Karlovy Vary - Mezi španělským psychologickým snímkem Záminky od Silvie Muntové a německým dramatem Dr. Alemán od Toma Schreibera je zbytečné vytvářet oslí můstky. Nemají nic společného, kromě toho, že jsou v hlavní festivalové soutěži a byly promítány ve stejný den.

Jeden z nich je víceméně zbytečný, druhý  uspokojivý - a oba dosti předvídatelné. Na jednom se kvůli náhlé změně počasí, nemilosrdné klimatizaci a možná i snobskému  duševnímu pohnutí posmrkávalo; na druhém útlocitní diváci občas odvraceli znechucením oči.

Okázalá ušlechtilost

Snímek bývalé tanečnice Silvie Muntové svou částečnou autobiografičností může oslovit hlavně hmotně zajištěné ženy v pokročilejším středním věku a vůbec obyvatele Evropské unie, kteří mají skvěle vykachlíčkovaný byt, plnou ledničku, saténové povlečení, kreativní práci v terciárním sektoru, a přesto je něco nutí sedět, kouřit a smutnit za velkým francouzským oknem, po němž stékají dešťové kapky.

Příběh divadelní režisérky, jejíž manželství prochází dlouhodobější krizí, trpí deklamativností a okázalou ušlechtilosti. Hrdinové tu řeší existenciální otázky i nad novinovou křížovkou, a aby to mělo extra hloubku, rozebírají rozdíl mezi slovy „hlubina" a „propast".

Když potřebuje hrdinčin manžel něco zjistit o své ženě, stačí vzít scénář její poslední hry nebo si přelouskat její vypsaná motta na nástěnce. Tohle by měli doporučovat psychologové v manželských poradnách, ale zakazovat učitelé na kurzech scenáristiky.

Jednapadesátiletá Silvia Muntová, hrající i hlavní roli životem otřískané Vieny, kulantně řečeno spoléhá na divadelní zázemí, v němž se děj odehrává. Znamená to, že libovolná teatralita a přepjatost mají mít své opodstatnění, že celá Vienina rodina je posedlá buď jevištními výstupy, zákulisními hádkami či zaznamenáváním slov na nahrávací zařízení.

Nic zásadního, vše bezbolestné

Vypadá to velmi sebereflexivně a inteligentně, ale jde spíš jen o berličky. Neorganicky včleněná do vyprávění je i linie se zdravotní sestřičkou, jež trpí nespavostí a život ji nebaví podstatně víc než Vienu.

Scénář se snaží propojit dohromady osudy jedné rodiny, několik divadelních her, sondu do života ve starobinci a dýdžejování zvuku. Opět: zdánlivá složitost nedospěje k ničemu zásadnímu a motiv oboustranné nevěry vyzní dost bezbolestně.

Jistěže scéna, v níž Viena a jeji manžel Daniel poslouchají výňatky různých rozhovorů, jež zaznamenal jejich syn do zručné koláže, má určitou emocionální sílu, ale těžko se soucítí s lidmi, kteří dávají buď okázale najevo, jak jsou nad věcí, nebo propadají výbuchům hysterie.

Jak si vyhodit z kopýtka

Už jen pro svou umírněnost, neokázalost a civilnost byl německý soutěžní film Dr. Alemán mnohem přijatelnější. Devětatřicetiletý režisér Tom Schreiber obsadil do hlavní role vycházející hvězdu Augusta Diehla, u nás známého z filmů Devátý den a Ďáblova dílna.

Diehl jako obvykle vypadá, že se do role nehodí, že je trochu vykořeněný a vykolejený. Jenomže právě takto se má chovat jeho postava mladého lékaře Marka, který z Německa přijel na roční praxi do kolumbijského Cali. tady pracuje na ambulantním příjmu, kam se často svážejí oběti přestřelek z války gangů.

Po přečtení anotace v katalogu by člověk mohl nabýt dojmu, že Mark je idealista, který bude konfrontován s nelítostnou realitou, zamiluje se nešťastně do chudé milé dívky a absolvuje klišovitou cestu ze světla do temnoty a zpět.

Jenomže film ho od počátku líčí jako člověka, kterému jen tak něco nepohne žaludkem, který počítá s tím, že si v Kolumbii vyhodí z kopýtka s místními latinos sexy holčinami a pravidelně se sjede kokainem.

Dielovo pojetí role, kdy tomuhle zmuchlanému rozcuchanému blonďáčkovi se stále většími kruhy pod očima vše odpouštíme a pořád mu věříme, že je v jádru hodný hoch, povyšuje Dr. Alemána minimálně o dvě patra nad naivní televizní historky.

„Druhým patrem" je realistický styl zabírající podrobně prostředí nemocnic i nebezpečných uliček.  Režii se daří navodit přesně ten dojem, že „toto by se ještě mohlo stát" a lehkou Markovu naivitu, jíž se cizinec nemůže jen tak zbavit, dostatečně dobře vysvětluje. 

Dr. Alemán (ve španělštině Němec) nemá tak hluboký antropologický záběr jako včerejší soutěžní film Vzdálená chvění. Pořád líčí cizí svět z pohledu „civilizovaného Evropana" a nenechá diváky ztratit se v cizí kultuře, či dokonce rozplynout hranice kultury.

Hrdina se nakonec zachová správně, i když přitom poruší Hippokratovu přísahu a platné zákony. Všichni přece víme, že zákon se skutečné spravedlnosti jenom přibližuje, ale nedovede ji naplnit.

Schreiberův film nepřežije jako klasika do dalšího desetiletí, ale splňuje vyšší nároky na dílo, které se snaží konfrontovat víc druhů morálky a neredukovat si „to cizí" do podoby xenofobního strašidla.