Paranoika napadá, jestli to také není tak trochu divadlo.
Na druhou, velevydařenou desku Yes, Virginia je bubeník výjimečného bostonského dua náležitě pyšný. Je prý nejupřímnějším produktem nepřetržitého koncertování posledních tří let.
Zároveň si pochvaluje, jak se v domovské Americe čím dál mohutněji prosazuje hudba, která je nějak "divná" - a myslí tím hlavně tzv. freakfolkaře. Následující rozhovor se odehrál několik hodin před jejich druhým pražským koncertem. Zpěvačka a pianistka Amanda Palmerová mezitím tančila v dešti kdesi po Praze.
Loni se Amanda několikrát dost nevybíravě vyjádřila o Georgi W. Bushovi. Publiku radíte, aby chodilo k volbám. Jak je politický aspekt důležitý pro vaši hudbu?
Druh politiky, do které se lidi snažíme vtáhnout, je jen schopností vzdělávat se a dělat vlastní rozhodnutí. Nenechat se manipulovat strachem a médii. Neříkáme lidem, že by měli být konzervativci nebo liberály. A v hudbě samotné se snažíme být politicky neurčití - aby si ji lidé mohli vyložit po svém.
Takže politiku držíte stranou...
Nechceme se stranit politiky, ale také ji nechceme stavět na piedestal. Pocházíme z míst, kde je nesilnější způsob, jak politicky oslovit publikum: dát mu sebedůvěru, aby si samo vybralo, co je správné.
Když věnujete Bushovi coververzi War Pigs od Black Sabbath nebo hrajete Baby One More Time od Britney Spearsové, je to ironie nebo ty skladby vážně máte rádi?
Někdy (směje se). One More Time jsme hráli na maškarním večírku o Halloweenu, ale Amandě se ten song opravdu líbil a povídá: Já vím, že je to strašný, ale chce se mi u toho tančit! Nejhorší věc je nechat se zaškatulkovat a nedělat nic nečekaného ze strachu, jak vás budou posuzovat. To se nás teď hodně týká: očekávání, co dalšího uděláme a co bychom udělat měli. Jenže nejlepší na naší kapele je právě svoboda dělat, co se nám zamane.
Jak skládáte? Přináší Amanda hotové písně a přidáváte jen bicí, nebo na vzniku víc spolupracujete?
Už na začátku jsme se zjistili, že největší síla je v Amandině skladatelství a v mém bubnování. A s tímhle modelem jsme si dál raději nezahrávali. Amanda přinese skoro hotovou píseň, já si ji poslechnu a zjistím, jaké bubnování se k ní hodí. A pokud tam je nějaká hodně zajímavá pasáž, diskutujeme, jak ji dál rozvinout. Na pódiu pak skladba dostává ještě další rozměr. Nicméně nikdy bych Amandě neřekl, jaké má psát texty, a ona zase neradí mně, jak mám hrát na bicí.
-
Pokračování rozhovoru ZDE
