Rozhovor - Přímým účastníkem nedávné egyptské revoluce byl i producent, filmař a aktivista Wael Omar, který nyní přijel na festival Jeden svět. Egypťan, jenž studoval ve Spojených státech, samozřejmě připravuje o těchto událostech dokumnet, další chystá o hudební skupině egyptských hippíků ze 70. let.
Jaké to je zažít revoluci?
Zprvu jsem měl pocit, že si nic z toho vlastně nepamatuji. Ale kamarád v Kanadě mi poslal agenturní fotku, na které jsem uprostřed těch událostí. Na ní vidíte, jaký jsme měli vztek, jaká nás zároveň spojovala síla solidarity a humanity. Jen si představte, že stojíte na náměstí Taksim, kde na vás míří tisíc policistů s nabitými zbraněmi. A potom se otočíte a za vámi je dav dvou set tisíc hlav. Stáli jsme proti brutální síle, která nás nemohla zlomit, byť se o to pokoušela všemi možnými prostředky po celém městě.
Říká se, že v revoluci je něco i erotického.
Přesně, je to velmi sexy. I obrazy přicházející z Egypta byly velmi atraktivní; bylo to tak.
Jak jste se stal filmařem-aktivistou?
Studoval jsem film ve Spojených státech, ale vrátil jsem se do vlasti už kolem roku 2005, kdy se měly pod tlakem mezinárodního společenství konat demokratičtější prezidentské volby. O hlavě státu se už nerozhodovalo v podivném referendu, v němž měli lidé na výběr pouze kandidáta vládní strany, ale bylo jich hned několik. Vzal jsem s sebou několik filmařských kolegů, s nimiž jsme chtěli dokumentovat průběh slibovaného společenského uvolnění.
Jak to dopadlo?
Brzy se ukázalo, že jde o zinscenovanou hru, kdy dosavadní režim Husního Mubaraka kontroloval nejen volební štáby, ale i represivní aparát. Nakonec oznámili, že získal 90 procent hlasů. Byla to fraška! Moji kolegové se hned vrátili zpátky, zatímco já jsem už zůstal. Natáčel jsem dál, až se mi najednou začaly dít podivné věci. Ukradli mi nejdříve auto, poté kameru, snažili se mě zastrašit. Bylo to pro mě velké zklamání.
Načež v roce 2010 byl zavražděn šesta či sedmadvacetiletý Khaled Said, který uveřejnil na internetu video s policisty domlouvajícími obchod s drogami. Oficiální zpráva zněla, že se udusil jointem . Ale jeho fotografie mrtvého těla, která následně obletěla díky jeho bratrovi celou zemi, svědčila o tom, že byl umlácen k smrti. Lidé viděli, že moc kryje i zkorumpované vraždící policisty. Na facebooku jsme založili skupinu se jménem Khaleda Saida. Na demonstraci na jeho podporu se ukázal i držitel Nobelovy ceny Mohamed Mustafa ElBaradei. Režim se nakonec rozhodl dát policisty k soudu.
Co přesně spustilo revoluci v Egyptě? Byl inspirací pád vlády v Tunisku?
Všichni jsme JI samozřejmě sledovali „live". Je třeba říct, že za všechno vděčíme právě Tunisanům. Když se podařilo svrhnout režim tam, proč by to nešlo u nás? Předtím jsme neměli žádný jiný příklad. Problém arabského světa spočíval v tom, že nám vlády vzaly i schopnost snít o lepším světě. Jediné, v co se dalo doufat, bylo, že budete mít druhý den co k jídlu. Tam končily všechny ambice. Tunisko najednou zažehlo naši představivost.
Jak byste popsal starý egyptský režim, který nebyl ani marxistický, ani islámistický? Jak vůbec fungoval?
Na principu mafie. Měli to zmáknuté od shora dolů přes rodinné a korupční vazby. Kolem patnácti rodin ovládalo stát s osmdesáti milióny lidí. Na každé úrovni, v kdejakém kolektivu jste našel nějakého Mubaraka, který se obklopoval poslušnými lidmi vykonávajícími rozkazy. Takhle možná fungují tradiční společnosti arabských zemích ze Zálivu, ale Egypt měl parlament už od devatenáctého století. Dokonce i za britské okupace Káhiry dosahovala země částečné demokracie. Lidé věděli, že Mubarakův režim je v rozporu i s tradicemi.
Na Západě se mimo jiné v souvislosti s aférou okolo karikatur proroka Mohameda mluví o neschopnosti islámského světa přijmout kritické myšlení a reflektovat vlastní společnost.
Možná to vychází z patriarchálních společností v arabském světě. Tradičně se uctívá především otec zajišťující soudržnost rodiny či nějaká rada starších. Nicméně na příkladu nedávných revolucí můžete vidět, že i tohle se postupně mění.
Vycházejí arabské revoluce rovněž z generačního konfliktu?
Naprosto. Motorem událostí na ulicích byla především mládež. Děti dorostly a najednou viděly, že jejich rodiče nevědí všechno nejlíp. Že se naopak svět kolem velmi rychle mění v rozporu s tím, co říkají. Shakespeare napsal, že si nelze navždy podrobit a spoutat mládí. Dříve či později se proti vám vzepře.
Proč proběhla revoluce relativně hladce v Egyptě, zatímco v Libyi se mění v občanskou válku?
Kaddáfí je blázen a vždycky byl. Libyi tvoří především kmenové společnosti, z nichž vycházel jeho režim. V neposlední řadě tamní vůdce nezávisel nikdy na Západu tím způsobem jako třeba Mubarak; jehž vláda stála na pomoci Američanů a příjmech z turistického ruchu. I v rámci své represe musel opatrně manévrovat, aby si nepoškodil mezinárodní image. Naproti tomu Kaddáfí měl ropu, takže si mohl vždycky dělat, co se mu zlíbilo. Každý obraz přicházející z Egypta v době revoluce podkopával pozici Husního Mubaraka, zatímco v Libyi je režimu jedno, co si o nich myslí venku.
V souvislosti s egyptskou revolucí se mluvilo o vlivu Muslimského bratrstva, z něhož má Západ obavy. Nemohou si islamisté přivlastnit společenskou změnu a zavést v zemi tuhý náboženský režim?
Především, oni se k revoluci připojili a ukázali se být velmi nápomocní. Masa lidí na náměstí má obrovskou sílu, když prolamuje mříže, ale je bezradná, když se musí taktizovat a něco organizovat. Naproti tomu Bratrstvo přišlo připravené, mělo vliv v mešitách i na vesnicích, kam se šířily zvěsti o tom, co se děje. Svou důležitost ukázali zejména kolem 2. února, kdy se zásluhou jejich strategických schopností podařilo udržet náměstí Taksim proti ozbrojeným silám.
Poté, co jsem stál po jejich boku v revoluci, už se na ně nebudu nikdy dívat jako předtím. Jsou dnes jako moji bratři; možná blázniví bratři. Přišli bojovat holýma rukama i s celými rodinami - zatímco já jsem seděl na facebooku a šířil zprávy do zahraničí. Řekli jsme si, že všechno, co nás rozdělovalo, necháme stranou, dokud budeme součástí společného boje proti režimu.
Věříte, že se nemusíme ničeho „obávat"?
Prožitek společného odporu může velmi pozitivně ovlivnit budoucí politickou kulturu. Já bych Bratrstvo nedémonizoval, nakonec v podmínkách pluralitní společnosti mají konzervativní pravicovou stranu ve kdejaké zemi od Německa po Indii. Třeba američtí neo-konzervatisté mi nahánějí mnohem větší strach.
Co se revolucí stane dál?
Situace se mění v drobných věcech každý den. Mohu vám říct, v co alespoň doufám. Neboť jsme zatím odstranili pouze hlavu minulého režimu, zbývá demontovat ještě tělo. Jeho protagonisté doufají, že se veřejnost spokojí s několika změnami, ale my neděláme reformu, nýbrž revoluci. Očekávám, že zejména s armádou se bude v následujících měsících hrát na kočku s myší. Nicméně věřím, že dojde postupně k hluboké proměně režimu.
Co ukazuje vzedmutí v arabském světě o západní politice vůči muslimskému světu?
Že je naprosto pokrytecká. Jak se mohou její představitelé zaštiťovat principy svobody a demokracie, a přitom je upírat muslimům. Jako by demokracie byla jenom pro Západ.
„Náš" svět nerozumí tomu muslimskému?
Řekl bych, že nechce. Ale ta nechuť je na obou stranách, protože rétorika civilizačního konfliktu a souboje dvou áboženství mnoha lidem vyhovuje a přináší jim prospěch. Ve skutečnosti bychom měli nastolit nový dialog; jak uvnitř muslimských zemí, tak i na mezinárodní úrovni.
Osobně doufám, že Egypt by mohl jít cestou třeba Turecka, Indonésie, Malajsie čili zemí spojujících západní hodnoty s islámem. Řešením není westernizace společnosti, která vyvolá radikalizaci islámistů. Můžeme se modernizovat i mnohem přirozeněji.
