoho, jehož kreativní ambice dávno leží někde jinde než v rap metalu, zvládá celý repertoár Faith No More. Je pro něj totiž po všech absolvovaných výletech ohromně Easy. Víc než nedělní ráno.
Z barového sinatrovského mumlání se během setiny vteřiny přesune do blitek příšer z filmu Já, legenda se stejným automatismem gesta, s jakým si permanentně uhlazuje vlasy ztuhlé brilantinou.
Působí úsporně, chlípně i vyzývavě jako italský číšník s párátkem mezi zuby, flirtuje s vámi, uráží váš fotbalový team, ale nesmíte mu naletět, že se šetří. Jenom už nejde o všechno, už to není autentické vyjádření momentálního stavu tvůrce, ale vzpomínková hra na jednu z nejdůležitějších kapel 90. let s nejcharismatičtějším frontmanem, kterého ta éra zrodila.
A ten rozkol vyplul na povrch v momentě, kdy ve finále skladby King for a Day začne svůj vokál prohánět nejrůznějšími zkresleními, smyčkovat ho a vůbec dá vyprodané - a v ten moment zmatené sportovní hale - poznat, kdo je nyní Mike Patton doopravdy.
Nevymysleli byste nic trefnějšího, než když nasadil coververzi Lady Gaga, ve které se zpívá: Can't read my, can't read my. No he can't read my poker face.
Pražský koncert Faith No More i jejich reunion by se dal brát jako odpověď na otázku, na kterou vlastně nikdo nikdy pořádnou odpověď nečeká. Co by, kdyby? Jaké by to bylo, vstoupit do červeného pokoje, kde už dvacet let probíhají devadesátá léta, jaké by to bylo omládnout po zásahu bleskem, jít znovu na střední a zkusit si to prožít znova.
Faith No More se této urputnosti sympaticky vyhnuli. Odehráli svůj repertoár se vším respektem a nasazením, které si zaslouží, ale taky s dostatečným odstupem, aby se vyhnuli samožerství většiny navrátivších se titánů - a jenom s kamenně sebevědomou tváří hráčů pokeru vyložili full house.
Čtěte také:
Před Faith No More zahrají svatebčané sešlí z cesty
