Recenze -  Už jen představa, jak to všechno začalo, svou melancholií skvěle žánrově zapadá: Koně, Kovboje, Indiána a mnohé další plastové výlupky na zeleném podstavci rozprodaly děti, které už si s nimi nechtěly hrát, po frcech a blešácích. V uších mi u té vize hrají teskné tóny Uhlířovy „neopouštěj staré známé pro nové" a jako pamětník mnoha bitev kovbojů a indiánů z bakelitového kufříku cítím smutek a bezmoc.

Na belgickou nedělní burzu tehdy přicházejí dva odrostlejší valonští kluci Stéphane Aubier (1964) a Vincent Patar (1965) a nacházejí zde, osamělé, své oblíbené dětské kamarády. A jako invenční tvůrce animovaných filmů, kteří rozhazují ztřeštěné nápady na všechny strany, je samozřejmě nenapadne nic menšího než večerníček, který odloženým hračkám nejen vzdá hold a vrátí je tak do oběhu, ale hlavně: ony doopravdy „ožijí"!

Foto: Aktuálně.cz

O devět let později.

Večerníček Panika v městečku je hýčkaným důvodem cannabisových seancí už i mimo Benelux. A naši hrdinové, sérioví i ti jedinečně lidští, společně slaví ovace v Cannes. Fňuk, smrk! Pocit zadostiučinění!

To by byl biják... A kdyby se do té fabulace vlezla ještě nějaká nevyléčitelná nemoc, duševní porucha nebo drogy, byl by dokonce i pro „akademiky" a ti by ho nominovali nejméně tak ve dvou kategoriích. Taková Harmonie v městečku!

Konina v městečku

A aplaudovaná Panika, kterou v distribuční předpremiéře nabídl už Festival francouzského filmu?

Je to velká konina - ovšem nic pro milovníky salámů. Kůň má totiž narozeniny a Kovboj a Indián se mu rozhodnou protentokrát darovat něco jiného než čepici. A odtud se už odvíjejí otázky: Jak ovlivní život přátel objednávka 50 000 000 cihel? Kdo krade Koni jeho nové zdi? Podaří se mu vůbec někdy dorazit na hodiny klavíru, které pořádá jeho tajná láska, klisna madame Longrée? Co mají sákryš za lubem ti vědátoři ve velkém robotickém tučňáku? A… ne, na Jana Tleskače tentokrát nevybylo.

Foto: Aktuálně.cz

Pokud vás napadají -ismy jako surrealismus nebo dadaismus, jste blízko pravdě: konina to je totiž velice sofistikovaná. Ale zase ne tak, aby ztratila spontánnost nebo zasmrádla artistní přechytralostí. K těm dvěma kánonům je totiž třeba přidat ještě „naivitu" a „infantilitu" - a to už jste úplně v městečku, které se sice nejmenuje South Park, přesto má podobně anarchistický základ, i když výsledná poetika je samozřejmě jiná. 

Destrukce v městečku

Celý svět Paniky v městečku je řízen slapstickovou logikou stálé destrukce, která tu nahrazuje klasickou dramaturgii odpočítávající jednotlivé motivy. Tady se místo toho „odepisuje", čili zápletka vymýšlí neustále nové a nové důvody pro to, něco ničit. A vrší je tak dlouho - víc je tady prostě víc - dokud není zlikvidováno všechno, co se kdy v příběhu objevilo.

Samozřejmě až na hračky samotné: ty musí projít veškerým děním nepoznamenány, neboť jejich charakter je stejně neohebný a typizovaný jako jejich zevnějšek a rozanimování. A protože úplně stejní taky musejí vystupovat v potenciálních dalších epizodách seriálu nebo v sequelech filmu.

Plastoví panáčci tak neprodělají změnu dokonce přesto, že vyprávění za mnohé vděčí předrománovým literárním formám, využívajícím epizodickou strukturu a motivy putování jako alegorie chodu života a osobního růstu.

Panika ze smrti

Plynutí času a konečnost věcí tento lehkovážný svět prostě nereflektuje, což ho výrazně odlišuje např. od dvojdílného pixarovského Příběhu hraček (1995 a 1999) , kde je stárnutí a rozbití hračky přímo ústředním tématem a postavy díky tomu mohou projít klasickou disneyovskou „rodinnou výchovou".

Foto: Aktuálně.cz

A dokonce i od Vzpoury hraček (1946) Hermíny Týrlové, zasazené do konkrétního historického období, jež zobrazuje - jakkoli snově a infantilizovaně - dějinný proces s nacistickým Německem.

Konstatování o bezčasí světa a nenarušitelnosti charakterů Paniky v městečku ovšem nemá sloužit jako kritika, jen ji vyděluje ze zdánlivých vazeb na ostatní „hračkárny". Vzpoura hraček tu totiž probíhá v jejich absolutním osvobození se od závislosti na „lidském světě" a jeho racionalitě.

Panika z převráceného vesmíru

Zkrátka, tvůrci sebevědomě předkládají paralelní svět ovládnutý retro hračkami, aniž musí vysvětlovat, že je to „na půdě" - mimochodem autoreflexní motiv paralelního „převráceného" světa hraje důležitou roli i v samotné zápletce. Přitom jde o svět, který je přese všechno tomu lidskému tak blízký, že jeho humor je vystaven na konfrontaci s divákovou představou, co by se mělo a mohlo odehrát, kdyby tu platily „naše" zákonitosti.

Foto: Aktuálně.cz

Čtěte: Speciál: Česko dostalo porci francouzského galimatyáše Plastoví Monty Pythoni z blešáku přijíždějí do Prahy

Chechtáme se tak tomu, jak šikovně a ovšem „fyzikálně nesmyslně" se dá před Koněm schovat 50 000 000 cihel. Nebo když si Kůň a Indián pod vodou poctivě nasadí brýle a šnorchl, zatímco Kovboj má na hlavě šasí od televize a výsledek je stejný. Film se nás v ten moment pobaveně ptá: Vy vážně řešíte, jak můžou hračky pod „animovanou vodou" dýchat?

Většina gagů je navíc zřejmě v odkazu na „tatiovskou" tradici - která sem zavála i typus „pošťáka na kole" - gradována ve velkých celcích. A doznění vtipu se pak často koná v meditativně utichlých záběrech opuštěných scenérií, které vytvářejí kontrastní interpunkci k ustavičným výbuchům akce a žvatlavého dabingu.

Panici v městečku

Čím se film přes vytrubovaný anarchismus nejvíce odlišuje od zmiňovaného Parkerova a Stoneova South Parku, a přibližuje se naopak „mužským vizím roztomilosti" á la Jeunetova Amelie z Montmartru, je kromě jeho „nečasové apolitičnosti" především úplná rezignace na dvojsmyslný nebo sexuálně kontaktnější humor.

Jakoby do „dětského hraní si", o něž tu jde možná ještě víc než o hračky samotné, pronikla dospělácká korektnost. A nebo je to spíš genderová otázka?

Moje žena mi totiž nedávno popisovala, jak byly její dětské hry s bárbínami plné mučení a sadistického sexu. Vzhledem k tomu, že některé její kamarádky měly na výzvu k tomuto tématu také co říci - a vlastně dost žen, s nimiž jsem záludně zapředl hovor k panenkám - pokouším se fantazírovat, jak by asi mohla vypadat Panika v městečku na „ženský způsob".

To by byl teprve biják!!!