reklama
 
 

Nový Harry Potter kráčí od dětské fantasy k thrilleru

8. 7. 2009 7:50
Pottermánie se s úterní londýnskou premiérou vrátila

Analýza - Více než dva a půl roku museli fanoušci čekat na premiéru šestého dílu Harryho Pottera. Studio Warner Bros si ji šetřilo od roku 2008. Nedočkavost publika v úterý ukončila londýnská premiéra filmu režiséra Davida Yatese Harry Potter a Princ dvojí krve. Do českých kin dorazí 16. července.

První díl dobrodružství kouzelnického učně Harryho Pottera vyšel v druhé polovině devadesátých let. Se třetím dílem už bylo zřejmé, že obrovský úspěch románové série bude dlouhodobější a slíbená heptalogie se dočká své realizace. Ke knižní sérii se brzy přidala i její filmová verze, která co do úspěšnosti za tou literární rozhodně nezaostává.

Čtěte také: Šestý filmový Potter posouvá premiéru o osm měsíců

Harry Potter je dnes v knižní podobě úplný, ale filmový šestý díl teprve za několik dní dorazí do kin. První filmový Potter se v kinech objevil na sklonku roku 2001 a vzhledem k malému rozsahu knihy ještě nemusel řešit, jak zredukovat monstrózní počet stran do snesitelné metráže.

Naopak, nastolil délku kolem dvou a půl hodin, což se v případě dětského filmu jevilo skoro absurdně - ale dodalo mu to punc výjimečné události, která se potterovských snímků drží dosud.

Dvojitá dávka doslovné adaptace

Tým režiséra Chrise Columba a scenáristy Steva Klovese v Kameni mudrců mechanicky převedl děj předlohy do filmové podoby. Potenciál okouzlení novým světem na pozadí toho našeho je však stejně jako v knize tak silný, že přes ilustrativnost převodu a nadměrnou metráž přitáhl do Potter kin obrovské množství rodin s dětmi a vydělal téměř miliardu dolarů.

Film vsadil za prvé na sympatické dětské obsazení, které (už ne tak dětské) zůstává v sérii dosud. Za druhé nijak neexperimentoval, co nejméně rušivým způsobem se opájel scénami z knihy, inscenoval jednotlivé části fantasy světa a ohromoval publikum tu Příčnou ulicí, tu architekturou Bradavic, tu famfrpálem.

Zpětně dnes všechny prostory působí přeplácaně a v dalších dílech se víc a víc zjednodušovaly (nejradikálnější změna nastala se třetím dílem).

Film tehdy dokonale naplnil požadavky blockbusteru. Vsadil na jednoduchou grafickou úpravu hrdinova jména a úderný hudební motiv Johna Williamse (který úspěšně vytěžil svou partituru k Sám doma). Zahltil trh hračkami a především maximálně vytěžil možnosti zviditelnění předlohy.

Nakladatelství Albatros mohlo být rádo, že nakonec vedle spousty jiných jmen „nepřeložilo" i jména hlavních hrdinů, protože na Jindru Hrnčíře a Kámen mudrců by se globální propagace aplikovala dost obtížně. 

Filmový Harry Potter a Tajemná komnata od stejného filmařského týmu  v ilustrativním převodu předlohy do audiovizuálního tvaru pokračoval; se třetím dílem však přišla radikální změna nejen v knižní sérii, ale i ve filmovém přístupu k předloze.

Temnější, více strohý a vzdálenější od předlohy

Columba nahradil režisér Alfonso Cuarón, známý tehdy zejména provokativní Mexickou jízdou o sexuálním zrání mladistvých. Jakkoli základní dějová struktura - v níž se začaly otevřeně projevovat temnější a komplexnější mytologické ambice série - zůstala ve filmu zachována, důraz se od příběhu přesunul k hlavním hrdinům.

Ti zrovna vstupují do puberty, začínají řešit vlastní identitu a Harry je poprvé výrazněji konfrontován s minulostí jako takovou, nejen s nejasným přízrakem zlého Voldemorta, který mu kdysi zabil rodiče, snaží se znovu povstat a právě ve Vězni z Azkabanu se neobjevuje.

Filmový svět je strohý a zbavený všudypřítomných ornamentů. Postavy přestávají nosit školní uniformy, prosluněné Bradavice předchozích filmů se noří do mlhy a vše se odehrává v chladně snímaných a členitějších exteriérech. Snímku paradoxně prospěla i výměna představitele Brumbála, kterého po smrti Richarda Harrise hraje Michael Gambon jako mnohem temnější figuru.

Je ironické, že Harrisův hodný strýček Brumbál se po znalosti sedmého dílu jeví jako bizarně zvrácená postava. Jakkoli je Vězeň z Azkabanu obtížně přijatelný jako adaptace, protože s upřímnou drzostí kašle na spousty faktů, a dokonce v závěru obětuje i logiku vyprávění, jako samostatná interpretace románu je vynikající.

Nesmyslná přehlídka vrcholných momentů

Jako zoufale prohraný se ukázal boj scenáristy Steva Klovese s předlohou v Ohnivém poháru, když objemnost románu řešil tím, že z knihy vybral vypjaté a vrcholné momenty, které pak naskládal za sebe.

Výsledkem je zvláštní skrumáž nesmyslně vypjatých a přehnaně vážných výlevů, které mají představovat vždy vrcholný moment dlouho budované situace - jenže tyto situace ve filmu chybí. 

Režisér Mike Newell sice využil v plesové scéně své zkušenosti se žánrem romantické komedie, ale zbytek téměř tříhodinového filmu je dramaticky nefunkční. Po osekání o všechny vedlejší dějové linie a méně vyhrocené pasáže hlavních linií navíc mnohem víc vyplývá na povrch absurdita plánu padouchů, která se v knize jakžtakž skrývala za komplexností budovaného světa.

Film se topí v tmavých barvách, které se pokoušejí navozovat temnou atmosféru za každou cenu, ale výsledek není temný - je prostě jen tmavý. Největší problém filmu pak stojí v závěru, kdy se ze symbolického zla stalo zlo konkrétní, které se v rockové performanci Ralpha Fiennese z Temného pána Voldemorta změnilo jen v jakousi úsměvnou karikaturu. 

Politický thriller

Pátému filmovému Potterovi skvěle hrála do karet žánrová proměna předlohy, kdy se dosud dominující model detektivky proměnil do modelu politického thrilleru. Ten není tak svázaný jako detektivka, nesměřuje k odhalení neznámého padoucha, ale soustředí se na budování podmínek existence hrdinů v nějakém politickém uspořádání plném omezení.

V Bradavicích vládne totalitní systém, Potter prochází vzpurnou pubertou a vše se připravuje k finálnímu konfliktu. Voldemort se z křiklavého zla z konce Ohnivého poháru mění opět na mnohem abstraktnější (ale ve svých dopadech na hrdiny velmi konkrétní) a plíživější  zlo v pozadí.

Dočasná výměna scenáristy je vidět na celém filmu, který účelně svazuje různé zápletky knihy do větších a maximálně srozumitelných celků. Některé vedlejší linie odsouvá stranou úplně a důležité informace z nich zapojuje do linií jiných.

Jestli byl filmový Vězeň z Azkabanu vynikající interpretace předlohy, Fénixův řád je ukázkově poctivá a svědomitá adaptace z hlediska dramatické struktury asi nejlépe vystavěného potterovského románu.

Do té doby nepříliš známý televizní režisér David Yates s celým týmem odvedl skvělou práci a vůbec nevadilo, že podle nejdelšího románu natočil naopak nejkratší potterovský film. 

Co bude dál?

Nemá smysl být vůči šestému dílu nějak předsudečný, ale důvodů obávat se je hned několik. Za prvé jde o nejslabší potterovský román, který vzbuzuje podezření, že vznikl jen proto, aby knižní série opravdu měla avizovaných sedm dílů.

Za druhé se vrátil Steve Kloves jako scenárista, který sice dostal do ruky asi nejsnáze adaptovatelnou knihu - jež je ale tak přeplněná milostnými trably teenagerů, že uvidíme, jestli vznikne něco tak dynamického, jak naznačují trailery.

Nicméně Warneři filmu věří natolik, že neváhali odsunout premiéru o půl roku a udělat z něho svůj letní trumf. Tak 16. července.

autor: Radomír D. Kokeš | 8. 7. 2009 7:50

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama