Recenze - Chameleonská filmová výprava Dennise Lavanta Paříží v limuzíně nazvaná Holy Motors je film, který může publikum rozdělit docela zvláštním způsobem. Je to dílo, které je vrcholně požitkářské, ostatně krédem jeho hlavního hrdiny je „krása samotného gesta," které má ospravedlnit cokoliv, co se na plátně děje. Ale právě v tom může řadu diváků dráždit, protože vyžaduje ochotu přistoupit na hru, která do značné míry spočívá na porušování vlastních pravidel.
Režisér Leos Carax je spojovaný s francouzským filmem osmdesátých let a směrem cinéma du look (kam vedle něj patří Luc Besson nebo Jean-Jacques Beineix), který si dával záležet na hladkém reklamním vzhledu, sebereflexivitě a melancholických žánrových zápletkách. Carax přitom od začátku patřil k tvůrcům, kteří důraz na styl využívali nejexperimentálnějším a nejrozvolněnějším způsobem.
V Holy Motors, prvním Caraxově celovečerním filmu po třinácti letech, dochází tahle orientace na filmový jazyk samotný triumfálního vrcholu. Jeho děj je tu přímo vpleten do stylu a je na něm závislý. O filmu se nedá říct, že by se odehrával v nějakém fikčním světě, k němuž by kamera, střih a scéna přistupovaly „zvnějšku".
Naopak, jeho postavy jako by žily uvnitř samotného filmového jazyka. Jak jinak by mohl Lavantův hrdina zabíjet sama sebe, procházet napříč různými životními osudy, které s ním sdílejí jiné postavy (které, jak se často dozvídáme, také jen hrají své role) a jezdit v autě, kterému je nakonec souzeno promluvit.
Svět Holy Motors není světem postav, ale herců, masek, speciálních efektů, kamer a režisérů. Svět, který je filmem samotným. Carax tu předvádí zvláštní druh exhibice, která připomíná geniální scénu v motion capture místnosti, kde Lavant v jedobarevném obleku pokrytém snímači pohybu předvádí erotickou hru se stejně vystrojenou herečkou. Je gestem, které přiznává vlastní neskutečnost a filmovost, ale které je přesto a právě tím samo krásné.
Vedle toho je film samozřejmě oslavou Lavantových hereckých a Caraxových režijních schopností, které se tu ukazují v maximální variabilitě, od monstrózní komedie, v níž se vrací postava nazávaná Merde z Caraxova krátkého flmu z povídkového snímku Tokio!, přes melancholický monolog umírajícího starce po roztomile zoofilní tečku s otcem opičí rodiny.
Každý ze segmentů, jimiž Lavantova postava prochází, je virtuózně natočený a „žánrově" odlišný. Daleko podstatnější než jednotlivé výstupy samotné jsou ale jejich spoje a místa, kde se dějová konstrukce záměrně nápaditě láme a zrazuje sebe sama. Právě v těchto místech se totiž odhaluje, že Caraxovo a Lavantovo filmové gesto není ničím víc než tímto gestem samým.
Divákům, kteří od filmu očekávají konzistentní děj nebo, nedej bože, hlubší smysl, pak patří smutek oživlých aut zaparkovaných v garážích Holy Motors: „Lidé už nemají rádi stroje tak jako dřív."
