Glosář - Mezi nejzajímavější letošní nahrávky se těsně před koncem roku zařadily nové počiny hvězd elektronické scény Laurel Halo a Buriala. Desky Chance of Rain resp. River Dealer překračují kontext elektronické hudby, kvalitou obstojí i v obecném rámci toho, co letos vyšlo. Zajímá vás koncept, kdy hudebník skrze své nahrávky promlouvá o sobě samotném, ale jste znuděni tradičními folkovými, rockovými a popovými postupy, které už nějaký čas imitují sebe samotné? Pouštíte si rádi do nervové soustavy koláže elektronických zvuků, ale nebaví vás jejich abstraktní nekonkrétnost, možná dokonce až chladná odosobnělost? Tato situace není bezvýchodná. V posledních sezónách se totiž objevilo několik nahrávek, které mohou být řešením předloženého rébusu. Letos formát osobní elektronické výpovědi představují například nové nahrávky Laurel Halo a Buriala.
Oba hudebníci už několik let platí za ceněné celebrity současné alternativní scény. Za jejich tvorbou lze nají podobnou ambici: dosahují niterných odhalení, ale odmítají přijmout nejběžnější prostředky na této introspektivní cestě. Nevypráví o sobě melodií ani hlasem - obojí naopak vystavují silné studiové destrukci. To, co by mohlo být chytlavé, se do zvukové mixáže rozpouští a vokál se tak stává pouze jedním z nástrojů nebo motivů. Podobné snahy lze určitě považovat za novou éru písničkářství.
Laurel Halo ve svých tracích ale zkoumá úplně jiná témata než Burial. Její skladby jsou emotivním deníčkem, ve kterém se svěřuje s celkem běžnými zážitky. Burialovy skladby jsou naopak ponorem do nočního velkoměsta, které je sice tiché, ale pořád v něm cosi šumí, hučí, vrže. I když spí, tak v něm samotné, obnažené ticho nikdy neuslyšíte.
Burial: Rival Dealer (Hyperdub, 2013)
Britský elektronický kutil Burial patří mezi umělce, kteří jsou přímo zodpovědní za stav a podobu současné hudební alternativy. V letech 2006 a 2007 jeho dvě alba temnými beaty, ruchy, smyčkami a hlasovými ozvěnami definovala cool dubstepového žánru. Ano, stejného žánru, který je dnes docela účelnou a bohužel hodně trefnou nadávkou. Na tom, jak byl totiž v posledních letech mainstreamem znásilněn, nelze vidět nic pěkného. Kopněme si třeba do Ruska (nikoliv do nepopulárního evropského státu, ale do elektronického producenta).
Jak byla předchozí Burialova tvorba novátorská a vizionářská, tak je jeho současné působení velmi okázale anarchistické. Chová se jako umělec, který se snaží zbavit nálepky zásadního, pro svou dobu klíčového umělce. Dává najevo, že obecný vliv ho určitě ani trošku netěší. Rád deklaruje, že dělá hudbu jedině pro sebe samotného, rád kolem sebe šíří tajemný opar nečitelného, nedostupného.
Vlastně už šest let nevydal nové album - ale aktivním hudebníkem rozhodně zůstává. V posledních letech naopak zcela pravidelně vydává pouze EP o dvou nebo třech skladbách. Hudby na nich není málo - většina z nich má zhruba půlhodinovou stopáž. Tím se ovšem Burial opět průkopnicky podílí na obecnějším trendu, kterým alternativní hudební scéna dává najevo odtažitost od mainstreamové.
Burialova hudba je dystopická. Atmosféra jeho skladeb však nepřibližuje stav světa, který nastane, až skončí ten současný. Burial naopak předkládá své pocity z aktuální noční velkoměstské reality. Z jeho skladeb tak lze vyčíst následující: hodnotovou vyprahlost, emoční nezúčastněnost. Jako by svou hudbou říkal, že žijeme v rozsáhlé pustině, ve které není nic živého, ve které je vše mechanickým stereotypem.
Nejnovější tři skladby z EP Rival Dealer jsou až kontroverzně progresivní. Tvrdší, radikálnější než předchozí materiál, ale také konformnější, konvenčnější, šlo by říci barevnější. Znějí hlučně, ale současně do svého zvuku pouští zcela nové - mnohdy velmi popové - hudební motivy. Zaslechnete dnes velmi populární zpěvný neo-soul stejně jako prastarou elektronickou divočinu jungle. Nový Burial vás tak rozezpívá i zmasakruje.
Burial totiž změnil celý svůj základní koncept. V minulosti mu na jednu skladbu stačil jeden hudební nebo atmosférický motiv, který dlouze rozvíjel. Spoléhal se na pravdu, která říká, že čím déle konkrétním zvukem na posluchače působíš, tím silnější emoci v něm zanecháš. Současné skladby jdou opačnou cestou. V poměrně vysoké kadenci mění nápady, tón, rytmus, prostředky.
Můžeme se ptát, zda Burial chtěl využít všechny nastřádané motivy, nebo posluchače - tak, jak mu velí jeho tajemná image - mást. Z této nezodpovězené otázky mohou vyjít dva závěry. Ten první: každá vteřina jeho nového EP hraničí s genialitou. Ten druhý: celé to je překrásná dezorientace.
Laurel Halo: Chance of Rain (Hyperdub, 2013)
Tvorbě Laurel Halo lze snadno přisoudit nálepku „techno s lidskou tváří". Každá z jejích nahrávek má silný taneční tep, nutí k pohybu, euforickému odevzdání se zvukové vlně. Na druhé straně jako by eliminovala mechanicky strojový přístup, který je v technu poměrně běžný. Laurel Halo tak hledá ne úplně častou polohu, kdy je techno zjemněno nikoliv zvukem, ale emocí. Ženský element je tak funkčně využit.
Nejnovější nahrávku Chance of Rain této americké producentky je nutné vnímat v širším kontextu celé její diskografie. Tu lze rozdělit do dvou období - mezi lety 2010 a 2011 vydávala pouze krátká EP, v následujícím se naopak více soustředí na delší alba. Zmíněná období se neliší pouze formátem, ale také charakterem produkce.
EP jsou tanečnější, divočejší, tvrdší, živelnější, chytnou se na každé chytré party. Debutové album z roku 2012 je naopak konvenčnější, písňovější, citlivější. Její skladby jsou lákavé vynalézavým zvukem stejně jako otevřenou náručí chytlavosti.
Chance od Rain se snaží hledat průsečík - nikoliv kompromis - mezi oběma zmíněnými koncepty a polohami. Z jedné strany si Laurel Halo uvědomuje, že pokud by pokračovala v komponování skladeb do popových vzorců, brzy by se stala jednou z mnoha alternativních písničkářek.
Z druhé pak v sobě odmítá potlačovat tužby mluvit o sobě samotné, své duši, svých pocitech. Laurel Halo tak řeší dilema, jak neopustit elektronický kontext, ale současně do něj vnést něco, co mu není úplně vlastní.
Chance of Rain tedy není ani tak sbírkou nejlepších elektronických tracků letošního roku, jako dokumentováním a zachycením onoho popsaného vnitřního souboje umělkyně. Jednou tak Halo skončí u temného dusivého techna, aby v další skladbě vykreslila atmosféru jemné mlhy. Její nová deska umí být jak zlá, tak krásná.
Tato schizofrenie je vzrušující, protože jste tak přítomni něčemu životnému, něčemu, co právě teď a tady vzniká. A to je zábavnější než přijmout sebedokonalejší a hotový styl a produkt.
Autor je redaktorem časopisu Živel
