Recenze - Když se písničkář obklopí kapelou, bývá to všelijaké. Trojice dlouhodobých „zasloužilých" solitérů na svých téměř současně vydaných albech dospívá k velmi rozdílným výsledkům.
Obalit „folkaře" doprovodnými hráči není jen tak; samota, kterou mají písničkáři tak nějak v popisu práce, se totiž se světem a způsobem práce kapely může dosti tlouct. Může se stát, že frontman a jeho kapela bojují proti sobě, že je doprovod vlastně zbytečný nebo že se příliš okatě snaží dodávat hudbě jakési nablýskané efekty či zdání modernosti. Ale někdy to také, světem, div se, dokonale funguje.
Tím z recenzované trojice, kdo by udělal lépe, kdyby svou kapelu rozehnal, je Jiří Dědeček, který se se svou sestavou Úterý představuje poprvé; hodinová kolekce patnácti písní Prší nám do campari vyšla na značce Indies MG. Doprovodní hráči (baskytara, akordeon, bicí) v jeho písních nedělají nic jiného, než „zahušťují" prostor, což u zpěváka vládnoucího vyšším hlasem a veskrze civilním projevem spíše kontraproduktivní.
V Úterý to nejde
Jiří Dědeček je básníkem sevřených, stručných a pravidelných forem, v dobrém slova smyslu epigramatik rajtující na skvěle zvládnutých daktylech, trochejích a jambech. Zhudebnit takové texty je ale problém: přirozená melodie desítek Dědečkových básniček je totiž úplně stejná - a aby každá píseň měla svůj nápěv, je třeba přirozenost textu změnit. Velice často zdlouhavým opakováním veršů a jednotlivých slov, což slouží i k tomu, aby výsledná písnička měla alespoň minutu.
Na Jiřím Dědečkovi je vidět, že byl mužem pera mnohem dříve než mužem kytary. S doprovodem kapely, o níž se s nadsázkou mluví jako o punkové, je kostrbaté roztahování textů - které při sólovém hraní působí docela půvabně, a tak nějak patří k věci - spíše k nepřežití.
Kapela ze svého leadera neodejme ani část starostí a slepě doprovází. Žádné neotřelé aranže, instrumentální mezihry, neobvyklé zvuky, stále jen poslušně v zákrytu za vůdcem. Místo pomoci a rozdělení úkolů slepá poslušnost i tam, kde by trocha zlobení byla ku prospěchu.
Humpolácky kotlíkový doprovod navíc nepříjemně koliduje s obsahem textů - na sólistovi Dědečkovi je kouzelné, že své největší impertinence a zlomyslnosti podává elegantním, v dobrém slova smyslu kavárenským způsobem plným nadhledu. A to v Úterý opravdu nejde.
Co hůř, témata nového Dědečkova alba jsou až na výjimky vyloženě prasácká; točí se kolem nevěr, bilancování, kdo toho kolik osouložil či již nikdy nestihne, esemeskových litanií nebo patetického loudilství: „A co se srdce týče, dál toužím po tvé…"
Kdysi mě pobavil Dědečkův výrok, že někteří písničkáři chtějí burcovat, jiní dojmout či přimět k zamyšlení a jemu tedy nezbývá než usilovat, aby se posluchači udělalo špatně. Takže je dost dobře možné, že Prší nám do campari je vlastně výsostně konceptuální album: muž v přechodu zakládá punkovou kapelu, aby se rejpal ve svých… zkrátka rejpal.
Mohl to učinit na menší ploše, ale některé písně stojí za poslech - jsou to ty, kde Dědeček přitvrzuje kýčovitý žánr „pražského blues" a místo fňukání ukazuje své největší devízy, sarkastický nadhled a smysl pro přesnou, mnohdy mrazivou zkratku: U vás v kuchyni, Podolí nebo Jenom ta láska („…láska už tu není, že bych chcal krev a žral kamení...").
Björk s Olgou Sommerovou
Jan Burian se doprovodnými hráči obklopuje často a rád: na albu Černý z nebe spolupracoval s členy skupin Před vaším letopočtem a Další konec světa, Hodinu duchů natočil s klávesistou Danielem Fikejzem. Novinka Dvanáct druhů samoty (a jedna něžná píseň navíc), která právě vyšla rovněž u Indies MG, je výběrem tuctu starších písní, které dostaly nový studiový kabát, a jedné novinky. Burian pouze zpívá, o doprovod se stará především dvojice multiinstrumentalistů - zpěvákův syn Jiří a Mikoláš Růžička - a bubeník Jan Janečka, ale zahraje si i Ondřej Ježek a zazpívá Lenka Dusilová.
Burian je v poslední dekádě posedlý touhou zmodernizovat sebe sama a dávat vzniknout konceptuálním albům, stát se - řečeno s mírnou nadsázkou - Björk a Olgou Sommerovou v jednom mužském těle. Mnoho zdaru, tohle „konceptuální best of" vůbec nezní špatně - i když to, co tvůrci považují za žhavě současné, je spíše umný revival zvuku elektronického popu deváté dekády (a to, že písně už vyšly na jiných albech, cédéčku na atraktivnosti příliš nepřidává).
Dvanáct druhů samoty má sice hezký zvuk, poměrně nápaditou produkci a z tří zde zmiňovaných alb nejlépe vyřešený (totiž jediný dobrý) obal i booklet. Přesto mi nezbývá než hořekovat nad ztracenou šancí. Kdyby takhle zněla kolekce Burianových novinek nesvázaných občas nepříjemně tlačícími pouty jednotícího tématu (po dívčích válkách a křehkých mužích s rozpaky očekávám nějaké cédéčko o dětech), byl by to malý svátek. Burianův současný tým totiž ví, co dělá, a dělá to dobře.
Přijde noc jako křišťál
Vlastimil Třešňák se svým Bandem vydal již třetí CD. Novinka se jmenuje Němý suflér (vydalo nakladatelství Galén) a suverénně dokládá sílu kapely jako kolektivu. Hudba pohánějící frontmanovy texty je dílem všech členů čtveřice a má potřebný odpich. Třešňák je z písničkářů tzv. „vášnivých" - rád křičí a vůbec podává svá díla expresivně, řízný doprovod mu vyloženě sluší.
Po spolupráci s cikánskou kapelou rodiny Kormanů má nyní za sebou trojici Jaromír Panáček (kytara), Jan Volný (baskytara) a bubeníka Martina Rychtu, častého doprovazeče „folkáčů" - hrál s Oldřichem Janotou i Václavem Koubkem. V několika písních na albu navíc hostuje Jan Štolba, jehož tenorsaxofon třešňákovskému bigbítu vyloženě prospívá. Někdy to zní skoro stounovsky a nečpí z toho (ať už malostranská nebo hanspaulská) putyka - což myslím jako obrovské plus.
Zpěvákův nakřáplý hlas opět laje, ironizuje a žaluje; Třešňák umí svému národu klnout podobně vášnivě a neúprosně jako kdysi básník Ivan Diviš, s přibývajícím věkem se do jeho písní přece jen vkrádá zdravá dávka nadhledu a nelaskavého (!) humoru. „Ze své suflérbudky/ mlčím roli kokota," komentuje v titulní písni svou roli bezejmenného masa v mlýnku stávající politické situace.
V písni 9. listopad A.D. ale zvážní: „Genosse Reinharde / konečně řešení! /Arbeit macht frei/ ta matka pokroku/Nachcat jim do mikve!" zpívá pomalu do zvolna se rozvíjejícího doprovodu. Dává vzpomenout na silnou obžalobu 9. 5. 1945, která vyšla před patnácti lety na albu Koláž a završuje to nezapomenutelným obrazem „přijde noc jako křišťál".
Když se zabývá sám sebou, činí tak s mnohem větším nadhledem než poněkud ukňouraný Dědeček, jak dokládají například písně Skleróza a Memoár. A ve svižném kousku Krkla pobaví rýmem o tom, že tanečnice go-go má „na zadku tetovaný logo". Němý suflér je zkrátka plnokrevná kolekce neskrblící energií, naléhavostí ani ironií. Z tří recenzovaných alb jednoznačný vítěz.
