Notně surrealistickém tripu, protože Občan pes je podivuhodná milostná romance ve stínu boje za recyklaci plastů. Jestli ji režisér charakterizuje jako "experiment na cestě k modernímu výrazu současného thajského umění" - pak tím asi myslel experiment se zakázanými substancemi. Občan pes připomíná pohádku ve formě pořádně sjeté sociální sondy blikající jako barevná diskokoule.
Přitom filmu nechybí působivost, dojemnost ani krása, i když občas balancuje na hraně kýče. Poučeného, nebo nepoučeného? A existuje vůbec něco jako kýč, aspoň v rámci post-post-post moderní asijské popkultury? Takové otázky tu nemají smysl. Neřešte, nechte kolovat a s vesele přihlouplým úsměvem sledujte venkovského mladíka Poda, jak přichází do Bangkoku.
Najde si práci v místní sardinkárně, pak ale vezme místo hlídače v podniku, kde pracuje uklízečka Jin chorobně posedlá pořádkem. Pod se do ní zamiluje, jenže Jin má oči jen pro svůj sen o rozluštění cizokrajné knihy, kterou vláčí všude sebou. Věří, že v ní je ukrytý návod na život.
Samozřejmě, že jako v každé správné pohádce, jakkoli je tahle ujetá, nakonec všechno dobře dopadne, každý dobrý krok je odměněn a všechno nezadržitelně míří k happy endu...
Než se ho dočkáme, do služebního taxíku, kterým Pod vozí Jin domů, občas přisedne drsná holčička Mam s mluvícím plyšovým medvědem Tchongchaiem, který má problémy s alkoholem a zbytečně moc kouří. Divné? To ještě nic není.
Podova babička se čas od času promění v ještěrku a sedíce na lampě vnuka poučuje o životě, zatímco mrtvý taxikář Kong navzdory své mrtvolné barvě pokračuje ve výkonu povolání.
Jako třešničku na dortu nabízí Občan pes pár nezapomenutelných muzikálových scén, ve kterých sborově zpívají cestující z autobusu nebo se všichni plouží po ulicích v růžových stejnokrojích uklízeček. Komu tu nenaroste ocas, ten jako by nebyl, a z nebe padají růžové helmy.
Vizuálními i dějovými nápady film přímo hýří; není divu, že ke konci to vede k předávkování a tempo začne trochu upadat.
Stejně jako Amélie má i Pod a jeho kamarádi sbírku oblíbených věcí i špatných zlozvyků a pravd typu "Jídlo na cizích talířích vypadá vždycky šťavnatěji". Ale kromě fantazie a humoru Občan pes jako bonus okouzlí tím, s jakou samozřejmostí a elegancí mísí protiklady.
Sny tady ožívají stejně jako kreslený hrdina z romantické knížky Jin; jindy dojemný milostný příběh neváhá Občan pes zcizit okamžikem, kdy dívka v zápalu pořádkumilovnosti vyčistí i skvrnu na kameře, která ji snímá.
Romantiku vykřese z milostné scény na vrcholu obří hory pet lahví, ústřední kýčovitou píseň "Mé srdce zelo jak jáma, než do něj vešla tvá láska" vystřídá rapový song, který v celé délce zaznamenává babiččin reinkarnační proces a dlouhou cestu přes trávicí trakty lidí i zvířat.
To všechno v jasných, cukrkandlově barevných tónech a s digitálními triky, které Bangkok mění v město snů se stejnou infantilní hravostí a lehkostí, jako se kdysi měnila Paříž pohledem snivé Amélie.
Jakoby se (i)Podovi promíchala všechna hudba i filmy, které si z globální světa stáhnul. S čistou hlavou funguje Občan pes jako názorná ukázka současné estetiky, která má hodně podob, ale společný recept.
Žánry, hierarchie a stylová čistota jsou nudné a omezující. Vem si z minulosti i přítomnosti, co tě napadne, oslovuje a vyjadřuje tvoje pocity, svobodomyslně i s fantazií promíchej a vydej jako svoji originální zprávu o světě. Thajský původ tuhle metodu ještě zesiluje.
Ale než přemítat nad popkulturními přesahy, je zábavnější brát Občana psa jako oddychovou filmovou drogu. Loni si ji oblíbili diváci karlovarského festivalu, teď si ji mohou popkulturní halucinaci zakoupit v distribuci. Legálně.
Občan pes (Mah Nakorn), Thajsko 2004. Scénář a režie Wisit Sasanatieng, kamera Rewat Prelert, hrají Mahasmut Bunyaraksh, Sangthong Ket-U-Tong, Sawatwong Palakawong a další. 100 minut, distribuce Artcam.
