Rozhovor - Česká rytmická alternativa se natahuje po písničce a zpívá japonsky. To je albový debut projektu Autopilote, který vede světoznámý bubeník Pavel Fajt a nejznámější český hráč na didgeridoo Ondřej Smeykal.
Na desku Ido si pozvali charismatickou japonskou zpěvačku Yumiko a produkci svěřili do rukou funkoholikovi Romanu Holému spjatému s Monkey Business, J.A.R. nebo nově s Terezou Černochovou.
Aktuálně.cz o desce i koncertní šňůře mluvilo s oběma otci, Pavlem Fajtem a Ondřejem Smeykalem.
Pokud bychom si představili nějakou vaši stupnici avantgardy či šílenosti, na jakém stupni by se pohybovala debutová deska Ido?
Ondřej: Kdyby se takoví blázni sešli někde venku, tak ji udělají ještě tisíckrát šílenější. Ta deska podle mě není vůbec šílená, je dokonce pokorná. Není drzá, ale přátelská. A to je proto, že vznikla tady v Čechách.
Pavel: Myslím si, že vkus posluchače je u nás hrozně konzervativní. Nechci říct, že bychom se tomu nějak podřizovali, ale žijeme tady a fungujeme tady.
Je tedy album Ido jakýmsi krokem vstříc k širšímu spektru posluchačů?
Ondřej: Myslím, že ten melodický a harmonický aspekt, který tam dodali Yumiko a Roman, z toho udělaly písničky, které jsou ale tvořené neobvyklými nástroji a souzvuky. Lidi, kteří chtějí písničkovou formu a mají rádi jasné a konkrétní melodické vyústění, to tam najdou. Je to vlastně krok vstříc těmhle lidem. A ti, co mají rádi neobvyklé postupy - pro ty je to celé upečené. V tom se mi to líbí. Aspiruje to na klasické písničky, akorát to dělají lidi, kteří nejsou v takových formách moc provaření. Nazval bych to underpopem.
Pavel: Já se snažím dělat takové archetypální rytmy. Je to něco, co je zasunuté v hlavách lidí - aspoň si to myslím. Takže se nesnažím udělat něco úplně šíleného, ale zároveň mě to nepustí k ničemu, co bych sám neměl rád.
O určitý ústupek ale jde...
Ondřej: Určitě jo, ale ne za cenu nějakého kompromisu. Ne že bychom si řekli: Teď to musí být jednodušší. Ne. To přirozeně vyplynulo. Zůstalo v tom devadesát procent identity každého z nás. ... a je to taky dané tím Romanem, který má rád jasný kontury. Ne že by přemýšlel nad tím, jestli to lidi přijmou, ale on je prostě písničkový producent.
Název Autopilote se zdá být hodně signifikantní. Nechali jste ho řídit vaši hudbu?
Pavel: V tom je ten název. Sedíš v letadle a nevíš, kam letíš - nevíš nic. Když jsme dělali první koncerty, byl to takový příběh, který se odvíjel, byly to dlouhé, třeba dvacetiminutové improvizace, a to nás někam vedlo, samo to vznikalo. To byl původní koncept. Teď už je to trochu jiná věc.
Jaká byla geneze od dua k současné sestavě?
Pavel: Původně to byl projekt, kam jsem zval různé bubeníky, rytmické hráče a zpěváky - byla to taková rytmická jízda. Když jsme se setkali s Ondřejem, dostalo to pevnější tvar a už jsem neměl potřebu zvát nikoho jiného. Dobře jsme si spolu zahráli, fungovalo to a z projektu se stala skupina - duo. Co na tomhle seskupení považuju za důležité ,je, že vznikalo ve zkušebně. Jak jsme spolu zkoušeli, ověřovali jsme si, že nás tam baví hrát a vymýšlet.
Ondřej: Ta koule se začala kutálet nějakým směrem. Jednou se člověk vydá tudy, pak udělá krok zpátky a oslovuje při tom různé lidi - to bylo první období. Měli jsme basovou linku didgeridoo, nějakou vokalizaci a loopy naživo dělané Pavlem. Ten spodek už byl konkrétní.
Postupem času se připojila Yumiko a Roman Holý...
Ondřej: Yumiko byla pozvaná na Slet bubeníků, kde bylo potřeba každou chvíli oslovit nějakého zajímavého zpěváka, který by dokázal utáhnout zpěváckou roli jen s pomocí bubeníků. Na první koncert se přišla podívat a na druhý už suverénně nastoupila. Tam jsme řekli: Wow! Ta se nebojí ničeho. A tak jsme ji s Pavlem pozvali do tria.
Pavel: My jsme zpěváka za každou cenu nechtěli. Ale říkali jsme si, že by stálo za to Autopilote rozšířit, aby na těch pevných základech něco vykvetlo.
Tohle je určitě projekt, kam by mohl klidně přijít i kytarista, pokud by s vámi ladil.
Ondřej: Přesně tak. Kdyby to byl dobrý kytarista, tak to bude kytarista. V téhle zemi si člověk nemůže moc vybírat a je rád, že si s někým rozumí.
Co Roman Holý?
Ondřej: Roman se k nám taky dostal přes Slet bubeníků, kde ho Pavel jako klávesáka oslovil. Vždycky je dobré, když tě někdo harmonicky podpoří. Ale zase to nesmí přehnat. Když místo harmonické podpory začne hrát sóla, je vedle.
Pavel: Mozky posluchačů jsou naprogramované na určitý typ hudební informace. Je tam nějaký rytmus, melodie a v okamžiku, když hrajeme s bubeníky nějakou subtilnější melodii a nějaký razantní sólista začne hrát sóla, tak se najednou to jemné předivo upozadní. Roman tohle pochopil a mně došlo, že je to osvícený člověk.
Na koncertní turné už tedy máte téměř kompletní kapelu...
Ondřej: Teď se jedou koncerty dokonce v kvintetu - ještě s baskytaristou Vladimírem Václavkem (bývalý spoluhráč Pavla Fajta z legendární skupiny Dunaj - pozn. red.), který je pozvaný jako host. A pro šňůru najednou máme kapelu. Každý nástroj má svoji jasnou roli a potenciál je veliký.
Jaká je největší přidaná hodnota koncertní podoby oproti desce?
Ondřej: Minimálně kdyby nic jiného, je to právě Vladimír Václavek, který úžasně zapadl a dal tomu nádherný tlak zespoda. Na desce není hraná živá basa a hudba získala nový prostorový nářez. Objeví se tam i věci, které se na desku nedostaly a víc prostoru dostanou i naše individuality. Není to přímo improvizace, je tam příležitost si zahrát - ale ne tak, abys trnul, kdy už to skončí.
Projevují se v těch až mystických písních místa, odkud pocházíte? Ať už je to Japonsko nebo Romanova Šumava...
Ondřej: Jednoznačně, to ani jinak nejde. Člověk si s sebou nemůže nenést svůj svět. Někdo to umí projevit víc, někdo míň. Ale zrovna v tomhle jsme signifikantní kapela. Yumiko nebude zpívat jako Kylie Minogue, i když by třeba chtěla, Pavel nemůže hrát bubny jinak, protože si v sobě nese ten archetyp bubeníka. Já už to na tu troubu taky neumím jinak zahrát.
Ale to češství v tom se ukáže, až když to pustíš někde venku, tady ne. Podle nás je naše deska česká jako poleno. Když to pustíš ve Francii nebo v New Yorku, tak se tam ozve něco, co ti lidi tam netvoří, protože jsou šílený jinak.
Jak se vám dařilo všechny ty etnické dílky skládat dohromady?
Ondřej: Já mám skoro obavy, že Autopilote může některým lidem připadat až vykalkulovaný. Dokážu si představit Čechy, pro které je to nepřijatelné, protože si někdo na EMI řekl, že vezmou producenta, pak někoho z východu, někoho ze severu, někoho ze západu, sejdou se v Praze a natočí desku. My jsme se přitom našli úplně přirozeně.
Dá se na projektu typu Autopilote u nás vydělat?
Ondřej: Vlezli jsme do toho s tím, že nemůžeme myslet na to, jestli na tom vyděláme. Ale přál bych si, aby to možné bylo. Nebezpečí naší desky je v tom, že si ji posluchač musí poslechnout víckrát, dát jí trochu času. Denně vychází mraky hudby, lidi čelí hroznému náporu a bojí se, že jim nějaké věci utíkají. V té záplavě vítězí rychle čitelné desky.
Pavel: V okamžiku, když ta deska vyjde v Čechách, tak se jí prodají třeba dva tisíce kusů. Ale my doufáme, že by se mohla dostat i ven. Japonsko se nabízí na prvním místě. Ona Asie je přece jen trochu jiný trh.
U nás vychází takových rychle čitelných desek hodně. Dokázali byste si představit, že byste si nějakého interpreta nebo hráče z české populární scény vybrali ke spolupráci?
Pavel: Mně česká populární scéna zajímá, ti lidé mi nejsou nesympatičtí a s řadou z nich se znám. Snaží se v tom systému dobýt svůj severní pól. Ale myslím si, že ta scéna je nepřenosná někam jinam. Třeba český rock je neprodejný do zahraničí.
Ondřej: Tady je spoustu schovaného potenciálu u písničkářů, hráčů... Myslím si, že je tu hodně neznámých geniálních lidí, kteří se z podstaty svojí geniality nejsou schopní nějak organizovat nebo se setkat s podobnými lidmi. Mě by moc bavilo tyhle lidi dát dohromady, ale nevím, jestli by byli ochotní spolu něco udělat. Producent musí být osvícený diktátor, který dokáže lidi nejen dát dohromady, ale napomoct tomu, aby spolu chtěli dělat.
