reklama
 
 

Recenze: Šestý Potter je nadbytečná výplň před finále

16. 7. 2009 9:20
Fantasy sága se chýlí ke konci velmi pomalu

Recenze - Film Harry Potter a Princ dvojí krve relativizuje měřítka špatného a dobrého, přičemž vytváří zcela zvláštní pole možností, jak být přijímán. Fanouškovský "naivní" divák vnímající film v potterovských souvislostech je vlastně jediný žádoucí. Analytický "zasvěcený" divák je naopak nechtěný, otevřeně vysmívaný a dávaný všanc divákovi naivnímu.

Zmíníte-li například, že šestá kniha je z celé série výrazně nejslabší, setkáte se často s masivním odporem, že přesný opak je pravdou. V případě Harryho Pottera se totiž sama mytologie povýšila nad literární kvality knih, které ji divákovi zprostředkovávají.

Mytologie se osamostatnila v tisících fanouškovských povídek, románů a verzích ještě nevydaných románů založených na rozvíjení spekulací, o čem by mohly být. Typickými znaky těchto tzv. fanfictions jsou popření (výstavby i kvalit) vyprávění na jednoduché řetězení událostí a naopak posedle podrobné bloudění fikčními lesy potterovské mytologie.

Co se jinde jen zmíní, je tady základ

Fanfictions se zabývají podružnostmi bez přímé návaznosti na dramatické vlastnosti vyprávění. Obsáhle se věnují každodennosti postav a nadbytečným informacím o jejich minulosti, činech, citech a myšlenkách. Je to podobný postup jako u pornografie s "příběhem", která se také na úkor vyprávění odsouvaného do pozadí prvotně zabývá věcmi, které jiné typy fikce přecházejí jen ve zmínkách.

Román Harry Potter a Princ dvojí krve zmíněné prostředky převzal a vytvořil víceméně umělý most mezi pátým a sedmým dílem, který spíše než podněty pro vyprávění rozsévá fetiše pro fanoušky a nabízí právě jakousi "oficiální fanfiction".

Klade podobný důraz na bezdějové bloudění mezi podružnostmi potterovského světa, když rozsáhle rozepisuje milostné peripetie -náctiletých nebo jejich osobní traumata. Vrcholem je objevování konkrétní minulosti padoucha Voldemorta, který už od jedničky funguje jako zástupný znak pro všechno zlé, takže popisné vysvětlování jeho cesty od dětství do puberty ho paradoxně vlastně jako postavu degraduje.

Dílo vytváří jen iluzi dramatické stavby a jeví se, že směřuje za dvěma otázkami: Kdo je tajemný Princ dvojí krve, jehož vylepšenou učebnici lektvarů Harry dostane do rukou? Na co se ptal mladý Voldemort profesora Křiklana jednoho večera v kabinetě? A to je vlastně vše.

Literární i filmová klišé a iluze dramatičnosti

Film poměrně doslovně adaptuje strukturu románu, a je tudíž stejně problematicky natáhnutý a vypravěčsky vyprázdněný. Nelze mu stejně jako Rowlingové odepřít řemeslnou zručnost a obeznámenost s žánrovými figurami.

Rowlingová při popisu napínavých scén volí ozkoušená literární žánrová klišé a film zase přejímá nejomšelejší figury filmové: metro projede a odhalí postavu na protějším nástupišti; postavy vystupují ze stínů; při vypjatých momentech zuří příšerná bouře a tak podobně.

Film stejně jako kniha tak vytváří iluzi dramatičnosti. Na začátku je akční sekvence, v níž padouši zdemolují londýnský most. Celá je ale tak odosobněná, že sice útočí na smysly (závratě vyvolávající lety kamery, intenzivní zvuk, dynamická hudba), ale jen mizivě na emoce (že na mostě jistě umřeli lidé).

A padouši na košťatech jsou ve filmu z nejasných důvodů zobrazení jako kouřové objekty, takže spíše než zlé černokněžníky připomínají naváděné raketové střely z nějaké bondovky (navíc jsou bůhvíproč v této podobě nezranitelní a obdaření fyzikální průrazností, kterou by jim mohlo závidět... inu, skoro cokoli).

Podobně dramaticky bezzubá je sekvence uprostřed filmu, kdy přiletí padouši k Weasleyovým domů, udělají bububu a zase odletí, protože se postavám až do sedmého dílu nesmí nic stát. Dlouhá řada scén s Malfoyovým vnitřním bojem je opět jen povrchně efektní - Malfoy chodí celý film po hradě jako Bílá paní a zamyšleně hledí do prázdna, aniž by hnul brvou, a burácí k tomu (výborná) hudba.

A to vše zastupuje jen velmi malou část filmu, protože děj podobně jako v románu vlastně neexistuje a jen spojuje události, které jsou pro fanoušky mnohem důležitější: Ten miluje ji, ta toho, ten neví, že je milován tamtou, ta žárlí a ten neví, zda si začít s ní, protože je tu on...

Milostné peripetie dospívajících se vrství napříč celým dějem v podivné karikatuře, kdy je zobrazení buď extrémně cudné (jemné doteky rukou, kratičké polibky), nebo dohnané k parodické absurditě (vyvádění Levandule s Ronem).

A tady je s filmem další problém: co kniha jen slovně popisuje a zbytek je na čtenářově představivosti (takže cynik si raději nic konkrétního nepředstavuje), to film přímo ukazuje. A pokud nejste náctiletí nebo citověji založení, je tato nekonečná milostná rošáda s blockbusterovým rozpočtem bolestí pro oči.

Pouhé dvě otázky

Celý příběh je stejně jako kniha hnán dopředu onou zmíněnou dvojicí jednoduchých otázek. Z nich jedna odpověď vystačí na fantomasovský výrok ("Ano, to já jsem Princ dvojí krve"). Druhá odpověď zabere vět trochu víc, ale stejně jde jen o vábničku na sedmý díl.

Na konci filmu je bouřlivé finále, jehož první zombie část v krystalové jeskyni se nakonec ukáže stejně falešnou dramatickou lstí jako útok na Londýn nebo Weasleyovy, které jsou docela efektní, ale pro vývoj událostí jen minimálně efektivní.

Druhá část finále je zase režijně podivně řešená. Klíčová scéna se zásadním vyústěním vyzní trochu jako setkání známých (kteří se nemají moc rádi) odpoledne v parku, kdy nakonec přijde další známý a shodí jiného do fontány.

Nic na tom nemění fakt, že profesionální dospělí herci hrají své role s obdivuhodným nasazením a dětští herci se snaží, seč jim (byť leckdy omezené) síly stačí - a oběma skupinám to spolehlivě kazí dabing.

Čtěte také:
Nový Harry Potter kráčí od dětské fantasy k thrilleru

Dynamická hudba ve spojení s podobně dynamickou kamerou, modrými filtry a démonickými jízdami po kulisách občas zdařile maskuje prázdnost a povrchnost uspořádání příběhu. Jenže nikdo celému dvouapůlhodinovému monstru neodpáře, že přes profesionální nasazení je to pořád adaptace místy ona tak-trochu-lepší fanfiction.

Kritický divák a nekritický fanoušek

Jde o podobně špatný film jako je špatná předloha, ale estetické normy přestávají hrát roli ve chvíli, kdy modelový divák filmu možné "špatné" bere předem jako "dobré" a zásadní přepracování předlohy by chápal jako neodpustitelnou křivdu.

Lze předpokládat, že většina diváků bude nadšená, což je asi naprosto v pořádku. Stačí, aby pro ně mytologie spojená s Harrym Potterem byla nadřazená nad estetické vlastnosti samotných děl situovaných do role "pouze" zprostředkujících textů.

Existují tedy dvě nesouměřitelné, ale stejně oprávněné roviny čtení, které staví na velmi odlišných předpokladech a očekáváních.

Uvědomuji si tuto dvojakost možných přístupů - analytického-kritického diváka a fanouška, který takto filmy nerozebírá. Jednoduše svět Harryho Pottera rád navštěvuje a každou další návštěvu porovnává s těmi předchozími. To však nic nemění na tom, že pořád považuji román i film za vypravěčsky nefunkčně vystavěné odsouvání finále, ke kterému konec pátého dílu tak lákavě našlapoval.

Harry Potter a Princ dvojí krve
Harry Potter and The Half-Blood Prince
Žánr: Akční, Dobrodružný, Fantasy, Horor, IMAX, Mysteriózní, Rodinný, Romantika
Režie: David Yates
Obsazení: Daniel Radcliffe, Rupert Grint, Emma Watson, Alan Rickman, Tom Felton, Jim Broadbent, Helena Bonham Carter, Ralph Fiennes, Michael Gambon, Warwick Davis, Maggie Smith, David Thewlis, Helen McCrory, Mark Williams, Robbie Coltrane, Natalia Tena, Evanna Lynch, Julie Walters, Katie Leung, Matthew Lewis, Bonnie Wright, Robert Knox, Anna Shaffer, Georgina Leonidas, Isabella Laughland, Louis Cordice, Jessie Cave, Scarlett Byrne, Freddie Stroma, Hero Fiennes - Tiffin, James Phelps, Oliver Phelps, David Bradley, Frank Dillane ad.
Délka: 153 minut
Premiéra ČR: 16.07.2009

autor: Radomír D. Kokeš | 16. 7. 2009 9:20

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama