Ve filmových kruzích má třiatřicetiletý režisér a producent Tomáš Magnusek pověst obskurní figury. Proslul zejména trilogií Bastardi - nechtěně směšnou agitkou proti inkluzi, brnkající na strunu frustrace a xenofobie jistých vrstev české společnosti.
Nový film Kluci z hor by Magnuskovu pozici vysmívaného naturščika mohl změnit. Příběh kuchaře Ládi, jehož hraje Martin Dejdar starající se o mentálně retardovaného strýce Emila v podání Jiřího Lábuse, je překvapivě docela poučeným a procítěným exemplářem melodramatu, tedy žánru, který ve zdejších končinách často nevzniká.
Pro film natočený ve vlastní produkci Magnusek dlouho sháněl distributora, což je paradoxní, protože jde o jeho první snímek, který snese přísnější měřítka. Největší zásluhu na tom má efektivní scénář debutujícího Jana Jurka. Ten do nenápadné vesnice v orlickém podhůří zasadil členitý příběh o třech hlavních dějových rovinách.
První linka v duchu hollywoodského Rain Mana vykresluje vztah Emila a Ládi. I díky výkonům sehraných parťáků Lábuse a Dejdara působí staromládenecké soužití věčného dítěte v důchodcovském těle a melancholického samotáře, který kvůli péči o strýce nemá čas na vlastní život, přirozeně a nenuceně.
V jejich poklidném životě se ovšem jako v každém správném melodramatu objeví hrozba. Zde v podobě státu, jenž má kvůli zásobám břidlicového plynu zálusk na Emilův pozemek i s domem.
Záporáky zastupují ministerský úředník hraný Jiřím Hromadou, jeho milenka v podání Evy Vejmělkové - jak se brzy ukáže, byla Láďovou první láskou - a zkorumpovaná sociální pracovnice ztvárněná Ljubou Krbovou, která chce Emila zbavit svéprávnosti a poslat ho do ústavu.
A pak je tu šedá zóna v podobě starosty hraného samotným Magnuskem a vesnických postaviček v podání herců jako Pavel Nový, Martin Huba nebo Václav Neckář. Ti se musejí rozhodnout, jestli se postaví spíš na stranu obyčejné lidské slušnosti, nebo podlehnou faustovskému vábení státní moci nabízející obci subvence a pracovní místa.
Tuto druhou, westernově moralistní linku s mírným společenským ostnem doplňuje třetí větev příběhu v podobě retrospektivních flashbacků, jimiž se Láďovi vrací vzpomínka na tragickou autonehodu rodičů.
Scény z minulosti skrývají dva výrazné obraty týkající se hlavních hrdinů. Ty sice bystrý divák odhalí dřív, než mu je tvůrci naservírují na stříbrném podnosu, v tomto případě je to ale spíš záměr než chyba.
Je třeba ocenit, že Magnuskovi s Jurkem se podařilo košatou příběhovou strukturu vecpat do přehledného vyprávění, v němž má každá postava prostor, aby si k ní divák vytvořil vztah.
Magnusek coby režisér sice nezapře populistický instinkt a sentimentálně tlačí na pilu - emotivní smyčce a líbivé nasvícení fungují na první signální. To ovšem k žánru patří. Jurkův scénář navíc často shazuje patos humorem, a ani v potenciálně srdcervoucích pasážích se neuchyluje k citovému vydírání.
Kluci z hor
Režie: Tomáš Magnusek
Scénář: Jan Jurek
APK Cinema Service, česká premiéra 3. května
A je potřeba Tomáši Magnuskovi přiznat, že se konečně obstojně naučil řemeslo. Už tu není šílené záběrování jako ve třetích Bastardech. Kluci z hor nabízejí standardní televizní režii založenou na častých polodetailech a pomalých jízdách kamery. Je v zásadě v dobrém slova smyslu neviditelná a slouží hercům i příběhu.
Jednomu se to těžko přiznává, zvlášť když má v mozku pořád zasutý neodbytný obraz Tomáše Magnuska coby sudetského Clinta Eastwooda připraveného s baseballovou pálkou bojovat proti nezvladatelným malým šmejdům. Ale Kluci z hor autora těchto řádků prostě a jednoduše bavili. Možná proto, že hrdě naivní béčková žánrovka dokáže svou naivitu přetavit v necynický komentář cynické současnosti.
