Recenze - Jejich poznávacím znamením byla velká melancholická plátna. S hostováním zpěváka Patricka Watsona se Cinematic Orchestra nenápadně změnili.
Ten chlapík byl při listopadovém koncertě v klubu Roxy divný. S bekovkou na hlavě, různými nástroji v rukách a tesklivým zpěvem předváděl exhibici hned u hlavního mikrofonu, pak se klaněl a podepisoval fanouškům, jako kdyby si všichni přišli poslechnout právě jeho. Většina posluchačů Cinematic Orchestra se o Watsonovi dozvěděla až ten večer.
Jason Swinscoe, zakladatel a mozek kapely, tomu nechával volný průběh. Už věděl, že na nové desce jeho sextetu osmadvacetiletý Kanaďan odvedl poctivý kus práce a že skladby s jeho hlasem lidé ocení nejvíc. Tak proč mu tu radost nedopřát, když na výsluní pořád ají sami Cinematic Orchestra?
Jejich předností je spojování jazzové a ambientní hudby s předem připravenou elektronikou nebo improvizací tak rafinovaně, že málokdo pozná, která část skladby je nahraná naživo a co bylo vysamplováno z půl století staré písně. Novinka Ma Fleur tuto dovednost rozvíjí, i když zásadní překvapení se nekoná.
Čtěte více o kapele: Cinematický orchestr promítá v Praze
Album, které od předchozího Man with a Movie Camera dělí čtyři roky, spojuje stejné téma a zadání - soundtrack. Ale zatímco před léty šlo o regulérní doprovod ke slavnému němému snímku Dzigy Vertova, Ma Fleur je soundtrackem fiktivním. Inspirací mu byly fotografie a abstraktní obrazy Mayi Hayuk, mimo jiné i autorky, která se připojila ke slavné sérii reklam na vodku Absolut. Dostala na starosti příchuť Raspberri používanou do koktejlů a je to víc než příznačné.
Přes všechna tvrzení je nové album víc písničkové než hudba, kterou Cinematic Orchestra dělali doposud. Legenda k desce popisuje příběh tří postav zastupovaných jednotlivými hlasy: mladé, ve středním věku a nejstarší. Patrick Wilson, ten první, dostal místo v nostalgických baladách To Build A Home a That Home, které se odvolávají na úspěch šansoniérů etablovaných v populární hudbě.
Lou Rhodes z Lamb je zástupkyní prostřední části života v éterických Music Box a Time and Space. Soulové divě Fontanelle Bass patří konec: hlas, který je známý i ze starších nahrávek Cinematic Orchestra, má na Ma Fleur dvě písně, bohužel Familiar Ground i Breathe ho drží na pevné uzdě. Album má silné emoce a výtečné momenty, ale chybí mu větší napětí a čitelný příběh.
Odpovědět na otázku, zda je Ma Fleur dobrým albem, nebo ne, nejde bez toho, aniž si pojmenujeme, co od kapely jako Cinematic Orchestra očekáváme. Jestli jen pokračování dřívějších alb jako kulisu k pití koktejlu, pak novinka nezklame; jestli originální výboje, pak se přece jen vracejme k náboji prvních desek.
Jiskry naděje nicméně blikají na Ma Fleur pro všechny. Jen trochu víc čisté vodky by pro příště nikoho neurazilo.
Cinematic Orchestra: Ma Fleur. CD, 53 min, Ninja Tune, 2007.