Ví, že je chudší příbuzný. A Wade Wilson neboli superhrdina Deadpool na toto téma sýčkuje také ve druhém dílu stejnojmenné komediální akční řeže.

Nebere si do úst jen postavy ze série Avengers, jejíž třetí díl momentálně v kinech bourá rekord za rekordem. Hned zkraje Deadpool hledí na figurku mrtvého superhrdiny Wolverina ze snímku Logan a po pár vtípcích na jeho adresu se rozhodne vydat v jeho šlépějích.

Není tak těžké vnímat to jako žádost o pozornost. Deadpool byl předloni první superhrdinský film s ratingem R - tedy přístupný mládeži pouze v doprovodu dospělých -, a tudíž i první, kde sprosťárny a cákance krve mohly bez obav létat vzduchem.

Snímek Logan byl až druhý, avšak místo pubertálního rošťáctví svou nepřístupnost využil k temnému, drsnému, westernově laděnému vyprávění o stáří i samotě. A také získal nominaci na Oscara za nejlepší adaptovaný scénář.

Film Deadpool 2, který ode dneška promítají česká kina, si tímto úvodním vtípkem ani žádným z mnoha desítek dalších Oscara za scénář takřka jistě nevyvzdoruje. Ale nemusí ublíženě sedět v koutě - první díl se stal vůbec nejvýdělečnějším snímkem s ratingem R a dvojka teď bez obav pokračuje v nekorektní jízdě popkulturním terénem.

A začne explozivně: když detonuje několik barelů s výbušninami, diváci i Deadpool vědí, že tento sebevražedný pokus vydat se za Wolverinem do superhrdinského nebe je jen na efekt. Deadpool je nezničitelný, co mu utrhnou, to doroste. Což ostatně obecenstvo později uvidí v plné parádě - včetně vtipů na dětské nožky i genitálie přilepené k dospělému tělu.

Dvojka Deadpoola je našlapanější verze jedničky, na rozdíl od ní už se necyklí v neustálých retrospektivách, stihne více vtipů a přitom má lepší a emotivnější děj. Jenže právě tady naráží na vlastní limity.

Wade Wilson prodělal těžkou ztrátu a celý snímek se kromě urážek a narážek na současnou popkulturu - od Robocopa přes komiksové hrdiny až po hudební žánr dubstep - točí právě okolo rodinných a vůbec mezilidských hodnot.

Ironickou náladu však nelze vypnout lusknutím prstů a začít naplno prožívat melodrama. Deadpool si může sundat masku a ukázat zjizvenou tvář, ale povahu věčného vtipálka, jemuž nelze nic věřit a nic mu není svaté, si už jako škrabošku strhnout nedokáže.

Deadpool zkrátka byl a opět je testem toho, co diváci skousnou. Něčím je to sympatické. Jenže ve chvíli, kdy jsou i přední komiksové filmy ze série Avengers stále odvázanější a plné všemožných odkazů, působí Deadpool jako hra na příliš podobném písečku, která navíc občas dává moc okatě najevo, že je něco víc než parodované vzory.

Proč tedy Deadpool 2 není jen takový hollywoodský výstřelek a slepá vývojová větev? Protože je to stále na mnoha místech pekelná legrace. Zase tolik dobrých komedií Hollywood ročně nevyprodukuje.

Deadpool 2 má mezi nimi jednu konkurenční nevýhodu: na rozdíl od taškařic odehrávajících se v reálném světě stojí na humoru dost založeném na znalosti superhrdinského filmového kánonu.

Že není jasné, proč Deadpool říká charismatickému padouchovi Cableovi, jehož výtečně ztvárnil Josh Brolin, Thanosi? Nebo proč o něm mluví jako o "starém otrapovi s rukou Winter Soldiera"?

Související

Recenze: Avengers: Infinity War je nejvelkolepější komiksový film a nová definice slova zábava

2:19

Takových narážek na postavy ze série Avengers či na fakt, že tam Josh Brolin hraje jiného padoucha Thanose, lze v Deadpoolovi nalézt nespočet.

Naštěstí nechybí ani dost humoru univerzálního, byť často takového, který leckomu provětrá hranice vkusu. A navrch film obsahuje příjemný dějový zvrat, který zamíchá s rozdíly mezi hrdiny a padouchy.

Škoda že některé vtipy a reálie překladatel František Fuka trochu vzdal. Nahradit třeba narážku na ranní televizní show Fox and Friends Hitlerem je trochu silné kafe i pro největší kritiky konzervativní pravicové orientace americké stanice Fox, která tuto show - oblíbenou u současného prezidenta Donalda Trumpa - vysílá.

Nový Deadpool si pohrává ještě s jednou věcí: s tím, jak tenký je předěl mezi progresivním a staromilským přístupem ke světu.

V jedné chvíli praskají kosti v rytmu "zlámaných" beatů temného elektronického žánru dubstep, v příští zpívá Enya. V jednu chvíli je Deadpool otrlý sprosťák bez kousku řádu v těle, jindy se až otcovsky strachuje o život chlapce.

Stále však platí to co u jedničky: Deadpool si dává tak moc práce s bouráním oné "čtvrté zdi", tedy se sebereflexivním pomrkáváním na diváky, že nestíhá bytelně vystavět ty ostatní tři zdi vlastního fikčního světa. Zmíněná dilemata nakonec fungují spíš jako myšlenková hra bez patřičného emočního dopadu.

Deadpool 2 vzbudí více emocí než první díl a nejspíš bude lépe než jednička fungovat při opakovaném zhlédnutí. Ale kdyby se na kusy roztrhal, na Oscara to nikdy nebude. Doufejme. Neboť kdo by chtěl vidět, jakou nekřesťanskou věc by pak hrdina se zlatou soškou provedl v příštím dílu?