Praha - Ať už chcete dávat roku 2007 jakoukoli nálepku, jisté je, že ji snese. Ať už bude zářivě nu-raveová, rukodělně folková, upatlaně DIY, filigránsky vyspělá, intelektuálně šifrovaná s hlubším podtextem, humpolácky přímočará, bujaře globalizující, nepochopitelně místní nebo okázale retro, věřte, že všechny je lze nalepit. A pokud je nikdo záměrně nestrhne, budou držet.
Žebříčky nefungují jako hierarchická struktura nejdou od nejlepšího k nejhoršímu - spíš mapují tendence. Něco se děje... tady a tady. A tady.
5) Arcade Fire - Neon Bible: Sebranka z Montrealu, která si spoustu kamarádů udělala už když svůj debut pojmenovala Pohřeb, dotáhla výrazivo na albu nazvaném podle literárního debutu maniodepresivního sebevraha. Kolektiv s proměnlivým počtem členů dokázal zkomprimovat epické symfonie, pustit do nich vir ustancovačkového buranství a pódiové potrhlosti, kdy jako bicí figurují motorkářské helmy na hlavách hráčů. A navíc to všechno zaštítili nefalšovaným smutkem.
4) Amy Winehouse - Back To Black: Není nutné si hrát na puritány, nakonec neškodí, když se život interpreta promění v telenovelu a hlavní hrdince všichni drží palce. Ani nedýchají, jestli se na koncertě vůbec objeví, jestli překoná alkoholovou závislost, jestli ji pustí do Ameriky, nebo naopak z norského vězení. Ale samozřejmě - na ten hutný, přitom průzračně čistý hlas, díky kterému zpěvačka dokáže během jediné sloky znít jako nejzkaženější coura i vystrašená holčička, jsme nezapomněli.
3) Animal Collective - Strawberry Jam: Díky totální chytlavosti, elektronickému opakování a exaltovaným vokálním linkám posluchač ihned zapomene, jak moc je tohle album vlastně obskurní. Nebo naopak? Brooklynská čtveřice zvařila zvuk dneška. Dokonale, jako když klaun roztáčí talíř na tyčce, kterou má opřenou o špičku nosu. Aplikujete instinktivní znalosti fyzikálních zákonitostí a stane se z toho komediantství.
2) M.I.A. - Kala: Zpěvačka, která svou sílu postavila na ne-identitě. Nepatří ani na Srí Lanku, ani do Británie. Deska Kala je vlastně lapidárně průhledný komentář antagonismu Východ-Západ, ale ledabyle vypuštěný z drzé pusy u střelnice na pouti spolu se žvýkačkovou bublinou. Cvakot samopalu i kasy může posloužit jako bicí, z textu Pixies nebo The Clash se stane dětská říkanka a Bollywood pohne emocemi. Kala zní jako tranzitní letiště při stávce pilotů, jako satelitní televize - a M.I.A. si poťouchle hraje s dálkovým ovládáním.
1) Klaxons - Myths Of The Near Future: James Ford ze Simian Mobile Disco jako producent podruhé. Tentokrát dokázal z tria, které se na začátku ničím nelišilo od rozladěné falešné gymplácké kapely, vybudovat pop 21. století. Rok 2007 dostal razítko Klaxons po právu jako paradox kavárenského intelektuálství a klubového hedonismu. Vícehlasé falzety, kolážovité odkazy na Burroughse nebo Pynchona - a k tomu taneční groove, tričko se smajlíkem a ruka držící ve vzduchu fosforeskující tyčku, dokud vám nezdřevění.
