Recenze - S nástupem internetu jsme si navykli vnímat hudbu jako spotřební zboží, které se konzumuje v zrychlené sekvenci stáhnout - poslechnou - smazat. Můžeme litovat muzikanty, jejichž hudba je častována rychloposlechem s kurzorem na tlačítku SKIP, ještě více bychom ale měli zamáčknout slzu nad posluchači, kteří si neudělají dostatek času, aby se s hudbou řádně "polaskali".
Že prý formát dlouhohrajícího alba je věcí minulosti, vzkazují k tomu odborníci na hudební průmysl a pro generaci LMD (a jejich poruchy soustředění) by se měla natáčet maximálně několikapísňová ípíčka. Jenže kalifornská písničkářka Joanna Newsom podobným řečem nevěnuje pozornost a novinku Have One On Me koncipovala jako monumentální trojalbum, které dohromady trvá přes dvě hodiny.
Dokonale současný zvuk
Osmadvacetiletá kalifornská harfistka a skladatelka se vrací čtyři roky po albu Ys. Její druhá deska sice obsahovala jen čtyři skladby, které ale měly naprosto epické proporce - barokně ornamentální smyčcové party a průměrnou délku patnácti minut. Vydat jako další jen obyčejné album? To by bylo pro ambiciózní Joannu málo.
Osmnáctipísňová nálož Have One On Me ale naštěstí nechce aspirovat na sofistikované výšiny vážnohudební hochkultur. Vesměs kratší písně se střídmějšími aranžemi odkazují spíše k jejímu uhrančivému debutu The Milk-Eyed Mender.
Přesto se něco změnilo. Místo záměrného lo-fi debutu a důsledně prehistorického způsobu nahrávání druhé desky vznikala novinka v hi-tech baště Tokiu a má dokonale současný zvuk. Tedy pokud pominete fakt, že Joanna svoje křehké balady doprovází na harfu, mandolínu, bendžo, klavír a další akustické nástroje.
Odpovídající změna nastala i v textech. Ys obsahovalo minstrelské balady, při jejichž čtení v bookletu potřeboval výkladový slovník i rodilý mluvčí. Nový materiál jsou celkem "obyčejné" milostné písně, které v průběhu dvou hodin mapují různé fáze milostného vztahu od optimismu úvodní Easy až po hořký rozchod v závěrečné Does Not Suffice.
Maminko, jsou to trojčátka
Schválně, kolik znáte skutečně dobrých trojalb? Sandinista! od The Clash z roku 1980 i Princovo o šestnáct let mladší Emancipation jsou sice monumentální díla, ale v chaotické změti nedopečených nápadů vlastně neposlouchatelná.
Nejslavnější sólovka George Harrisona All Things Must Pass v závěru těžko skrývá fakt, že je to vlastně nastavovaná kaše, a Song In Key Of Live Stevie Wondera je trojalbum jen technicky díky vloženému EP. Na konci tisíciletí se s formátem slušně popasoval Stephin Merritt a jeho The Magnetic Fields, ale i 69 Love Songs chvílemi zní jako příliš konceptuální projekt na to, aby se dal normálně poslouchat.A Waitsovo trojalbum tvoří přece jen skoro z půli starší věci.
Nový příspěvek Joanny Newsom do mučící kobky pro posluchače s poruchou soustředění by se při troše snahy vešel i na dvě desky - a za cenu dvou disků se také prodává. Třetí CD je "na Joannu" - jak naznačuje název. Že jsou z projektu nakonec trojčátka, má spíše symbolický význam.
Poslední týden jsme se s kolegy častovali otázkou: "Už jsi to doposlouchal do konce?" Přiznám bez mučení, že na jeden zátah jsem všech osmnáct skladeb Have One On Me skutečně nikdy nedal. Jenomže proč taky?
Tři alba jsou logicky strukturovaná coby samostatné desky, a tak by se měly i poslouchat. Zavřít okna (v operačním systému), vypnout mobil a ponořit se do oceánu okouzlujících písňových děl, které sahají od minutových miniatur (On a Good Day se zlověstným textem "Když je pěkný den, lze v dálce zahlédnout konec") až po rozmáchlá plátna (jedenáctiminutová titulní skladba).
Je tady materiál k objevování na týdny, nebo dokonce měsíce a chtít desku pojmout jedním poslechem je sebevražda. Hlas Joanny by vás začal po dvou hodinách štvát a nahá intimita písní otravovat. Proto se doporučuje opatrné dávkování.
Mimo prostor a čas
Zvuk Joanniny harfy, jež se celou deskou vine jako kouzelná niť, by mohl u někoho vzbudit automatický dojem, že její hudba je čirý anachronismus. Have One On Me je ale hudba tak mimo čas a prostor, jak jen může současný pop být. Staromilci jako Van Dyke Parks a Steve Albini, kteří asistovali na Ys, jsou zapomenuti, Have One On Me nehraje žádné historizující hry. Tedy alespoň ne zvukové - jinak je album samozřejmě pevně zakotveno v historii americké hudby.
Jestli novináři Joannu po první desce zařazovali do kategorie freak folku třeba po bok Devendry Banharta, s nímž v začátcích koncertovala, tak s novou deskou je jasné, že už dávno operuje v meziprostoru mezi (nebo snad nad) žánry a srovnávat ji můžeme už jen s excentrickými ženskými interpretkami, jako byly Kate Bush nebo Johnni Mitchell. Stejně jako ony ve svých vrcholných fázích i Newsom kráčí po své vlastní cestě, daleko mimo běžný popový provoz. A kvalitativně před ním.
| Čtěte také: Joanna Newsom tká koberce až k meteoroidům |
Na desku se snáší podobně jednohlasná chvála jako na loňské album Animal Collective - s jejichž umanutým eklekticismem byla Newsom v začátcích také srovnávána. Na rozdíl od nich ale nemusela podniknout ohromující stylové veletoče, jen jí stačilo proniknout na třetí nahrávce ještě hlouběji do své hudby.
"Zvířecí" Merriweather Post Pavilion posbíral na konci roku od hudebních novinářů absolutorium, Have One On Me na tom bude nejspíše stejně. Její posluchačský dopad bude ale ještě drtivější.
Joanna Newsom: Have One On Me. 3 CD, celkem 124 minut. Vydala firma Drag City, 2010. V Česku distribuuje Starcastic.
