Recenze - Ano, nový snímek Davida Lynche má tři hodiny, je natočený digitální kamerou a když na něj budete zírat pasivně jako na televizi, unudíte se k smrti. Ale proč byste něco takového dělali?
Lynch sám ke svým filmům odmítá přikládat návody k použití. Tvrdí, že natáčí jen obrazy ze své hlavy a na publikum se neohlíží. Ať už je to pravda nebo jen způsob, jak se vyhnout nepříjemným otázkám, vylučuje to možnost přisuzovat jeho snímkům jediný, inherentní, autorský význam.
Pokud však přistoupíme na to, že Lynchovy filmy význam mají, platí, že ten, na němž se shodne většina, lze vždy obsáhnout několika jednoduchými slovy. Lost Highway na plátno převádí psychogenní fugu - psychický jev, kdy se v sobě člověk snaží popřít čin, který spáchal. Mulholland Drive je příběhem zhrzené lásky aspirující hollywoodské herečky, jehož první polovina se odehrává ve snu. A tak dále.
Bylo by navíc laciné obviňovat Lynche z toho, že před sebe jen vrhá vize bez ladu a skladu a pak se směje intelektuálům, kteří v tom zmatku nacházejí smysl. V přímočarém Příběhu Alvina Straighta přece ukázal, že umí natočit i biják úplně pro všechny, akorát se mu do toho většinou nechce. A v Mulholland Drive potvrdil pověst jednoho z nejlepších režisérů na světě.
Pokud se tedy rozhodnete na Lynchovy filmy dívat aktivně a hledat v nich vnitřní řád, čeká vás dvojnásobná rozkoš. Nejdřív musíte najít ono kopyto, na něž je narazíte (psychogenní fuga, zhrzená láska), což je samo o sobě báječné dobrodružství. A potom můžete s úžasem sledovat, jak se ony zdánlivě nesmyslné výjevy poslušně stavějí do řady. Ne všechny, samozřejmě, nějaké tajemství musí zbýt.
Inland Empire začíná jako příběh herečky Nikki, která právě získala důležitou roli v jakémsi melodramatu. Ukáže se, že film je předělávkou dávného polského projektu, jenž nebyl nikdy dokončen: oba hlavní herci zemřeli. Mezi vdanou Nikki a jejím ženatým hereckým protějškem Devonem přeskočí zakázaná jiskra…
A pak už tu jsou spousty lynchismů, často ještě čerstvých z minulého Mulholland Drive: nízkofrekvenční hluky, vyděšené pohledy, těžké sametové závěsy, věštění neštěstí, vyzývavé ženy či kopance do Hollywoodu. A mimo to Poláci, sitcom s lidmi převlečenými za králíky a šroubovák v břiše.
O tyhle věci ale nejde: šroubovák v břiše může stejně dobře znamenat falický symbol v děloze jako prostě šroubovák v břiše. A ještě spíš něco úplně jiného, protože Lynch se symbolů většinou nechytá. Síla i zdánlivá nesrozumitelnost jeho stylu spočívá v tom, že se namísto soudržným příběhem, kauzální souvislostí a jednotlivými záběry vyjadřuje pomocí celých scén, atmosfér a narativních stylů. Lynchovy filmy máte cítit, ne chápat.
Když tedy do bezobsažných králičích replik zaznívá na "nesprávných" místech přednahraný smích, může to být Nikkiina reflexe její komunikace s manželem? Když Nikki nevěřícně sleduje sama sebe na plátně v kině, může to být zachycení derealizace, pocitu "tohle se mi jenom zdá", jímž se psychika brání ve chvílích krize? Může neustálé zdůrazňování hranic oddělujících "tady" od "tam" a "tehdy" od "teď" v podobě závěsů, průchodů, dveří, oken, kulis, chodeb či řečí o "včera" a "zítra" evokovat vnitřní stav ženy, která zašla, kam neměla, a nemůže se už vrátit?
Těžko říct; zeptejte se sami sebe; většinové "řešení" filmu ještě není k dispozici. Ale už teď je jasné, že neexistuje jiný režisér, který by dokázal pocity ženy po nevěře (byť možná pouze zamýšlené) zachytit geniálnější metaforou než Lynch scénou "cítím se jako pokoj plný kurev".
A je možné, že na stejné kopyto lze narazit i Nikkiino chátrání, její upadající způsoby, nebesko-pekelné vize a vůbec celou tu hypnotickou psychojízdu Inland Empire. Ale kdo ví. Vždyť jak se v něm říká, "uličkou za tržištěm vede cesta do paláce".
Inland Empire, USA, Francie, Polsko, 2006. Kamera, střih, scénář a režie David Lynch, hudba Angelo Badalamenti, hrají Laura Dernová, Jeremy Irons, Harry Dean Stanton a další. 172 minut, distribuce SPI International.
