Fyzická krása rodačky z Tunisu kombinovala křehkou tvář v kontrastu se sošným tělem a pronikavým pohledem, v němž se zrcadlilo tajemství. Díky atypickému vzhledu, odrážejícímu tradici i modernu, se skrze soutěž krásy dostala přes benátský festival k filmu. Její kariéru a role máme tendenci číst skrze její půvab. A není divu. Jen málokdo si s kamerou a fotoaparáty tolik rozuměl. S Cardinalovou je spojována senzualita a erotický náboj. Její herecké výkony byly často přisuzovány geniálním autorským režisérům, případně hereckým partnerům.
To dokazuje i portrétně laděná publikace Jana Jaroše z roku 1987, jenž filmový vklad Cardinalové redukuje na pouhou ornamentálnost, zatímco samotné herectví často shazuje. Zmiňuje její omezený rejstřík, který se prý naplno vyjevil až s uplynutím mládí. V 50. letech měla Cardinalová svázané ruce italským studiovým systémem a producenty. Konstrukce jejího obrazu byla takřka čistě v rukou průmyslu, který ji mimochodem donutil zatajit těhotenství a porod. Často byla pro svůj charakteristický hrubý a líbezně skřehotavý hlas předabována. Její veřejný obraz zkrátka vytvářel někdo úplně jiný.
Žádná jednorozměrná kráska
S počátkem 60. let začala získávat větší role a svou slávu využila k autonomii. I přes nabídky a účinkování v hollywoodských filmech se nikdy nepřipoutala k jednomu studiu. Díky tomu mohla plynule tvořit v USA, Francii a hlavně Itálii. Stala se z ní transnacionální hvězda, jež si filmy vybírala. Nejčastěji si ji spojujeme s rolemi múz či femme fatale figur, především ve snímcích autorských filmařů jako Federico Fellini, Sergio Leone nebo Luchino Visconti. Navzdory dlouhodobému vnímání však nešlo o jednorozměrné krásky.
Propojovala glamour a autenticitu, nedostupnost i svůdnost. V mistrovském Felliniho Osm a půl ztvárnila protagonistovu hereckou múzu, která je ale na míle vzdálená tendenčně "dekorativnímu" rázu. Symbolizuje nedosažitelnost harmonie, niterné tajemství a jakkoli odráží mužskou fantazii, je nositelkou samostatného narativního aspektu. Právě v dualitě a symbolice spočívala její největší herecká síla, k níž nepotřebovala sáhodlouhé repliky, ale vystačila si s uhrančivou prezencí a enigmatickou energií. A činila tak s nesmírnou lehkostí, čímž vytvářela falešný dojem jednoduchosti.
Její Angelika ve Viscontiho Gepardovi je v aristokratickém světě opět předmětem touhy, ale zároveň také figurou odrážející historické proměny, kdy ztělesňuje živelnost podkopávající rigidní sicilskou tradici. Nebyla svůdným objektem, nýbrž pro příběh důležitou katarzní rozbuškou, jakkoli vždy podmíněná ústředním mužským postavám. Svým postavám dokázala dodat potřebnou filozofii a vrstevnatost a v obdobném duchu s ní pracovali i režiséři.
Cardinalová ve své autobiografii mluví o tom, že aby mohla hrát dobře, musela vždy pochopit záměr režiséra, zcela se na něj napojit. Na těchto základech pak stavěla díky intuici a impulzivitě. Své kreativní autory vždy respektovala. V českém prostředí se asi nejvíce proslavila rolí v revizionistickém westernu Tenkrát na Západě. Western byl a je žánr postavený na maskulinitě. Ženské postavy v něm byly ornamentální podstaty, případně šlo o krásky v nesnázích. Postava Jill ale znamenala velkou odchylku od reprezentace žen v tomto žánru. Po vraždě jejího nového manžela a dětí se zločincům postaví, nestává se z ní trpitelka. Do tváře propisuje tichou bolest, ale také silné odhodlání. Svůj osud plně kontroluje, prahne po spravedlnosti. Ze zranitelné vdovy se v krutém světě, jemuž vládnou amorální muži, vyvíjí v silnou ženu. Právě skrze její perspektivu vnímáme všudypřítomné a zbytečné násilí. Byť se ji hrdinové snaží chránit, je soběstačná a odolná.
Sofistikovaná i živelná zároveň
V 70. letech se Cardinalová stala podruhé matkou, našla si životního partnera Pasqualeho Squitieriho poté, co byla roky v toxickém vztahu s producentem Francem Cristaldim. Ten mnohé rozhodoval za ni a po jejich rozchodu údajně nabádal filmařské kolegy k její ostrakizaci. Jakkoliv nejformativnější jsou pro Cardinalovou 60. léta, hrála takřka do konce života. Dle svých slov pracovala na více než 180 filmech, v rozhovorech z minulých let stále zmiňovala touhu tvořit a pracovat. Díky rolím prý poznávala sebe samotnou. Spolupracovala s nejvlivnějšími autorskými osobnostmi a angažovala se v oblasti ženských práv.
Její vliv nelze číst pouze skrze herectví. Byla hvězdou, jejíž obraz utvářelo nesčetné množství novinových článků, fotografií, reklam či prezence na společenských událostech. Móda Cardinalové se vyznačovala nedbalou elegancí a paradoxním spojením sofistikovanosti a živelnosti. Důležitá pro ni byla pohodlnost a volnost. Nosila oblečení s nádechem glamouru, nikoli však nedostupného. Vyzařovala z ní nezávislost. Ztělesňovala nadnárodní ikonu, moderní představu o ženě.
Evropská kinematografie díky její osobnosti artikulovala modernitu, feminismus a kulturní proměny. Nebyla pouze mužským idolem, ale také inspirací mnoha žen. Cardinalová dokazovala, že fyzická krása nemusí být pouze okrasná. A jakkoli si budeme připomínat její neopakovatelně elektrizující a osobitý fyzický půvab, vždy si posléze uvědomíme, že se za ním skrývá mnohem víc.
