Praha - Před deseti lety by je v pražské sportovní hale v Holešovicích přivítalo nevybouřený dav clubberů s blikajícími rohy, chlupatými oblečky a nějakou tou chemikálií rozpouštějící se právě v ústech. Píše se rok 2007 a T-Mobile arénu zaplnily v pátek tisíce civilně oblečených fanoušků.
Koncert ale kupodivu nepřilákal jen pamětníky: přes všechny teze, že taneční scéna, jak jsme ji znali, je již mrtvá, se pořád najde dost těch, kterým Chemical Brothers svou hudbou lemují dospívání.
Asi sedmitisícové publikum bylo rozděleno na zhruba dvě stejně početné skupiny. Někteří se v době vydání prvních hitů Chemicals učili psát, jiní si sem přišli protáhnout tělo po dlouhém týdnu v kanceláři a zavzpomínat na doby, kdy byl vinyl víc sexy než kytara.
Po DJ Jamesi Holroydovi hala potemní a zvukem se nese melodický motiv ze skladby No Path To Follow; nad hlavami se rozzáří mobilní telefony. Chemicals slibují dechberoucí vizuální show; na YouTube už pár týdnů koluje záznam jejich vyhlášeného koncertu na letošním Glastonbury. Tady Tom Rowlands a Ed Simons představili technologii, která dokáže vytvářet pohyblivé obrazce a promítat 3D filmy.
Nákladný systém, který umožňuje projekci "plastických" videoklipů, se osvědčil i v Praze. Na obecenstvo se valil jeden výjev za druhým: jemně infantilní motivy siluet tančících gangsterů, motivy z alba Push The Button, trsající koníci, úchylný klaun s hypnotizujícím pohledem a dírou mezi zuby, došlo i na nezbytné průlety nekonečnými barevnými tunely nebo armádu nemotorných plechových robotů.
Hudebně Chemical Brothers umě balancovali mezi dvěma polohami: vyvažovali neustálý přísun nosných motivů ze svých největších hitů, a přitom do roztančeného davu pumpovali pověstné psychedelické zvukové vlny. Spleť hluků, nahalovaných melodií i ostře řezavých zvuků dosáhla asi nejfantasmagoričtějších rozměrů při All Rights Reserved z aktuální desky We Are The Night.
- RECENZI ALBA WE ARE THE NIGHT ČTĚTE ZDE
Mnohovrstevnaté zvukové textury a psychotické zvukomalby střídaly přímočaré taneční vypalovačky. Jednou se Chemicals drželi poměrně věrně albové předlohy (Hey Boy Hey Girl), jindy notoricky známé motivy načechrali a překopali (Out of Control) a jindy do skladby přidali motivy zcela nové.
Například hymnickou Star Guitar uvedl monotónní motiv jako z raných 90. let, aby se hypnotickým opakováním pozvolna přeměnil v jeden z vedlejších motivů - když skladba posléze propukla naplno, obecenstvo propadlo hipícké vizi davové pospolitosti a zahlaholilo si hymnické "you should see what i see, you should take what i take".
To byl ostatně nejsilnější dojem z páteční show. Tribální tanec v davu a psychedelické výlety jsou pořád účinnou strategií a drogou, ať už se píše jakákoliv doba a v kursu jsou jakékoliv styly a látky. Přitom už definitivně patří do popkulturní historie stejně jako hippies - což neznamená, že by nostalgický placebo efekt nefungoval stejně dobře.
Po zhruba sto minutách a přesně daných devatenácti položkách (plus Block Rockin´Beats coby bonus) se duo rozloučilo s nadšenou halou a vydalo se dál šířit dobrou zvěst, že naživo jsou Chemical Brothers ve stále stejné (tedy skvělé) vizuálně zvukové formě jako před dekádou.
