Recenze: Mezi břehy času. Kapela Dunaj i po 20 letech duní temným neklidem

Foto: Jan Rasch
Pavel Klusák Pavel Klusák
20. 1. 2019 10:17
Návrat kapely Dunaj patří mezi nejnapínavější “revivaly” české scény a znamená několik věcí najednou. Po 20 letech se naplno setkali členové sestavy, která patřila k centrálním radostem hudebního provozu, jenž z Brna rychle expandoval do Čech a zčásti i zahraničí.

Kytarista Vladimír Václavek, kytarista a zpěvák Josef Ostřanský a bubeník Pavel Koudelka vloni podnikli společnou plavbu lodí po Dunaji při natáčení dokumentu pro Českou televizi. Když našli novou společnou energii a obnovili skupinu, museli překousnout absenci "Kolšáka": charismatického zpěváka a autora Jiřího Kolšovského, který roku 1998 zemřel ve 43 letech.

Ducha písní dnes dokresluje vokál Vladimíra Václavka: je to nejlepší možnost v momentu těžké volby. Dunaj se tedy rozhodl dunět dál: živým sugestivním výkonem, jaký předvedl tento pátek v pražském Paláci Akropolis, tak připomíná časy, kdy provázanou brněnskou scénu křižovalo množství vazeb, s "dunajskými" spolupracovali zpěvačka Iva Bittová či výtvarník Vladimír Kokolia a komunitní chapadla sahala od klubové hudby až k HaDivadlu nebo Provázku.

Texty s drápem

Vibrující ornament! To je jádro stylu Dunaje, který vždy stál na krátkých opakovaných figurách, s nimiž pracuje mistrně a docela pestře.

Mladší generace by tomu řekly math-rock: vše tu lze vyjádřit algoritmem, celou strukturu mohutně drží číselné kombinace, i kytarové sólo by se dalo popsat funkcí. Někdy se do sebe kytary Josefa Ostřanského a Vladimíra Václavka zakusují v složitějších polyrytmech; stupnice tvrdosti sahá od ambientních balad (Cassiniho dělení) až k rubání rockových riffů (Na jih, In the Flesh).

Kurážně i absurdně působí minimální souprava bubeníka Pavla Koudelky, stažená na pouhé dva bubny a dva činely. S touto výzvou ovšem kapela pracuje krásně, jako by ukazovala samotnou ideu rytmu: v některých částech písní se jen autoritativně klepe o ráfek, jinde mají bicí dlouhé pauzy. Přesto Koudelka potvrzuje, že je zkušený, prvoligový hráč na bicí.

Čím jsou v Dunaji mikromelodie, hypnotické opakování, vlastní verze minimalismu, mantrické rozechvívání téhož zas a zas? Dnešní Dunaj zní často temně: jednou otvírá bránu k zlověstnosti a potměšilosti, jindy se - řekněme, že světleji - dělí o fascinovaný pohled na svět.

Texty Karla Davida, Vladimíra Václavka a dalších bývají nedlouhé, ale s drápem (kdo chce, ať si připomene apokalyptickou promluvu songu Kobylky, s nímž se také koncert v Paláci Akropolis vřítil do finále).

Také skupina Dunaj vloni hrála v pořadu Kultura+ České televize. | Video: Česká televize

Čistá bio mašinerie

Ať už si to publikum uvědomuje, nebo to jen cítí podvědomě, silný podíl na zážitku z Dunaje má odedřený živý výkon. Ve věku strojů, schopných do paměti přijmout a opakovat veškerý materiál, dělají Ostřanský, Václavek a Koudelka 100 procent svých zvuků naživo.

Jejich mašinerie je čisté bio: stovky opakovaných figur pulsují v perfektním timingu, fascinuje tu neselhávající živý organismus, úsilí i mírná pružnost, která odlišuje člověka od stroje. Nepochybně i díky tomu publikum řve a na koncertech tak vřele aplauduje.

V určitém smyslu byl večer v pražské Akropoli silný, ještě než zazněl první tón. Návraty Dunaje jsou vlastně generačními srazy: ve velkém se potkávají lidé, kteří "tehdy" žili jednou nohou v klubech a na místech alternativy. Čas se náhle zdá jako had, co se kouše do ocasu: staré písně elektrizují přítomný okamžik, poprvé znějí kdysi napsané songy (objevené v nahrávacím studiu) a před diváky zas žhnou oči a ústa Jiřího Kolšovského, ve velkých detailech promítané přes celou stěnu.

Dnes se leckterá kapela po letech vrací v naději na poslední byznys a na to, že jí dávné publikum zase propůjčí pocit typu "někdo se o nás zajímá". Leckdy přehlédnou, že jejich styl smutně zestárl a že se hráči stali jen médiem, přes nějž si posluchači připomínají vlastní mládí.

Dunaj se oproti tomu znovuzjevil se vztyčenou hlavou: jeho styl svítí jako krystal, který neztratil na pevnosti a hlavně ani originalitě. Roli jistě hraje to, že protagonisté nikdy nepřestali s tvorbou a hraním (Vladimír Václavek je mimo jiné jedním z pilířů Čikori, skupiny Ivy Bittové). Takže se na scénu nevraceli: jen se po dvaceti letech sešli u stylu a repertoáru, o který, jak ukázalo současné turné, publikum jeví evidentní zájem.

Foto: Jan Rasch

Živý kulturní statek

Se skvělou zralostí hudebníků, jako jsou Vladimír Václavek a jeho dunajští souputníci, se vrací otázka kulturní reprezentace u nás. Tato hudba se během uplynulých čtyřiceti let osvědčila coby něco, co můžeme nabízet jako hodnotu, originální dílo s rozměrem hudebním, poetickým, existenciálním i komunitním.

Přitom se u nás pořád neodfiltroval pocit, že co je zapojené do elektřiny, automaticky stojí na kulturně nižší úrovni: ten blud občas přiživí někdo typu Vítězslava Jandáka, který ve funkci ministra kultury pamětihodně prohlásil, že bigbít není uměním ani dobrou kulturou. Veřejnost se tomu sice zasmála, ale stopy takového zbytečného odmítání novější kultury jsou pořád patrné - a zamlžují vědomí o silném sektoru, kterým bychom už měli plně začít reprezentovat.

Dunaj

Palác Akropolis, Praha, 18. ledna

Dunaj je jedním z živých kulturních statků, jaké by Češi mohli v mezinárodním kontextu docela na jistotu představit coby výtrysk svébytné kreativity. Ale jsou u nás vůbec dramaturgové a kurátoři, kteří takovou reprezentaci vnímají jako svůj úkol?

Domácí publikum si s Dunajem mezitím může připomenout, že devadesátá léta, dnes často jednotvárně líčená jako "divoký večírek" s kulisou privatizace, měla ve skutečnosti řadu vrstev. Mimo jiné tehdy svobodně nechali dozrát svou poetiku nezávislí rockeři, jejichž existenčnímu pocitu bylo jedno, jaký režim kolem vládne: Psí vojáci, Zuby nehty nebo právě Dunaj.

 

Právě se děje

Další zprávy