Recenze - Už to vypadalo, že Nový zákon gotické bible byl beze zbytku definován, ale The Cure připojili další kapitolu, rafinovaně konzistentní a plnou mystických zašifrovaných odkazů na léta dávno minulá i ta relativně čerstvá.
Všechno dává smysl, všechno do sebe zapadá s paranoidní přesností a bolestné černé mozaiky kvetou na okně do Minulosti pomalu, ale jistě jako negativy květů, které kreslí na okno mráz.
The Cure jsou perfektní příklad komerčního úspěchu kapely, která svoje sebevražedné vize a textový i hudební nihilismus proměnila v popově křišťálové evergreeny, které s každou další módní vlnou jakoby nabírají na ceně a vážnosti, místo aby upadly v zapomnění.
Není na světě kapely, která by se pohybovala tímhle potemnělým chmurným parkem, a přitom by se nenechala ovlivnit rozcuchaným fenoménem podivínského Střihorukého Edwarda s kytarou a hlasem, ze kterého se vám chce brečet smutkem nad rozbolavělou duší i štěstím zároveň. Robert Smith zestárnul, ale neslevil ani trochu.
The Cure - The Only One
Jeho texty jsou pořád rozpolcená výpověď introverta, bez ustání balancujícího mezi propastí kýče, a přesto brilantně popisujícího banální životní peripetie. "I'm sick of being lonely by myself/I am sick of being with anyone else" (Switch), "The two of us is all there is/The rest is just a dream" (The Perfect Boy).
Všechny tyhle na první pohled triviální a podle stejného klíče spíchnuté texty jsou ve skutečnosti na dřeň obnažená pravda, bolestná a reálná stejně jako sám Robert Smith; pomalu vystupující z umělé mlhy, z rozpatlanou rtěnkou a očima plaza, které nehybně ulpívají na jediném místě, jež zjevně není na téhle planetě.
"This is not a dream/This is how it is" (The Scream) je slogan, který vlastně funguje jako neonový krucifix na svatostánku The Cure církve, jež nějaký pomatený démon navíc otočil vzhůru nohama.
Už roky koketují s tím, že vydají poslední desku a šlus; a poněkolikáté tenhle vnitřní strach o kredibilitu a získaný status hodili za hlavu a vrátili se zpátky s deskou i turné. Fascinovaně jsem si je letos užíval v Praze - ty postavy přicházející z minulosti, která byla vlastně tak sladká i nechutná zároveň.
Jejich vlastní vkus je možná iritující a zoufale mimo, ale stačí, aby začali hrát, a bez ohledu na to, jestli jsou to věci z aktuální desky, nebo jejich největší perly, čas přestává existovat. A když Robert Smith rozvibruje tu sentimentální strunu jako v přídavkovém bloku, je to na srdeční zástavu.
Chtěl jsem je mít zakonzervované a přežít neohrožen případným patetickým blábolem, který klidně mohli vydat, ale vytřeli mi zrak, stejně jako asi hodně lidem s podobně dětinským strachem.
4:13 Dream je perfektně načasovaná deska, plná klasického 'cureovského' materiálu a zároveň bez zaváhání funguje jako důkaz, že mají pořád co říct bez dýchavičného cupitání ve vlastním stínu.
Jsou na ní songy fungující jako perfektni reminiscence něčeho, co důvěrně známe (třeba The Only One je jako zkažená sestřička Just Like Heaven), úlety, které se normálně neodpouští, ale tady jo (skoro-funky podivnost Freakshow) a tuna solidního materiálu.
Vzali si zpátky od The Killers svůj vlastní 'made in The Cure' sound a buď nevědomky, nebo vědomě - to je vlastně úplně fuk - mu vrátili rozostřenou výbušnost a koule.
Nic proti The Killers, ale tohle je gotické melodrama se vším všudy. I složení kapely zdá se být perfektní - od hlavy k patě potetovaný, prostovlasý a hlavně (!) účelně hrající kytarista Porl Thompson, baskytarista Simon Gallup a bubeník Jason Cooper - všichni jsou se Smithem od začátku a je to znát.
"Back in black" - muži v černém jsou zpátky. Budou nám nabourávat spánek ještě nějakou dobu a je třeba se s tím smířit. Já smířený jsem a smíření v tomhle případě rovná se - alespoň u mě - spokojenost. Koneckonců The Cure vždycky byli hlavně lék, nebo ne?
The Cure: 4:13 Dream, CD, 53 minut, vydala firma Geffen Records/ Universal, 2008.
