Berlín - Po třetině soutěže to zatím na Berlinale nevypadá na filmovou obrodu, kterou sliboval ředitel Dieter Kosslick. Spíš na ukázku krize, o níž mluvil Matt Damon, když vyprávěl, jak je čím dál tím těžší natočit nekomerční film a zajímavé náměty se dnes stěhují do televize.
Festivalové vydání časopisu Screen tradičně zveřejňuje hodnocení vybraných mezinárodních kritiků a ti zatím průběh nejdůležitější sekce hodnotí kolem známky 2, což znamená „průměrné". Nezbytná smrt Charlieho Countrymana se dokonce dostala na skóre 0.8 (ze 4 bodů). „Toto nervózní podobenství otestuje loajalitu fanoušků Shiai LaBeoufa. Pitoreskní epizody jsou prezentovány jako dlouhé reklamní spoty," napsal Screen.
Nejočekávanější filmy Berlinale 2013
Nelichotivé skóre by mohla vylepšit chilská tragikomedie Gloria o rozvedené 58-leté ženě, která se po odchodu dětí z domu vrhne na randění. Vyvolala aspoň příznivější ohlasy než německý revizionistický western Zlato, u nějž se prý publikum smálo, ačkoliv není zamýšlený jako komedie.
Zamilovaná Jeptiška
Do soutěže v neděli vstoupily i první francouzsky mluvené snímky, které mají spolu s domácími a Američany letos nejsilnější zastoupení. La Religieuse (Jeptiška) pojednává o mladé dívce zavřené proti své vůli v klášteře, kde je vystavena různým formám utrpení. Tedy stejně jako stejnojmenný román osvícence Denise Diderota protestující proti náboženskému fanatismu, z nějž režisér i autor scénáře Guillaume Nicloux vycházel.
„Tu knihu jsem objevil v pubertě, takže na mě zanechala silný dojem. Už tehdy jsem si řekl, že pokud budu režisér,jednou ji zfilmuju," vzpomínal Nicloux. Několik let mu ale trvalo, než k látce našel klíč, aby neskončila jako protiklerikální propaganda, za jakou je kniha někdy označovaná. „Chtěl jsem příběh vrátit k tématu o nesvobodě, které je nadčasové. Když jsem se ptal své tehdy patnáctileté dcery, jestli si myslí, že má ta kniha ještě co říct, prohlásila, že to, jak se nahlíží na ženy, se zas tak nezměnily. A poukázala na článek o ženě, kterou její muslimský manžel zmrzačil, protože s ním nechtěla spát," uvedl režisér, podle nějž je reakcionářství stále cítit i ve Francii.
Aby nadčasovost Diderotových myšlenek vynikla, zjednodušil dialogy a zrežíroval příběh z 18. století se strohým realismem, který odpovídá i prostředí, historii tak připomínají hlavně kostýmy. „Zkusil jsem Hitchcockův přístup. Nedržel jsem se přesně předlohy, zachoval jsem hlavně její atmosféru, pocity."
Hvězdy Berlinale 2013
Film těží i z výkonu mladé Belgičanky Pauline Etienne v roli nedobrovolné jeptišky Suzanne. Ta náročnou úlohu zvládla, i když se na ni nijak zvlášť nepřipravovala. „Postava se vyvinula během natáčení, skrz to, co Suzanne zažívala. Před filmem jsem se hlavně učila hrát na spinet a zpívat," uvedla herečka.
Osazenstvo čítá i německou hvězdu Martinu Gedeck (známou ze Životů těch druhých) nebo Isabelle Huppert. Ta si zahrála lesbickou matku představenou, která se do Suzanne vášnivě zamiluje. „Taková postava se mi líbila, protože jsem ji musela dostat za hranici karikatury," řekla francouzská herečka.
Kriminálnice ve spárech mědvěda a osudu
Soutěžní den filmů s ženskými hrdinkami zakončilo kanadské drama Vic+Flo ont vu un ours (Vic + Flo viděly medvěda). „Lidi se mě ptají, jestli jde o animovaný film pro děti. Líbí se mi, že titul navede diváky na špatnou kolej. Obsahuje i prvek nebezpečí," vysvětloval jméno své novinky režisér Denis Coté, host loňského Febiofestu.
O pohádku se zvířaty opravdu nešlo. Za pozoruhodným názvem se skrývá méně pozoruhodná studie vztahu dvou propuštěných kriminálnic v úkrytu na samotě u lesa.
Kromě mladého probačního úředníka, nevrlých místních a vlastních vztahových problémů přítelkyně ohrožuje i drsná gangsterka, která chodí v jednom tílku a doprovází ji svalnatý černoch a zvuky bubnů. Co přesně jí Flo kdysi udělala, si má divák domyslet sám.
Tvůrci hodně mluvili o dualitě filmu, jak osahuje tvrdost i intimitu, žánrové postupy i překvapení. Ale i podle chabé účasti na tiskovce bylo vidět, že ani toto drama moc nezaujalo a šance, že by Vic a Fo viděly i Zlatého medvěda, nevypadají moc nadějně.
Coté se tak asi zatím nezbaví označení „festivalový chlápek", kterého to trochu frustruje. „Znamená to, že v kinech nic nevyděláváte." Jeho novinka aspoň znamená přechod k odlišnému stylu, a to nejen proto, že se rozhodl tentokrát točit o ženách. „Dřív jsem byl posedlý realitou, dnes je ten vztah trochu napjatý. Realitu zažívám denně, tak proč ji ukazovat i ve filmu," popisoval Coté, proč do filmu zařadil i pár hyperrealistických scén.
Na stížnost jednoho novináře, že film nepochopil, reagoval slovy, že příběh je přece jednoduchý. Jedna bývalá vězenkyně buduje vztah uvnitř samoty, druhá ho chce propojit se společností a nakonec je náhle dožene minulost. Závěrečný zvrat je jistě něco, na co se v jinak mdlém snímku nedá přehlédnout. Naskrz zlá postava mstitelky, která ho má na svědomí, je prý i reakcí na současný trend quebeckých filmařů, že za zlo není nikdo zodpovědný, protože se prostě stane.
