Bylo to skoro jako na Oscarech. Nejenže takřka všechny České lvy posbíral nejhollywoodštější z nominovaných snímků. Ale k tomu si producenti vítězného životopisného dramatu Masaryk "pojistili" dopředu, že se rozjede podobná vlna kritických reakcí, jako když se v Americe pomíchaly obálky s výsledky a omylem byl vyhlášen jiný vítězný film.
Rekordman čtyřiadvacetileté historie udílení cen České filmové a televizní akademie, snímek Masaryk, si odnesl 12 sošek, neproměnil jen jednu nominaci. Přitom je to titul, který skoro "nikdo neviděl", protože oficiální distribuční premiéru má až ve čtvrtek.
Jak to, že tedy bojoval o lvy už letos? Díky týdennímu prosincovému promítání v pražském kině Lucerna byly naplněny regule filmové a televizní akademie. A jako bonus teď v sobotu film získal mediální kampaň zdarma jen několik dní před uvedením do široké distribuce.
Masaryk je jistě ambiciózní titul, těží z toho, že historická dramata o našich dějinách se dosud skoro netočila, a jeho režisér Julius Ševčík má zjevný talent. Ale scénář pokoušející se spojit atraktivní téma rozervaného Jana Masaryka holdujícího kokainu i večírkům s vyobrazením zrodu státníka a muže, který se snaží zachránit republiku v nejisté době kolem mnichovské dohody, rozhodně nepatří k nejpovedenějším.
Ceny za technické kategorie jsou namístě. Je však smutné, že také v těch hlavních "převálcoval" Masaryk třeba Rodinný film režiséra Olma Omerzua, který na rozdíl od Ševčíkova snímku umí zaujmout také zahraniční publikum a je natočen, odvyprávěn i zahrán s větší suverenitou.
A pokud někde letos Karel Roden předvedl opravdu velký výkon, byla to mnohem jemnější role v Rodinném filmu, za který však ani nebyl nominován. Nikoliv Masaryk, v němž je pouze nejvíc vidět, ale lva si za roli odnesl.
Dvouhodinový sobotní ceremoniál patřil k těm povedenějším. Rozhodnutí, aby České lvy nepředávali vědci či lékaři, ale kolegové filmaři, bylo správným krokem a nedocházelo už k poněkud trapným, prkenným pokusům o vtipy jako loni. I tak ovšem některé "fórky" působily jako ze základní školy, byť byly pronesené s rutinérstvím a načasováním zkušeného herce. Jako když se Aňa Geislerová vyznala, že by ráda "dala" komukoliv z nominovaných herců. Samozřejmě lva.
Moderátorka Adela Banášová během několika vět umlčela všechny pochybovače kroutící hlavou, proč by měla Slovenka uvádět České lvy. Byla pohotová, přirozená. A její vtípek o tom, že diváci sledují předávání "cen filmu Masaryk", byl nejpovedenější z celého večera, na kterém se opět projevilo, že nejspíš neexistují žádná společenská témata, k nimž by se umělci chtěli vyjádřit.
Celkový dojem z předávání tedy lze shrnout slovy: důstojné, uvolněné, bez velkých přešlapů. Ale stačí to?
Letošní ročník byl mimoděk i testem, zda pravidla českých filmových akademiků jsou vhodně nastavená. Vedle Masaryka, který měl podle oficiálních informací únorového berlínského filmového festivalu Berlinale světovou premiéru právě tam - ale přitom se už na sklonku loňského roku v Česku promítal, a tudíž nyní soutěžil o lvy -, bylo druhým nejnominovanějším kandidátem na lví trofeje historické drama Anthropoid vracející se k heydrichiádě za druhé světové války.
Podmínky, že 20 procent investic do výroby filmu musí pocházet z tuzemských zdrojů a že alespoň ve třech oceňovaných kategoriích musí na filmu pracovat Češi, Anthropoid splnil. Ale nakonec stejně odešel s prázdnou.
Zůstala po něm jen pochybnost, zda opravdu minoritní česká koprodukce, v níž se tuzemští filmaři kromě vedlejších hereckých rolí a "technických" profesí jako návrhář kostýmů nevyskytují, má soutěžit o domácí filmové ceny.
V souvislosti s udílením Oscarů se často spekuluje, zda politika nevítězí nad uměním. Nad rekordně jednoznačnými výsledky letošních Českých lvů se spíš nabízí otázka, zda nad uměním nevyhrála nejlepší PR taktika.
