Recenze - Když člověk sleduje první díl gangsterky Veřejný nepřítel č. 1, bude mít pocit, že tohle, tohle a tohle už někde viděl, ať už to bylo v americké nebo francouzské produkci.
Dojem je to správný hned ze dvou důvodů. Jednak se režisér Jean-Francois Richet vyznává ze své lásky k jiným tvůrcům, jednak sám hlavní hrdina, Jacques Mesrine (vyslovuj Merin, jinak tě zastřelí), inspiroval mnoho francouzských autorů k natáčení filmů o zločincích, jež si braly pouhé střípky z jeho bohatého života.
| Čtěte také: Rozhovor: Životopis gangstera Mesrina by vydal na tři filmy! Speciál o francouzském dvojdílném filmu Ve Francii startuje nejdražší životopisná gangsterka |
A pojmout to všechno najednou může zákonitě vést k pocitu přehlcení či dojmu, že sledujeme děj jakýmsi rychloposuvem. O Mesrinovi existují i další snímky, hrané i dokumentární, a pro Francouze se stal natolik legendární postavou, že se vyplácí dělat o něm další a další mytizující i demytizující díla.
Stoupající drzost
Mesrine byl navíc zločinec, jenž je mediálně vděčný kvůli tomu, že s médii uměl pracovat, navíc jeho kousky byly skutečně jako z nějakého filmu. Správnější by ale bylo říct, že ve své době dokázal Mesrine předčit libovolný film a kinematografie jen doháněla realitu.
Od sklonku 50. let do konce 70. let plnil přední stránky novin svými loupežnými přepadeními, vraždami i opakovanými útěky z vězení a od soudu. Nakonec ho v listopadu 1979 rozstřílelo v autě komando policistů přímo na hlavní pařížské magistrále. Dodnes se spekuluje, nakolik byl zákrok zákonný a nakolik šlo o vyšší politickou objednávku.
Právě to má dnes svou nevýhodu - film z roku 2008, který zatím nejzevrubněji vykresluje Mesrina, jeho činy a povahu, může na někoho působit jako změť klišé gangsterského žánru a vlastně jen lineární kupení scén typu přepadení banky, únik, užívání si lupu, dopadení, vězení, únik, vyřizování si účtů s oponenty a tak dále, pořád dokola. Jen tu neustále stoupá Mesrinova brutalita a drzost, s jakou jednotlivé činy páchá.
První, stodesetiminutový díl skáče kupředu, že téměř scénu od scény mění žánrové polohy a odstíny, chvílemi dokonce přestává být gangsterkou. Mesrina nejprve potkáváme jako účastníka války v Alžíru, která v něm zažehla dosud skrývané násilné sklony, utvrdila ho v rasové nenávisti vůči Arabům, ale ze všeho nejvíc ho přesvědčila o nesmyslnosti společenského zřízení a názorech oficiálních autorit, jejichž zájmy od té doby nikdy nerespektoval.
Chvíli sledujeme Mesrina jako romantického milovníka, když si namlouvá ve Španělsku budoucí manželku, a zažijeme ho také jako mistra improvizace při jedné z prvních vloupaček - právě těmito stránkami své osobnosti fascinoval: ženy ho milovaly, přestože nebyl krasavec (tedy podstatně menší než Vincent Cassel), čtenáře novin bavil schopností převtělovat se a hrát různé role - nejraději policisty.
V atmosféře anarchie
Jednička Veřejného nepřítele č. 1 připomíná procházku žánrovým hájem gangsterky a vyhýbá se pouze rodinné mafiánské sféře. Mesrine byl zkrátka vždy individualista a rebel i v rámci světa zločinu.
První díl nám sice hned na začátku odhalí, jak anti-hrdina skončí, ale nevysvětlí nijak přesvědčivě, proč se zločinem začal, respektive, jak to, že tak snadno zapadl do prostředí zlodějů, pasáků a vrahů. Stejně tak nepřesvědčí o tom, že by Mesrine byl něco víc než grázl, psychopat a v podstatě flákač, kterému bylo zatěžko poctivě pracovat.
Teprve s druhým dílem, jenž je u nás pojmenován Epilog, přijde hlubší poznání důvodů výjimečnosti tohoto muže. Nešlo o pouhé osobní (a zpochybnitelné) charisma, ale o to, že Francie si v průběhu 60. a 70. let procházela složitým vnitřním vývojem, kdy se veřejnost stále více distancovala od vládnoucích struktur.
Mesrine byl jednou z osob, jež svými útěky a svědectvím měla vliv na změnu francouzského vězeňského systému, který svou nelidskostí pochopitelně nemohl nikoho převychovat, ale pouze utvrdit v nenávisti proti nadiktovaným zákonům.
Mesrine rovněž zapadl do atmosféry anarchisticko-teroristických bojů proti státu a nebyl přijímaný jednoduše jako zločinec, který ohrožuje většinu občanů, ale vypadalo to, že je hrozbou pouze pro neosobní banky, abstraktní kapitál, případně bohaté lidi obviňované často z vykořisťování zaměstnanců, nájemníků apod.
Mesrine zůstává hrdinou
V závislosti na této myšlenkové emancipaci občanů od státu vyznívá mnohem zřetelněji i Mesrinova vzpoura proti rodičům a zajištěnému pohodlí. Mesrine nebyl hippík a dítě květin a lásky, ovšem jeho odmítání konvencí odpovídalo dobovým generačním náladám.
Jistěže se jeho vzpoura realizovaná prostřednictvím hromadění ilegálního majetku nijak zvlášť neliší například od dnešních velkohubých gangsta rapperů, kteří také nehlásají duchovní revoluci a osvětu, ale jen heslo "zbohatni, nebo chcípni".
Jenomže ve Francii, která přes veškeré sociální pohodlí stále řeší problémy s chudobou a nepsaným kastovním rozdělením společnosti, Mesrine zůstává pro spoustu lidí hrdinou.
Režisér Jean-Francois Richet a scenárista Abdel Raouf Dafri o tom vědí své. Vyrůstali na pařížském banlieu nadopovaní nenávistí vůči establishmentu a mixem Marxe, Trockého a Ejzenštejna.
Nepamatuji se, jestli tu byl v posledních letech nějaký další takto otevřeně „levicový film" (je-li to adekvátní pojmenování), který sice neidealizuje temné stránky duše hlavního protagonisty, ale zároveň vznikl se zjevným záměrem říct „stát je zlo".
Byl to opravdu bourák
Richetovi ani Dafrimu přitom nelze vyčítat, že by zamlčovali jakoukoli Mesrinovu špatnost, že by nezviditelnili mnohé rozpory v jeho slovech a činech, nebo že by nebyli schopni kriticky nahlédnout to, že před médii nosil masku Robina Hooda. Ostatně, na více úrovních se tu reflektuje fenomén hraní si na gangstera.
Celý první díl ukazuje, jak si Mesrine zkoušel různé filmové typy a tento proces se zdvojuje tím, že sám herec Vincent Cassel testuje šíři svého výrazového rejstříku. I Mesrinovo uvědomění si, že jeho postoj by mohl mít politický smysl, není podáno jako jasná omluva, spíše to mohla být další umělá maska nebo sebeprojekce do postavy revolucionáře.
Richet nenatočil film tak, aby se podobal Hollywoodu, ale využívá dravé a drahé výrazové prostředky k tomu, aby Hollywood naopak překonal, aby protrhl hranice žánrového filmu směrem k mnohem ambicióznější výpovědi.
Oba díly Veřejného nepřítele č. 1 jsou brutální filmy, první hravější a druhý napínavější. Nefungují jeden bez druhého, neboť druhý, hutný, kompaktní a fantasticky gradující díl (premiéra na Nový rok) je odpovědí na rozpačitý a rozháraný díl první - a je tedy nejlepší vidět oba snímky za sebou s co nejkratším odstupem.
Nemělo by smysl takový gargantuovský kolos sestříhat, protože by z něj jinak nikdy pořádně nevyplynulo, že Mesrine byl opravdu bourák. Což nikdy nevyvraceli ani policisté, kteří po něm pásli.
| Veřejný nepřítel č. 1: Epilog | |
| L´Instict de mort / L´Enemy public N´1 | |
| Žánr: | Akční, Krimi, Thriller |
| Režie: | Jean Francois-Richet |
| Obsazení: | Vincent Cassel, Ludivine Sagnier, Mathieu Amalric, Samuel Le Bihan, Olivier Gourmet, Cécile De France, Roy Dupuis, Gérard Depardieu ad. |
| Délka: | 110 minut +130 minut |
| Premiéra ČR: | 01.01.2009 |
