Recenze - Český hudební trh je zoufale malý a z velké většiny zoufale neinspirativní, a tak se nelze divit domácím kapelám, že pošilhávají za hranice. Velkým ambicím nelze než tleskat - ovšem neměly to být identifikační sny ve stylu účastníků televizních talentových soutěží o tom, jak co nejlépe zazpívat coververzi své oblíbené kapely.
Když se o svém „ataku na světová pódia" v rozhovorech rozpovídají třinečtí Charlie Straight, skoro to vypadá, jako když se v Básnících prezentoval síťový graf. Jakoby se jejich kariéra řídila nějakým velmi sofistikovaným plánem, jejž pečlivě naplňují s každým klipem natočeným v USA nebo nahrávací session s producentem velkého jména.
I pražští Toxique v čele s Klárou Vytiskovou by rádi, aby doma vypadali „zahraničně" a aby se jejich electro-pop hrál i na Západě. Opravdu tvrdě pracují a snaží se navodit dojem světovosti, ať už jde o vybroušenou image či mediální prezentaci splňující všechny pravidla dokonalého popového marketingu.
Píle obou skupin je obdivuhodná a na domácí scéně málo viděná. Přesto je z jejich nových desek Someone With A Slow Heartbeat respektive Tips For Grown Up Kids cítit hlavně křeč z toho, jak moc dokonalé kopie svých vzorů chtějí být. Zvídavých otázek nad nahrávkami je ale hned několik.
Proč chtějí chvályhodně uniknout bahýnku domácího popu, ale ochotně sbírají zkorumpované Anděly či populistického Českého slavíka (Charlie Straight), či se dokonce vnucují provinčnímu bulváru (Toxique)? Proč se v rozhovorech ohání progresivitou, ale hudebně zůstávají v minulosti, byť nedávné? Potažmo proč se vůbec snaží vyvést do světa hudbu, kterou už v Británii i v Americe dávno mají?
Spasí nás mládí
Nástup Charlie Straight v roce 2009 byl raketový a hodně k němu pomohla i média, pro něž se sympatičtí dvacátníci stali obdobou českých Arctic Monkeys - kapelou, která se dokázala prodrat na vrchol prakticky jen díky internetu (hudební portál Bandzone.cz) a bez tlačenky velkých nahrávacích společností (vydávají na vlastním nezávislém labelu Straight Behaviour). Anglicky zpívaný debut She's a Good Swimmer zněl velmi svěže, občas hitově a hlavně velmi nečesky; mladickému kouzlu kvarteta podlehli i členové Akademie populární hudby a odměnili je třemi Anděly.
Když partička rozesmátých kluků vyfoukla Anděla veteránům Žbirkovi či Monkey Business, jeden by až začal věřit, že z vůle dobrých bohů konečně přebírá otěže domácího popu první postkomunistická generace, která místo nimrání v minulosti vnímá hudbu v globálním kontextu (frontman kapely a výhradní autor hudby i textů Albert Černý se narodil v únoru 1989).
Ceny Anděl už delší dobu vypovídají spíše o schopnosti nahrávacích společností protlačit svého interpreta u akademiků než o kvalitě, což vlastně také platí o rotacích televizních stanic, jako jsou MTV nebo Óčko. Přesto byl domácí úspěch Charlie Straight sympatickým narušením zaběhnutých pořádků a struktur českého popu.
S podobnou vervou nastoupili do domácího popu i Toxique; jejich debut z roku 2009 nazvaný Be Good se nesl v duchu retro soulu s neodmyslitelným vyzdvihováním „muzikantského kumštýřství". Klára Vytisková pak dokonce nazpívala s Nerezem písničky Zuzany Navarové, ale následně už začala směřovat spíše k elektronické hudbě.
Druhé album Outlet People se neslo na vlně módního electro-popu a Vytisková se na sebe snažila upozornit výstředními modely ve stylu Lady Gaga. Před dvěma lety jsem v reportáži z Andělů konstatoval, že zatím vypadá víc jako Dáda Patrasová v době největší slávy, ale i tak to byl závan něčeho svěžího.
Páskové z Třince
Jedním ze znaků nefunkčních společností je víra, že dravé mládí automaticky napraví chyby stáří, vykoupí nás a povede zemi k lepším zítřkům. Charlie Straight se dlouho nesli na vlnách tohoto sentimentu a fetiš jejich světovosti zaslepil i většinová média, která se nad novou deskou Someone With A Slow Heartbeat rozplývají jako nad budoucností české populární hudby.
Pokud by se to skutečně stalo, tak nás spíše čeká návrat zhruba o pět let dozadu, kdy z britských ostrovů zněly kapely jako The Kooks, Kaiser Chiefs a Razorlight. Třinecké kvarteto žije v jejich éře a na Someone With a Slow Heartbeat nijak nepředstírá, že by k životu potřebovalo cokoliv jiného.
Britská kytarovka a její ohlas v Čechách je vůbec zajímavý fenomén. Krátkodobý návrat britského rocku na výsluní hojně živený týdeníkem NME byl možná poslední velká rocková vlna, která se projevila v mainstreamu; navíc propojená s tradicí britského rockového „páskovství", kde jsou kožené bundy a kalhoty s úzkými nohavicemi symbolem svobody.
Zhlédnout se v tomto svůdném popkulturním balíčku není nic špatného, ale od příliš horlivých učedníků nemůže vzejít nic jiného než pouhé retro. A Charlie Straight jsou v tomto prvotřídní. Pilotní singl Coco je napsaný podle vzoru Coldplay a jejich hymnických „oh-oh" refrénů, Changing Trains kroutí klávesový riff ve stylu hitů The Killers.
Toxique nekopírují jeden styl, ale rovnou celý rozhlasový formát. Jestli se na minulé desce profilovali jako popová alternativa, kterou dramaturgové Radiožurnálu stejně do vysílání nepustí, novinka Tips for the Grown Up Kids je bezproblémová rozjuchaná taneční zábava. Její tvůrci moc dobře vědí, jaký pop se právě teď hraje ve světě a umí to skvěle napodobit - ať už se jedná o electro/wobble dubstep efekty (Dream), trance trylky (Follow my Dream, Turn Me On) nebo revival eurodance (Dancing in the Night). V žádném případě to není Michal David, ale k Robyn to má pořád zatraceně daleko.
Dokonalé kopie
Americký literární teoretik Harold Bloom se na začátku 70. let pokusil v díle The Anxiety of Influence vysvětlit, jakým způsobem probíhá přenos inspirací mezi generacemi literátů. Podle Blooma mají básníci se svými předchůdci zvláštní dvojaký vztah, v němž je na jedné straně inspirace a respekt a na druhé úzkost z tohoto vlivu, z něhož nelze uniknout.
Skutečně originální dílo zapuštěné v nějaké poetické tradici tak vzniká z chyb, které autor dělá při kopírování svých vzorů. Jeden starý muzikantský bonmot zase zní, že všechny kapely začínají hraním coververzí, ale jen ty nejlepší si změní texty tak, aby je mohly vydávat za původní tvorbu.
U Charlie Straight, stejně jako u jejich „anglofilských" předchůdců Roe Deer nebo Southpaw, je nakonec skutečně zarážející jedna věc: jak dokonalé kopie svých vzorů dokázali stvořit. Od skvělé angličtiny přes odkoukané studiové triky až po image. Třineckým hochům i Toxique chybí do této mozaiky v podstatě jen jediná, ale bohužel nejdůležitější a nejtěžší věc - osobitá hudba.
Českých interpretů, kteří se prosadili na největších hudebních trzích, není mnoho; ale jsou. Buď se natrvalo odstěhovali do USA nebo Británie a zapadli do místní muzikantské komunity, jako to udělali Jan Hammer, Miroslav Vitouš, Ivan Král nebo naposledy Markéta Irglová. A nebo tvořili a tvoří hudbu, která je opravdu originální a nezní jako nic, co už na trhu existuje.
To je případ Ivy Bitové, Věry Bílé & Kale nebo aktuálně zvukových kutilů DVA, kteří mimochodem tento týden hráli na prestižním festivalu SXSW v americkém Austinu. O svých ambicích prorazit v zahraničí méně mluví a více jednají - v posledních třech letech už koncertovali po celé Evropě.
Můžeme samozřejmě generalizovat, že takřka celý český pop je nápodoba čehosi, a řečnicky se ptát, nakolik je nám vůbec geneticky „dovoleno" dělat anglosaskou hudbu, přestože po tom velmi toužíme. Můžou vůbec z Česka přijít noví Coldplay nebo Adele? Možná by pro nás mohla být vzorem spíše severská scéna, která si inspirace z tradičních popových bašt přizpůsobuje a vytváří něco, co je pro zbytek světa příkladem progresivity a originality.
Až u nás bude padesát kapel jako Charlie Straight a Toxique, možná z tohoto podhoubí vyroste jedna, která rozvine svůj talent do nových hudebních prostorů. Každopádně víme, že se síťovým grafem se nakonec dojede na dovolenou do Jugoslávie. I když, pravda, tam taky jezdí za zábavou cizinci ze Západu.
Charlie Straight: Someone With a Slow Heartbeat. CD, 49 min. Vydala firma Straight Behaviour, 2012. - Toxique: Tips for Grown Up Kids. CD, 30 min. Vydala firma Toxique Music, 2012.
