Před dnešní českou premiérou svého životního projektu Muž, který zabil Dona Quijota, přišel americký režisér Terry Gilliam na rozhovor v Karlových Varech vyčerpaný. Jako by se mu do tváře vepsalo těch 30 let absurdních překážek, které bránily vzniku vysněného díla.
Slavný tvůrce a někdejší člen komediální skupiny Monty Python poznamenal, že bude odpovídat jen ano a ne. Nakonec to nebyla tak úplně pravda.
Aktuálně.cz: Prý si na náhrobek chcete nechat vytesat větu "Pořád jsem se hihňal".
Terry Gilliam: Když jsem propagoval film Brazil, byl jsem někde v Texasu v rozhlasovém pořadu. Jeden z diváků volá do studia a říká: "Dobrý den, pane Gilliame, Brazil, vynikající film, pořád jsem se hihňal." Přišlo mi to jako dobrá věta na náhrobek. Hihňalové, to ve škole byli vždy ti, kdo seděli v poslední lavici.
Cítíte se sám jako Don Quijote, který také rád mísil fantazii s realitou? Kolik větrných mlýnů jste už porazil?
Ani jeden, jen jsem spoustu bitev s nimi prohrál. Ale já mezi fantazií a realitou nerozlišuji, je to můj problém. Proto mě neustále sráží na kolena.
Dekády trvající proces vzniku vašeho filmu Muž, který zabil Dona Quijota připomíná snění nepravděpodobného snu, jaký měli i protagonisté vašich dřívějších snímků Brazil či 12 opic. Je to nějaké vracející se téma?
Nevím, když jsem byl mladší, myslel jsem, že každý vidí svět stejně jako já. Až později jsem si uvědomil, že moje verze světa je od ostatních velmi odlišná. Všechny mé filmy jsou o boji skutečnosti s fantazií, mám oblíbený snový obraz z filmu Brazil, kdy hrdina Sam vzlétá a obživlá zeď ho chytne za nohy. Tak vidím život, jako dvě věci uprostřed bitvy.
Kdy jste si uvědomil, že svět vidíte jinak?
Až po třicítce. Musel jsem si přiznat, že neumím létat. Byl jsem přesvědčený, že ano, nijak vysoko, asi metr nad zemí. Moje tělo tomu věřilo a trvalo, než se přesvědčilo o opaku. Nevím, jestli je to nějaká svalová paměť z doby, kdy jste dítě. Podobně jako se prsty naučí klavírní skladbu, a když se ztratí, musí zpět na začátek. Prostě jsem věřil, že umím létat. A nesnáším zklamání. S tím jsem se pak musel vyrovnat.
Když jste film Brazil uváděl zhruba před patnácti lety v pražském kině Aero, řekl jste, že náš systém potřebuje teroristy. Stále to vidíte stejně?
Samozřejmě. Číňané s tím přišli jako první, je to způsob, jak kontrolovat populaci, když je nějaké nebezpečí, lze lidi snadno sjednotit. Takže ať už jsou skuteční, nebo ne, systém je potřebuje. Zdá se mi, že Ministerstvo vnitřní bezpečnosti Spojených států se proměnilo v Ministerstvo informací z mého filmu Brazil a Amerika, zdá se, pokračuje ve vytváření teroristů. Islámský stát jich vyprodukoval dost, teď to vypadá, že skončili, tak se objeví další. Už jsme v té oblasti zabili dost dětí. Ale ty, co přežily, vyrostou. Jak lze ospravedlnit celosvětově největší výdaj na obranu, když venku nikde nečeká žádný nepřítel?
Jedno z nejzajímavějších témat ve vaší tvorbě je přetváření skutečnosti. Jako když se ve filmu Král rybář kancelář promění v jeviště. Máte podobné choutky i ve skutečnosti?
Takové kousky podnikám pouze v představách. Často si pohrávám s tím, zda by třeba ta budova opodál nemohla začít chodit. Uvědomuji si, že jde o hru. Ale má to co do činění s mou původní profesí animátora. Hned dostanu chuť takovou věc dostat do filmu. Když jsme točili Strach a hnus v Las Vegas, na začátku je scéna, kdy se herci Benicio del Toro a Johnny Depp jdou ubytovat do hotelu a náhle se před nimi začne plazit vzor na koberci. To v knize nebylo, pochází to ze mě. Když jsme obhlíželi kasino, zíral jsem na ty obrovské květinové vzorce na kobercích a říkal si, že by se měly začít hýbat. Což je na filmu skvělé. Můžete takové hrátky proměnit ve skutečnost.
Kolik psychedelického průzkumu bylo potřeba kvůli natočení Strachu a hnusu v Las Vegas?
V tom je ten problém, já drogy neberu. Když jsme dotočili Strach a hnus, slíbil jsem, že si vezmu LSD. Nikdy jsem ho neměl. A nakonec jsem si ho ani nevzal. Marihuana mě donutí implodovat, což mi zrovna nevyhovuje. Když jsem v 80. letech přiletěl z Londýna do Hollywoodu, všude byla obrovská spousta kokainu. Ale ty kocoviny se nedaly vystát. Po třech nocích plných kokainu jsem si říkal: "Už nikdy." Ty nejsilnější chemické proměny vědomí v mém případě vždy zvládla sama příroda.
Přesto některé vaše filmy připomínají drogový trip. Ten ze Strachu a hnusu v Las Vegas je podivný a vtipný, stav v Krajině přílivu připomíná spíše intenzivní špatný trip. Který z nich bylo obtížnější vyobrazit?
Pro mě je to totéž. Jednou se mě jistý filmař ptal, jak prý dělám fantazijní sekvence ve svých filmech. Odpověděl jsem mu, že úplně stejně jako ty skutečné. Bez žádných cavyků typu: "Teď se říííítíííte do světa fantazie." To nenávidím. Když to uděláte dobře, diváci se do světa fantazie dostanou rychleji, než si to stihnou uvědomit. Možná to pochází z doby, kdy jsem v 60. letech žil v Los Angeles. Neustále někdo stopoval, jednou jsem nabral dívku, která byla na LSD. A ta nepřetržitě vrtěla hlavou a říkala věci jako: "Co to bylo? Aha, to byl strom." Nemusíte drogy brát a stejně poměrně rychle odpozorujete, jak fungují.
Potřebují fantazijní příběhy vždy kousek reality?
Bez ní by to nešlo. Možná je fantazie tím jediným, co mi brání, abych nezešílel. Proto nemám rád ty velké marvelovské superhrdinské příběhy. Je jich příliš, opakují se stále dokola, ovládly filmový průmysl. A člověk na ně kouká znovu a znovu a vidí, že je tam zase Hulk. Nemůžu je vystát, protože v nich není nic skutečného, jako by v nich nefungovala gravitace. Technicky jsou skvělé, ale stejně je sleduji distancovaně, protože v nich chybí skutečné pnutí. Prostě nakonec budou znovu a znovu vyhrávat, dokud naše civilizace nezkolabuje.
Vaši hrdinové nevyhrávají.
Ne, ti přežívají.
A jaké filmy máte rád? Chodíte hodně do kina?
Když točím film, do kina vůbec nechodím. Protože tehdy jsou všechny filmy lepší než ten, který zrovna dělám, a jsem z toho v depresi. Ale za poslední dobu mě nejvíce dostal seriál Perníkový táta. Všichni o tom mluvili a já si říkal, dejte pokoj. Až jednou odjela žena na prázdniny, já zaplatil 5 dolarů a 99 centů za Netflix a zjistil jsem, že je to nejlepší věc za celé roky. Od scénáře přes nápady až po casting. Líbily se mi filmy Uteč nebo Whiplash, jednoduché snímky o skutečných lidech. Na Uteč se mi zamlouvalo, že musíte být černoch, abyste mohl natočit takový film. Běloch by to nedokázal. To mi přijde důležité. Sice jsem stále neviděl Black Panthera, ale mám pocit, že kdyby ho nenatočil černoch, ale někdo z Číny nebo Thajska, vyšlo by to nastejno. Snímek Uteč se silně vázal k tomu, jak svět zakoušejí černoši.
Včera se objevila zpráva, že zemřel herec Derrick O'Connor, jak vzpomínáte na jeho geniální fyzické herectví?
Ve Zlodějích času hrál vrchního lupiče a ty jeho "promluvy" byly fantastické. To nebyly věty, ale vrčení. Byl to vynikající herec, tak jsem mu dal další roli v Brazil a bylo to opět stejné. V tom spočívá velké herectví, že umíte vyobrazit postavu - a co se v ní odehrává - beze slov. A teď přestal nejen s větami, ale také s pohyby. Tedy, zatraceně, Derricku!
Improvizujete při natáčení?
Samozřejmě máme dialogy napsané, ale když herci přijdou s něčím odlišným a je to dobré, tak obvykle řeknu, jdeme do toho. V Donu Quijotovi herec Jonathan Pryce začal být tak zábavný, že byť ten projekt existoval 15 let, ihned jsme ho přizpůsobili Pryceovým výkonům.
Zdá se, že vás při filmování zajímají více detaily než celkový příběh a jeho rozuzlení.
Samotný proces filmování je tak otravný. Když se natáčí všechny ty sci-fi blockbustery, scénář i plac obhlédne tolik lidí, až si říkám, na co ještě najímají režiséra. Vždyť už je hotovo, celé jsou to vlastně animované filmy, do kterých pak jen strčí pár živých herců. Mně naopak překvapilo, jak během chvilky dobrý herec dovede proměnit roky načrtnutý koncept. Mám rád překvapení. Robin Williams v Králi rybáři vycítil, že publikum chce vidět jeho vlastní vizi šílenství, vycházející také z jeho skutečných pocitů. On nehrál, prostě byl.
Mnozí považují Krále rybáře za váš nejemotivnější film.
Don Quijote je také velmi emotivní. Ale ano, protože je to jednoduchý film s pouhými pěti postavami, když nepočítáme šestou: bezdomovce, kterého hraje Michael Jeter. Tady jsem nemusel přemýšlet o žádných velkých věcech technického rázu, jen se soustředit na herce.
Říká se, že pro umění je dobré, když umělec trpí. Vy po tom třicetiletém procesu se vznikem Dona Quijota vypadáte jako expert v oblasti uměleckého utrpení.
Já jsem vždy vinil rodiče, že mě v dětství zneužívali, neboť mi toho dopřáli až příliš. Chtěl jsem být umělec a ti přece strádali, měli nešťastná dětství. Proto jsem musel odjet do New Yorku, žít v malé cimře a vydělávat mizerné peníze. Když mi to utrpení nedarovali rodiče dříve.
Co vás nejvíc štve na filmovém byznysu?
Jak se rozhoduje, který herec film prodá a který už ne. Don Quijote nakonec vznikl díky herci Adamu Driverovi, protože on je teď žhavou komoditou díky novým Hvězdným válkám. Nikdy jsem ho neviděl hrát nic jiného než ty jeho ksichty v Hvězdných válkách, ale moje dcera, která je také jednou z producentek, mi řekla, že ho do projektu mám zatáhnout. Na obědě v Londýně jsem během minuty odhalil Driverovy jedinečné herecké kvality. Ten jeho klid, že vůbec nevypadá jako hlavní hvězda. To není žádný Johnny Depp či Ewan McGregor. A rozhodnutí ho obsadit se mi vyplatilo víc, než jsem vůbec očekával. Je to opravdu jiný typ herce. Po útocích na newyorská Dvojčata roku 2001 narukoval do armády, aby bránil vlast, člověk ze staré školy. Zvláštní muž. Napřed vypadá až neohrabaně, ale během filmu se z něj vyklube ten nejromantičtější typ - a všechno to vychází zevnitř.
Kdysi jste odmítl režírovat čtvrté pokračování Vetřelce. Proč? Máte rád první dva díly?
Jak se to vezme. První díl jsem sledoval a říkal si: "Tak už je pozabíjej všechny. Sigourney Weaverová je tu napřed ostrá armádní důstojnice a na konci pobíhá po lodi ve spodním prádle a hledá kočku. Dejte mi pokoj. Co to sakra je?" Ale samozřejmě tam jsou skvělé momenty. Když nic nevidíte a musíte si monstrum představovat, podobně jako v Čelistech. Tehdy jsem byl v kurzu díky Králi rybáři a Zlodějům času. Ale nemohl jsem to vzít, protože je to tovární práce. A v továrně jsem naposledy pracoval na střední škole, v montovně automobilů Chevrolet. Noční směny. A říkal jsem si: už nikdy!
Jaký máte vztah ke středověku? Objevuje se v mnoha proslulých vtipech a filmech od Monty Pythonů, nyní v Donu Quijotovi…
Na tom období je dobré, že znáte všechny postavy. Tohle je král, tohle princezna a tohle rytíř. Vše je definované, takže si s tím pak libovolně můžete hrát a vše postavit na hlavu. No a pak také mám rád Breughelovy obrazy.
Vybíráte herce vždy sám?
Ano, je to moje práce, nikoho jiného. Potřebuji si být herci opravdu jistý. Ani je mnohdy nepotřebuji vidět v něčem hrát, věřím instinktům. Brad Pitt přijel kvůli filmu 12 opic do Londýna na večeři, chtěl být architektem, což i já - takhle vybírám herce. Ale přijel kvůli roli, kterou měl původně hrát Bruce Willis. Hned mě zaujal. Ještě nebyl hvězdou, už se o něm mluvilo, ale až chvíli poté vystřelil přes noc k nebesům díky filmu Legenda o vášni. A tady opět zasáhlo mé perverzní já, obsadil jsem ho do role, která vyžadovala kulometnou mluvu, což Brad nikdy nehrál. Svěřil jsem ho do péče kouče a ten z něj byl nešťastný, říkal: "Ten chlap má línej jazyk, moc kouří, to nikdy nebude fungovat, Terry." Ale Brad fakt makal, vychrlil to ze sebe a druhý den natáčení byl vyřízený. Ale nakonec v té roli odvedl skvělý výkon. Ještě ke všemu pochází z amerického Středozápadu jako já, další důvod, proč ho obsadit. Lidé odsud tvrdě makají, bylo mi jasné, že bude hvězdou. I když ne takovou.
Jaký máte vztah k počítačovým efektům? Film Imaginárium doktora Parnasse je jich plný, váš nový Don Quijote už ne tolik.
Protože ten svět má být co nejrealističtější. V Parnassovi se prochází zrcadlem do takřka animovaného světa.
Muž, který zabil Dona Quijota
Režie: Terry Gilliam
Bioscop, česká distribuční premiéra 5. července
Jak vaše původní profese animátora ovlivnila vaši další kariéru? Prý byl v jednání i celovečerní animovaný projekt pro studio Laika.
Už na takovou práci nemám trpělivost. Ale vždy jsem byl velmi vizuálním typem režiséra. Recenze Brazil byly zajímavé tím, že vůbec nezmiňovaly herectví Jonathana Pryce, celé byly jen o prostředí. Až časem se kritici všimli, že mi to s herci také docela jde. Nyní bych hned obětoval vizuální kvality pro jeden dobrý, upřímný herecký moment.
Stále jste členem Monty Pythonů? Je to důležitá část vaší identity?
Nevím, asi ne, jsem černá lesba.
