Praha - Divočinu je lepší si držet pěkně od těla. Známá věc.
O tom, co se stane, když se student antropologie a historie, který přečetl příliš knih od Tolstého, Londona a Thoreaua, vydá kontemplovat do panenské přírody, vypráví nový režijní počin Seana Penna Útěk do divočiny. Do českých kin se chystá 8. listopadu.
Skutečný příběh Christophera McCandlesse nejenže na počátku 90. let rezonoval americkou společností, dokonce zavdal Jonu Krakauerovi podnět k životopisu, jehož adaptace právě vstoupila do zámořských kin.
- Oficiální stránky filmu najdete ZDE
Po ukončení studií v roce 1990 věnoval McCandless životní úspory charitě a vyrazil na kerouakovský trip po Státech. Ovšem jeho sen, že zažije aljašskou odyseu, bude žít mimo civilizaci pohroužený do meditací a čas trávit zapisováním spirituálních vhledů, se mu splnil až v dubnu 1992, kdy dostopoval do Fairbanksu.
Odtud se vydal do Stampede Trail, a to bylo naposledy, kdy byl spatřen živý. Ve stejné době se debut kapely Pearl Jam šplhal na vrchol amerického žebříčku.
Mrtvolu Christophera McCandlesse spolu s jeho deníkem našli dva horalé 6. září 1992 - ve spacáku ve vraku autobusu, který si předělal na přístřeší. Nikdy nebylo vyjasněno, zda zemřel hlady nebo otravou způsobenou plísní semen a bobulí, které jedl.
Fakt, že nedokázal přežít relativně mírné léto, každopádně dokazuje jeho naprostou naivitu. Maso uloveného losa neuměl uchovat nezkažené, v touze oprostit se od civilizace byl natolik důsledný, že si nevzal ani mapu.
Útěk do divočiny - trailer
Obyvatelé Aljašky, kteří si přírody užívají každodenně, reagovali navztekaně: člověk prý musí být totální idiot, aby zemřel hlady v létě. McCandless vůbec netušil, že pobývá nedaleko od nouzového přístřešku s výstrojí i trvanlivými potravinami.
"Často čelím takzvanému McCandlessovu fenoménu," rozčiluje se člen horské služby Peter Christian. "Z mé perspektivy ten člověk nebyl odvážný, ale hloupý. Vůbec se neobtěžoval naučit, jak přežít v divočině. V podstatě spáchal sebevraždu."
Podobně jako utonulý Shelley je i McCandless důkazem toho, že nejlepší způsob, jak se nechat romanticky okouzlovat přírodou, je nechat ji za oknem, číst si o ní nebo sledovat kanál National Geographic.
To ale nic nemění na tom, že se z něj rázem stala figura, která hledá identitu daleko od řvoucího velkoměsta. Inspiroval řadu dalších hledačů a z autobusu, kde strávil 113 dnů, je poutní místo s pamětní deskou.
McCandless naplňuje typicky americkou představu života v přírodě, kterou reprezentuje literatura od Thoreaua po beatniky a fotografie Ansela Adamse; napření fyzických sil při jejím dobývání a následnou duchovní odměnu.
Není divu, že na přímou žádost Seana Penna obstaral filmovou hudbu frontman-vagabund už natolik zemité a civilní kapely, jako jsou Pearl Jam.
A Eddie Vedder přistoupil k soundtracku s velkou odpovědností, de facto ho pojednal jako sólovou desku. Krátké, často jen dvouminutové skladby jsou jako vytrhané zápisky z notesu nebo počmárané papírky.
Znějí jako črty, které mají nejblíž ke kousku Soon Forget z alba Binaural hranému na ukulele. Kdyby standardní písně Pearl Jam byly rohlíky, pak na na Into The Wild je Vedder vzal do dlaní, rozdrobil a naházel labutím.
Právě tahle skromnost způsobuje, že soundtrack ční nad poslední tři desky Vedderova hlavního zaměstnavatele. Podařilo se mu odstřihnout od onoho okouzlení "sakra-my-jsme-tak-skvělí-poctiví-muzikanti-a-jak-umíme-hrát-dohromady" - kterým pozdní Pearl Jam trpí. A natočil tichou folkovou meditaci, jen v duetu Hard Sun jej doprovodila Corin Tucker ze Sleater-Kinney.
Odmítnutí civilizace je metafora vztáhnutí se ne k přírodě - ale právě zpět k civilizaci. To gesto, které film zkoumá z obou stran, je společné Máchovi, Kerouacovi, a nakonec i Vedderovým čundr-songům. Na McCandlessovi je obdivuhodně neuvěřitelná ta bláhová aplikace, se kterou je vzal doslova.
Eddie Vedder: Into The Wild, OST. CD, 33 minut, Sony BMG, 2007.
