Cottbus - Východoevropský film, kapitola sama pro sebe. Zadumané postavy hledící dlouze před sebe, hromady ruin, války a vztek; tak asi vypadá krajina východoevropského filmu dvacet let po pádu zdi.
Padla vůbec ta zeď? Podle většiny ze 140 filmů z postkomunistických zemí představených na 19. Festivalu východoevropských filmů v Cottbusu to vypadá, že ne.
Filmem postkomunistických zemí se zabývají jen dva festivaly- ve Wiesbadenu, a právě tradiční přehlídka v německém Cottbusu. „Chceme dát šanci filmům, které jsou dvacet let po pádu zdi na mezinárodním kolbišti opomíjeny," prohlásil její ředitel Roland Rust před začátkem 19. ročníku.
Obyčejní lidé zabíjejí ostatní
Příznačné je absolutní vítězství srbského filmu Obyčejní lidé (Ordinary People) v režii Vladimíra Perišiče. Je obsazen neherci a natáčen bez scénáře, jen s hlavní představou, kterou měl režisér a rozvíjel ji na konkrétních lokacích po konzultacích.
Příběh pojednává o komandu vojáků neverbovaných po všech koutech Srbska. Většinou jde o lidi, kteří nemají co dělat, schází jim peníze nebo zaopatření. Jednou ráno je odvezou na opuštěné místo, kde dostanou rozkaz střílet zajatce. Ti přicházejí se sklopenými hlavami, žádné hrdinství a vzpoury; jako když se na Velikonoce zabíjejí králíci.
Zvláštní úsporný film, ve kterém se prakticky nemluví, jen se sedí, kouří a střílí; je vlastně protikladem všech „zabíjecích" filmů a počítačových her. Zabíjení není hrdinství, ale práce jako každá jiná. A my si říkáme: Tak takhle se to skutečně dělo a bude se dít. Jak daleko od nás?
Zdá se, že Srbové mají světu co říct víc než jiné postkomunistické země - při vší úctě k výbornému polskému filmu Dívky z nákupního střediska (Galerianky) v režii mladičké Katarzyny Roslaniec.
Film líčí, jak se skupinka gymnazistek baví po vyučování tím, že si v nákupním středisku hledá „sponzory". Pak si kupují boty a mobily. A do téhle lepší prostituce zasvěcují jednu nevinnou a chudou dívku. Cena za ženský herecký výkon pro Annu Karczmarczyk.
Svatý Jiří ukazuje "všechny ty sračky"
Ale ještě k Srbům. Srbský režisér Srdjan Dragojevič se po čtyřech letech strávených v Hollywoodu vrátil domů a natočil tu další válečný film Svatý Jiří zabíjí draka (Sveti Georgije ubiva aždahu) s Lazarem Ristovskim v hlavní roli a v koprodukci s Bulharskem.
Dragojevič proslul v 90. letech svými dvěma cynickými filmy o válce v Bosně - Hezké vesnice hezky hoří a Rány. Byly ve své době tak průlomové, že mu přinesly nabídky z Los Angeles. Dragojevič ale o pobytu v Mekce filmu nemluví v superlativech.
„Agenti mi posílali scénáře, já je upravoval, přepisoval, jednal s producenty. Když byl scénář hotov, napsal zas někdo další posudek, pak mě zavolal výkonný producent studia a řekl Stop, točit se nebude. Dostával jsem velmi pěkný plat za nic. Měl jsem se dobře, ale byl to totálně ztracený čas," vyprávěl.
Ve svém novém výpravném válečném filmu líčí život v malé srbské vesnici na řece Sávě na hranici Rakousko-Uherska před vypuknutím 1. světové války. Žijí tu invalidi ze srbsko-turecké války, kriplové a nedochůdčata, které s gustem vykresluje. Invalidi jsou pak v roce 1914 posláni do války spolu se zdravými obyvateli s cílem „osvobodit staré Srbsko", a nakonec jsou všichni potupně postříleni.
„Chtěl jsem ukázat všechny ty sračky, do kterých se Srbsko dostalo ve 20. století a které vedly k pádu Jugoslávie," řekl režisér. Budoucnost zemí bývalé Jugoslávie ale nevidí jinak skeptický režisér příliš černě. „Do tří let bude Srbsko, Kosovo i Černá Hora v Evropské unii a všechny problémy budou vyřešeny, zas začnou mezi Srbskem o Kosovem jezdit vlaky a obyvatelé Kosova si nebudou muset na srbské hranici měnit značky na autech, aby je Srbové nepobili."
Film za pět miliónů eur však zatím Dragojevičovi moc radosti nedělá. „Kina nefungují, skupují je grázlové, kteří je obratem ruší a prodávají na kšeft."
Boj se zločinem jako reality show
Za mimořádně povedený považuji i ruský film Nejnovější zprávy (Gorjačije novosti), remake hitu Breaking News od slavného hongkongského režiséra Johnnieho To (2004).
Švédský režisér Anders Banke, který žil a studoval v Rusku, ho situoval do labyrintu moskevských paneláků. Vedle prvotřídních herců tu hraje moskevský dopisovatel význačného filmového časopisu Variety Nick Holdsworth.
Speciální jednotka má za úkol pochytat kriminálníky. Krásná policejní PR manažerka Káťa však přesvědčí velícího plukovníka, že to, co chybí ruské policii, je pozitivní obraz. Veřejnost má za to, že by měli být vyzbrojováni řadoví občané, aby mohli zločince postřílet sami, bez zkorumpovaných policejních sil.
Káťa se rozhodne pro velkou multimediální reality show. To zároveň znamená, že jednotka musí být odvolána a akce prodloužena. Major velící komandu se ale vzepře, a tak v labyrintu operují jednak zločinci, jednak běžní obyvatelé domu, jednak odvolané komando a jednak černooděnci s kamerkami na kuklách. Jeden neví o druhém, všichni bojují mezi sebou a všechno jde do televize.
Ani zločinci, ani policisté netuší, že boj na život a na smrt je jen PR akce. Nechápou, že se čeká na prime time. Nezapomenutelná je scéna, kdy se část zločinců vláme do bytu početného a přiblblého ruského občana, ten jim jako rukojmí vaří kuřata a zločinci berou kokain.
Synek rukojmího, milovník internetu a počítačových her, pak s hrdostí spojuje šňupající zločince přes Sky Web se světem a zločinci se stávají televizními hvězdami.
To je už trochu moc na velícího plukovníka, který prošel sovětskými válkami. „Válka je válka, není to show," říká. „Válka v přímém přenosu je to nejlepší PR," říká mu Káťa. „Co je důležitější? Pochytat kriminálníky, nebo se dostat do prime time s licencemi na reklamu za statisíce rublů?"
Poučný film o síle médií, o zblblosti lidí z médií i z toho, že v moderní společnosti nelze rozeznat počestného občana od zločince.