Ten film není ani horší, ani lepší než většina podobných snímků, které také špičkoví světoví umělci umísťují na svá koncertní DVD jako bonusy.
Biografického příběhu se ujal režisér Jindřich Procházka. Natočil ho s citem a pochopením pro hudbu, kterou Čechomor produkuje, a s usilovnou snahou zachránit z živelného, nebo jindy naopak strojeného nehereckého vystupování obou průvodců příběhem, hudebníků Františka Černého a Karla Holase, co se dá.
Pokud má snímek nějaký motiv, je to jízda autem. Bohužel právě toto klišé poslední dobou vídáme snad v každém původním filmu České televize. V případě Čechomoru nicméně má smysl - jde o symbol kapely na cestách za koncerty a inspirací. Z rodných Svitav, přes Moravskou Třebovou, Prahu, Velkou nad Veličkou, Pozlovice až do Českého Krumlova a pak daleko za hranice.
Cesta autem zachycuje i to, co Čechomor dělá výjimečným: neustálý pohyb, hledání cest.
Příběh čítající necelou hodinu je postaven na lineární časové ose, doplněné komentáři obou průvodců nebo jejich kolegů, ať jsou to zpěváci Lenka Dusilová, Vladimír Mišík, Ewa Farná, nebo houslista Václav Hudeček. Vše vrcholí návratem na Střelecký ostrov v Praze, kde kapela začínala na letních poutích koncem osmdesátých let minulého století.
Děje se tak v intencích, jaké v klíčové části dokumentu sděluje kytarista a zpěvák František Černý: "Největší škola je buď hospodská, nebo pouliční. K tomu, abyste přeřvali hospodu, nebo aby se někdo zastavil na ulici, tam něco musí být. Buď musíte řvát více než ostatní, nebo to musí být nějak zajímavý. Tím, že jste divnej, nebo alespoň trochu dobrej," jak říká.
Cestou "ze Střeláku na Střelák" se objevuje několik zajímavých okamžiků. Třeba vzpomínky na předčasně zemřelého člena kapely Jirku Břeňka, který pomohl nasměrovat předchůdce Čechomoru, 1. českomoravskou nezávislou hudební společnost, budoucím správným směrem, nebo setkání s majstrem Martinem Hrbáčem z Velké nad Veličkou.
Stručný postřeh primáše horňácké muziky, kterého Čechomor hrdě označuje za svého guru, o tom, jak se coby pravověrný horňácký muzikant naučil tolerovat raubířský přístup Čechomoru ke své srdcové hudební tradici, je plný moudrosti a pochopení.
Režisér Jindřich Procházka se s oběma průvodci snaží podtrhnout především hledačství Čechomoru. Nejde přitom jen o spojení moravského folkloru s rockem, ale také experimenty s orchestrálními sestavami nebo sólisty.
Jaksi mimochodem z děje vyplývá, nakolik citlivě muzikanti dokázali rozlišit svůj přístup, když spolupracovali na filmu Rok ďábla s písničkářem Jaromírem Nohavicou, s lidovými muzikanty nebo se symfonickým orchestrem. Navíc tak vždy činili s nadšením, které bychom čekali spíš u začínající kapely než u ostřílených profesionálů.
Čechomor 30 let
Režie: Jindřich Procházka
Česká televize 2018, premiéra 26. ledna na ČT art
Zpěvák a houslista Karel Holas to vystihuje v závěru snímku, když na "místě začátků", tedy znovu Střeleckém ostrově, odpovídá na dotaz, jak se kapela od svých počátků změnila. Holas se jen zasměje: "Stali jsme se plátci DPH."
Co ve snímku Čechomor 30 let chybí? Snad jen odpověď na otázku, proč album Proměny z roku 2001, ve své kategorii deska přinejmenším evropské úrovně, nedokázala překročit české hranice. Ale na to nejspíš odpověď neznají ani sami muzikanti.
