Recenze - Filmová Twilight sága stojí trochu mimo tradiční hodnotící kategorie, protože de facto cílí na úplně jiné publikum, respektive jiný způsob vnímání a posuzování hodnot, než je v mainstreamové kinematografii obvyklé. Reprezentuje totiž pravděpodobně (!) romantické sny dospívajících dívek či dospělých žen, které vzpomínají na sny, jež měly jako dospívající dívky.

Jakožto třicetiletý muž můžu jen těžko posuzovat, nakolik se to Stmívání skutečně daří, ale přinejmenším lze reflektovat, s jakou systematičností tato filmová série - tedy její finální část, která jde právě do kin - nabourává zavedené způsoby hollywoodského vyprávění, a to s jasně rozpoznatelným uplatňováním určitých strategií.

Mladá Bella je na začátku filmu už upírka, objevuje svoje nové schopnostmi, sžívá se s rodinou Cullenů „z druhé strany", zatímco vlkodlak Jacob dohlíží jako bodyguard na to, aby se nestalo nic ani Belle ani její podezřele rychle rostoucí upírsko-lidské dceři Renesmé.

Foto: Bontonfilm

Jenže právě Bellu s dcerou a s vlkodlakem zahlédne jedna upírka z jiné rodiny, interpretuje si to nešťastným způsobem (který nechci prozrazovat, ale je v upírském světě trestný… smrtí) a práskne Cullenovic prastaré italské rodině. Ta se vydá i s patřičnou armádou do Cullenovic revíru, aby všechny popravila - obě strany nabírají své věrné a finální bitva se blíží. Zápletka filmu však podobně jako v předchozích dílech plní jen funkci motoru, který za sebe umožňuje řetězit soukromé scény.

Až za harlekýny

Celý Twilight totiž stojí na jednom vyprávěcím triku, který jde dokonce ještě mnohem dál než v případě tzv. harlekýnů či dívčích románů, které přece jen otevřeněji pracují s komplikacemi, konflikty a střety zájmů. Hollywoodské vyprávění totiž obvykle stojí na dvou liniích dějové akce: pracovní a soukromé. Hrdinové mají nějaké pracovní cíle/poslání, a zároveň musí vyřešit nějaké soukromé problémy (dát dohromady rodinu) či výzvy (založit rodiny či aspoň vztah).

Jednotlivé linie se většinou logicky střídají, každá chvilku tahá pilku a film svižně plyne do finále, v němž jedna linie akce obvykle umožní vyvrcholení té druhé: někde se dá pár/rodina dohromady, aby mohli splnit pracovní cíl, jindy se splní pracovní cíl, což usnadní dát dohromady pár/rodinu.

Ovšem Twilight využívá pracovní linie k tomu, aby pouze zdržoval rozvíjení soukromých linií, případně maskoval absenci potřeby jakéhokoli rozvíjení, protože Bella s Edwardem se přece milují automaticky, čehož jsou si vědomí, je to osudové a navěky (než se stala Bella upírkou, tak navěky = do její smrti).

Foto: Bontonfilm

Vrcholem krize jsou žárlivé scény na zamilovaného vlkodlaka, ale to je dobře, protože Bella se může ve své zdánlivé naštvanosti ukájet představou, jak moc ji Edward miluje a svou žárlivostí ji o tom opakovaně přesvědčuje. Milostné dialogy, tokání v trávě, chytání se za ruce, zamilované kukuče, nadrženě pootevřená ústa, běh lesem s větrem o závod (během něhož to nikdo nikdy nenapálí do stromu) a veverkovité šplhání po stromech - to vše je dokonale nedějové.

Jde o status quo, který se opakovaně navrací a počítá s tím, že divačky to tak chtějí, protože na jednotlivé filmy pravděpodobně nechodí kvůli vyprávění, ale kvůli přestávkám ve vyprávění, oněm časově unikavým romantickým momentům, kdy vládnou jen emoce a milostné kecy. Poslední Twilight je v tomto ohledu o něco méně „autistický", protože pozornost se z Edwarda a Belly přesunula na Edwarda a Bellu v kruhu rodinném (sami totiž založili rodinu). Nedějové ukázky rodinného štěstí, porozumění a pohody jsou však stále okázale dominantní a zápletka stále slouží k tomu, aby se mohly jen na chvíli přerušit a následně vrátit, případně se mohli mužští reprezentanti rodin(y) prsit odvahou před svými partnerkami (otec Cullen má proslov, Edward má proslov).

Foto: Bontonfilm

Rodinné štěstí (i s vlkodlakem) nade vše

Podívejme se koneckonců na strukturu filmu: hollywoodský film má obvykle vyrovnanou čtyřaktovou strukturu vyprávění po dvaceti až třicetiminutových blocích, kdy prvních pětadvacet minut tvoří „úvod", následuje „komplikace děje", po ní „vývoj", a nakonec obvykle o něco kratší „vyvrcholení". Jádro dějové akce ale tkví v komplikaci děje a tuto rozvíjejícím vývoji, kdy se vše vyřeší ve vyvrcholení… ne tak v Twilightu, který má více než dlouhých třicet minut dlouhý úvod, ve kterém se striktně vzato nic nestane a jen se upevňuje iluze rodinného štěstí, jakákoli nedorozumění jsou promptně vyřešena a idylický status quo je pořád dokola potvrzován.

Následuje asi dvacet minut komplikace děje (upírka vidí Bellu s dcerou a s vlkodlakem, z čehož vyvodí důsledky a strany začnou verbovat), asi desetiminutový vývoj (který je zcela iluzivní, odbočka nemá žádný dopad na stav věcí v příběhu) a pak zhruba třicetiminutové vyvrcholení (které je v mnoha ohledech iluzivnější než ten vývoj, ale to uvidíte sami, jestli to uvidíte). Úvod nic neproblematizuje, vyvrcholení je jeden velký výsměch (byť ta bitva je relativně prďácká) a na konci je - SPOILER - vše jako na začátku, status quo je zachován, štěstí je totální a ve vztahu k začátku se nic nezměnilo. Twilight zkrátka naplnil předpokládané očekávání publika, které nechce děj, chce přestávky v něm…

Kdybych měl shrnout všechny scény, ve kterých se skutečně a signifikantně něco příčinně rozvíjí (tedy… buduje se vyprávění) a toto rozvíjení má skutečný a signifikantní dopad na stav věcí na konci, dostal bych se přinejlepším na nějakých deset až patnáct minut!

Foto: Bontonfilm

Twilight představuje dokonalé zpřítomnění vyprávěcího času i času vnímání: je vlastně zcela nepodstatné, co se stalo předtím a co se stane později, ale důležité je, co se „děje" teď. S výjimkou Bellina otce jsou běžné lidé z tohoto světa úplně vyčleněni, takže se jen řetězí série scén, ve kterých se upíři (potažmo vlkodlaci) milují, usmívají, trumfují, běhají, mračí a trénují - pak chvíli bojují, ovšem… no uvidíte.

Je to možné i kvůli tomu, že třeba Bella zůstává stále stejně prázdnou osobností bez zájmů a ambic, která je definována pouze svým vztahem k Edwardovi (miluje ho), k dceři (asi ji miluje) a k vlkodlakovi (má ho jakože ráda, ale je to de facto sluha).

Ať se stane či nestane cokoli, zůstane tomu tak i nadále, protože Cullenovi jsou věrně usměvaví rodinní příslušníci, otec je věrně obětavý táta, Jacob je věrně sloužící zvířátko imitující dílčí odpor a Edward je prostě pořád tentýž napudrovaný Edward, což se ozvláštňuje scénami jako z X-Men (fyzikálně nevysvětlitelné superschopnosti) a z Harryho Pottera (padoušský patos, fetiš na dlouhé pláště s kapucemi, příslušnost k nadřazené komunitě).

Foto: Bontonfilm

Zneklidňující stvoření

Odpoutání se od nekonečně rozvíjeného motivu „Bella chce být upírkou, ale Edward nechce Bellu upírkou" kupodivu film značně osvobodilo a z těch čtyř filmů, co jsem měl možnost vidět, byl Rozbřesk - 2. část jednoznačně nejsvižnější. A to přes svou iluzivně-konfliktní povahu, která sice nikdy k žádnému konfliktu nevede, ale aspoň ozvláštňuje chod každodenního štěstí, který se Twilight od prvního dílu snaží budovat.

Pořád je to repetitivní, Renesmé co chvíli někomu sahá na obličej, upírka co chvíli někoho nabíjí elektřinou a přepudrovaný Sheen jako ďábelský upír co chvílí děsí svými škleby, ale variování schématu u tolika postav vede aspoň pozornost od jedné k druhé.

To stačí, protože ačkoli má film oficiálně 115 minut, víceméně 20 minut z toho tvoří úvodní a hlavně závěrečné titulky. Máme tu tedy hodinu a půl dlouhý film, z něhož přes třetinu zabírá úvod (na který se všechny dívky těšily) a takřka třetinu vyvrcholení (na které se těšili chlapci… ale film jim neopomene dát sežrat, že oni jsou tu jen jako doprovod, chromozomy XX vládnou). Jde o mnohem kratší stopáž s větším množstvím akce (byť spíše fyzické, ne příčinné) než u předchozích dílů.

Twilight sága: Rozbřesk - 2. část se tak stává otevřeněji přístupnou i návštěvníkům ze světa mimo fanfiction, tedy romantických fikcí psaných dívkami v (pre)pubertálním věku, ve kterých děj je zcela podružný a postavy si obvykle jen dlouze, dlouze a dlouze vyznávají lásku. Ano, to i tady, ale ty utrhané hlavy a machrování se superschopnostmi drtivou údernost tsunami milostného cvrlikání relativně úspěšně rozbíjejí a dodávají filmu potřebný rytmus.

Už nikdy - pro jistotu to zopakuji velkými písmeny - NIKDY to nechci vidět znovu, jinak budu krvácet z očí i z uší a imploduje mi pod návalem iracionálna mozek. Jako exkurz do dívčího snění o romantické lásce, která vlastně nevyžaduje žádné skutečné oběti a překoná jakákoli nebezpečenství, to však bylo přežitelnější dokonce víc, než bych si byl odvažoval přát. A protože Twilight ságu nelze hodnotit klasickými kritérii, neb je zcela účelně podvrací, dávám snímku nakonec diplomatických 50 %.

PS: Omlouvám se za genderově poněkud nekorektní tón recenze, byť je jen záměrnou reakcí na celosvětový boom Twilight ságy právě coby genderově rozdělujícího fenoménu. Považuji za vhodné poznamenat, že například drtivá většina žen v mém okolí má k Twilight sáze převážně zdrženlivý až výsměšný postoj.

PPS: Digitální nemluvně Renesmé je to nejstrašidelnější a nejvíc zneklidňující stvoření, jaké jsem za posledních několik let v kině viděl, libovolná monstra z Hobita to nemohou trumfnout.