Když třináctiletá Karolína (Kateřina Falbrová) v úvodu filmu míjí hloučky žactva z nižších ročníků, je zjevné, že sama už není dítě. Od dospělosti ji ovšem pořád dělí několik let. Svůj hlas teprve hledá. A to nejen v dívčím pěveckém sboru. Chybí jí průbojnost i hlasový rozsah její starší sestry Lucie (Maya Kintera). Jejich počáteční sesterské klání v tom, která z nich uzpívá víc, končí vítězstvím Lucie.
Když proto kolem Karolíny začne kroužit charismatický sbormistr Mácha (uhrančivý Juraj Loj), tušíme, že důvodem není pouze dívčin zpěv. Plachá sopranistka se stává jeho chráněnkyní. Vybírá si ji jako náhradnici na horské soustředění, během něhož mají být vyselektovány dívky, které poletí koncertovat do New Yorku. Píšou se 90. léta a pro mnohé půjde o první cestu na západ.
Karolína by chtěla být stejně dobrá jako její sestra. A podívat se do Ameriky. A tak dělá, co se po ní žádá. Ve svém věku ale nedokáže dohlédnout, jak ožehavé je pouto vznikající mezi ní a Máchou. Dirigent sboru si dívčinu přízeň získává zpola upřímnými lichotkami a pozorností. Nejdřív ostýchavé úsměvy, pak červené víno, tykání a najednou jsou spolu sami v sauně.
Ostatní Karolínu podceňují nebo se jí vysmívají. Ne vždy právem. Díky Máchovi si připadá výjimečná, získává pocit, že za něco stojí. A není to jen iluze. Reálně se zlepšuje ve zpěvu, dohání Lucii. Sbormistr jí současně otevírá dveře do dospělosti, kam zatím jen nesměle nakukovala. Třeba při návštěvě pokoje starších dívek, které si v Bravu čtou o prvních sexuálních zážitcích, poslouchají Madonnu a noční stolek mají pokrytý šminkami.
Ačkoli Karolína touží zažít něco vzrušujícího a vábí ji volání divočiny (stejnojmenný román Jacka Londona si s sebou vzala na hory), bez ohledu na propracovanost svých účesů a množství make-upu na tváři dál zůstává nejistou, ustrašenou holkou, která se cítí nejlíp ve svetru s dinosaury. Kateřina Falbrová, excelující ve své první roli herecky i pěvecky, dokázala znamenitě vystihnout hrdinčinu rozpolcenost mezi oběma polohami.
Čím výsadnější postavení ve sboru Karolína získává a čím víc je slyšet, tím větší je zášť a závist jejích vrstevnic. Ani ony si neuvědomují, jak Mácha zneužívá své autority. Jde pro ně o soutěž - vyhraje tak, na kterou se sbormistr víckrát a déle zadívá. Varovnější je mlčení Máchovy matky (Ivana Wojtylová), která tuší, že její syn s dívkami navazuje nestandardní vztahy, ale nic s tím nedělá.
Ondřej Provazník se při psaní scénáře inspiroval kauzou Bohumila Kulínského ml., který byl v nultých letech obviněn ze sexuálního zneužívání téměř padesáti nezletilých sboristek ze souboru Bambini di Praga. Nakonec byl odsouzen za pohlavní zneužívání třiadvaceti dívek a útisk devatenácti. Soud mu uložil trest pět a půl roku vězení. Odseděl si pouze polovinu.
Selhal soud, kulturní obec i média, která nerespektovala anonymitu obětí: zveřejňovány byly fotky i jména. Vzdor absurdně nízkému trestu vznikla petice za Kulínského propuštění. Text argumentující tím, že "Kulínský je jedním z nejvýznačnějších českých hudebníků a vazba jeho další umělecké působení ohrožuje", podepsal například Ondřej Soukup, Jiří Srstka, Jiří Korn, Marta Kubišová či Ivo Mathé. Také začná část veřejnosti byla v důsledku bulvarizujícího informování o celé kauze přesvědčena, že si za to dotyčné mohly samy.
Tento kontext je důležitý pro pochopení dobové atmosféry. Nedůvěra vůči přeživším sexuálního násilí - a obecně ženám, které promluvily - byla na přelomu milénia ještě vyšší než dnes.
Ačkoli má Provazník zázemí v dokumentu a rešeršemi strávil několik let, jeho film se nesnaží o přesnou rekonstrukci některého z desítek případů. Respektuje rozvržení rolí uvnitř souboru a dobové reálie, ale vypráví smyšlený, v něčem modelový příběh, který mu umožňuje co nejjemněji rozkrýt manipulátorské metody sexuálních predátorů jako byl Kulínský ml.
Provazník bravurně postihl plíživost toho, jak si Mácha kousek po kousku, záměrně i díky náhodám, podmaňuje Karolínino tělo a mysl. Utvrzuje ji v její hodnotě, o které sama pochybuje. Chová se k ní jako k ženě, ne jako k "děvčátku" (jak pěvkyně oslovuje jeho matka), což jí imponuje. Postupuje tak, jak je film vyprávěn - pomalu, nenápadně. Významné pohledy, úsměv, letmý dotek.
Pečlivě vystavěné psychologické drama si tuto odměřenost zachovává až do konce. Ani během zlomové scény v hotelovém pokoji se režisér neuchyluje k exploatačním postupům. Vše proběhne v mrazivém tichu a víceméně mimo záběr. Stejně ale chcete odvrátit zrak, zakřičet, nějak se vzepřít bezmoci z toho, do jaké pasti byla protagonistka vmanipulována.
Přestože je pomyslná smyčka utahována velice pomalu a mnohé zůstává pouze naznačeno, film je současně divácky velice přístupný a srozumitelný. V každé chvíli chápeme, proč se postavy chovají určitým způsobem. Sbormistr je ve snaze o psychologické zdůvodňování každého činu ve skutečnosti tak důsledný a doslovný, až mu to ubírá na přesvědčivosti.
Když se Lucie během soustředění snaží ranit Karolínu poznámkou, že si ji Mácha nevybral kvůli jejímu zpěvu, jde o zbytečné zopakování zjevného. Když Mácha pochválí Karolínin zpěv shodou okolností hned poté, co si hrdinka od starších holek vyslechla kritickou poznámku na adresu svých vlasů, působí to vykonstruovaně.
Opakování myšlenek i scén s podobnou náplní, doříkávání nebo nepříliš hladký přechod mezi krkonošským a newyorským segmentem příběhu jsou ale nedostatky, které k sobě strhávají pozornost zejména kvůli výjimečné rytmické a tonální vyváženosti všeho ostatního.
Provazník je suverénní ve vedení talentovaných mladých (ne)hereček, převážně členek reálného pěveckého sboru, i v inscenování navenek nevinných interakcí se znepokojivým podtónem. Děj je neschematický, dialogy zní věrohodně. Pro náladu filmu, který se pohybuje mezi realitou a zlým snem jsou určující i podmanivé kompozice kameramana Lukáše Miloty a hudba Jonatána Pastirčáka a Aid Kida, vyjadřující strach i volnost z nabyté svobody. Měnící se dynamiku mezi postavami pak přesně odráží i dívčí zpěv, resp. způsob, jakým jsou jednotlivé pěvecké scény natočené.
Milota točil na 16mm filmový materiál, který filmu spolu se scénografií, kostýmy a specifickou barevnou paletou dodává výrazný dobový ráz. Estetika se mění s přesunem děje do Spojených států, který tak budí zdání jiného, magičtějšího i nebezpečnějšího místa plného nepoznaných zvuků, vjemů a barev. Tím je podtržena náhlost a násilnost, s jakou je Karolína v závěru vytržena z dětství a vržena do dospělosti, na kterou nebyla připravena.
Podobně jsme jako společnost nebyli připraveni na prudký přechod z komunismu do kapitalismu. Sbormistr se za 90. léty ohlíží jako za dobou, která přinesla vedle neomezených možností i střet s realitou, ztrátu nevinnosti a konec iluzí. Karolína doufala v nalezení vlastního hlasu. Místo toho ve zdrcující poslední scéně ztrácí hlas i kontrolu nad situací.
Jde o sugestivní vyústění bez ohledu na to, zda se Provazníkův vrstevnatý film rozhodneme sledovat jako realistické drama o dívčím dospívání, manipulaci a sexuálním zneužívání nebo jako podobenství o společnosti procházející změnou bez potřebných přechodových rituálů.
Sbormistr je příkladem tematicky závažného, formálně nekompromisního, přitom divácky relativně vstřícného díla, po němž zástupci tuzemských filmových institucí dlouhodobě volají. Jde tedy přesně o ten typ "chytrého mainstreamu", jaký obvykle vyhrává to nejprestižnější oborové ocenění - Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Česko už dlouho nemělo tak slibného kandidáta.
Film
Sbormistr
Režie: Ondřej Provazník
Cinemart, česká premiéra 10. července
