Recenze - Film Máme papeže! se v mnoha ohledech vzpírá očekáváním, která bychom v souvislosti s osobou jeho tvůrce mohli mít. Kdekdo čekal, že když už se známý italský satirik Nanni Moretti pustí do příběhu o problémech spjatých s volbou nové hlavy katolické církve, nenechá na nejvyšších představitelích kléru nit suchou. Před šesti lety například host nedávného Febiofestu drsně zesměšnil nynější politickou mrtvolu Silvia Berlusconiho ve filmu Kajman.

Ale po zhlédnutí Máme papeže! může Vatikán zůstat klidný. Moretti kardinály vykresluje jako sbor trochu nepraktických a občas směšných, ale v zásadě sympatických starých pánů.

Foto: CinemArt

Nejde mu totiž o církev jako takovou. Papež jako hrdina se mu hodí do jeho příběhu hlavně proto, že je to možná největší pozemská autorita, k níž se s důvěrou obracejí stamiliony lidí. Už název filmu naznačuje implicitně pocit, že je tu někdo, na koho můžeme přenést své problémy. A příběh nově zvoleného pontifika Melvilla (Michel Piccoli), který se z té obří zodpovědnosti zhroutí, nevypráví o síle jedince ani o vůli překonávat problémy, ale naopak o osobních limitech každého z nás.

Moc, které se nikdo nechce ujmout

Dobře o tom vypovídá začátek filmu, kdy nás režisér zavádí na konkláve, tedy na uzavřené zasedání volitelů nového papeže. Volbu, na kterou čeká celý svět a miliony věřících osobně na náměstí svatého Petra, inscenuje Moretti jako důležitou písemku ve škole. Ctihodní kmeti od sebe opisují jako ve škole a když dojde na sčítání hlasů, největší favorité se v duchu modlí, ať volba nevyjde na ně - podobně jako se děti bojí, aby je učitel nevytáhl nepřipravené před tabuli.

Foto: Aktuálně.cz

Režisér tak poprvé obrací na hlavu očekávané narativní schéma. Běžně se o institucích typu Vatikánu točí příběhy plné intrik a lítého boje o funkce, Moretti naproti tomu rozvíjí vyprávění o moci, již se nikdo nechce ujmout. A když vyhraje v druhém kole hlasování naprostý outsider Melville, na jeho tváři se projeví bohatá škála emocí, ale radost mezi nimi skutečně není. V okamžiku, kdy má nastoupit před věřící s projevem, nebo alespoň pozdravem, dostane záchvat paniky a zmizí kdesi v útrobách vatikánských komnat.

Když církevní představitelé v čele s tiskovým mluvčím (Jerzy Stuhr) zjistí, že jejich nový šéf není schopný veřejného vystoupení, uvalí embargo na jakékoli informace o něm včetně jména a povolají si na pomoc uznávaného psychoanalytika Gruzziho (Nanni Moretti). Po vzájemných špílcích o neslučitelnosti konceptu duše a nevědomí a prvním komickém sezení, kdy Gruzzi vyslýchá Melvilla před půlkruhem nastoupených kardinálů špicujících uši, o čem si povídají, by se mohlo zdát, že Moretti povede děj směrem k jakési vatikánské obdobě Královy řeči a nabídne divákům příběh o slabém mocném muži a jeho plebejskému pomocníkovi, jenž mu pomůže získat sebevědomí. Ale opět chyba lávky. Moretti cesty obou mužů rozdělí, když Melvilla nechá uniknout svým strážcům do římských ulic.

Foto: CinemArt

Paralelně tak sledujeme dvě linie. Jsme svědky bezcílného bloumání starého muže po městě, které vidí svýma laskavýma, zvídavýma očima, jako by se v něm ocitl poprvé. Francouzská legenda z šedesátých let Michel Piccoli propůjčuje své postavě vřelost a pokoru před úkolem, na nějž si netroufá. Melville se snaží sebrat, roztřídit myšlenky, vnořit se do vzpomínek a přijít na povahu úzkosti, která mu brání přijmout úřad, do kterého byl zvolen. Připojuje se k jakési herecké společnosti, zkoušející Čechovova Racka, a dojde mu, že herectví bylo vždycky jeho snem, který pohřbil po neúspěšných přijímačkách na školu.

Ve Vatikánu se mezitím psychoanalytik, jehož církevní bafuňáři odmítají pustit ven, pokouší rozptýlit kardinály z celého světa. Vysvětlí jim, že bible je vlastně poetickým záznamem klinické deprese, poradí jim, jaké prášky by neměli míchat, a uspořádá jim na nádvoří volejbalový turnaj družstev podle kontinentů.

Neochota připustit si realitu

Nedá se zastírat, že Máme papeže! je občas nekonzistentní. Vedle melancholické Melvillovy anabáze působí ta vatikánská dějová linie trochu lacině až sitkomově.

Tedy až na to, že laskavě, ale jednoznačně naznačuje, jak jsou kardinálové uzavření za tlustými zdmi, fakticky připomínajícími vězení, zároveň mentálně uzavřeni v mantinelech svých předsudků a duševní pohodlnosti.

Jistá míra neochoty připustit si realitu je ale vlastní i dalším postavám: Gruzzi si třeba namlouvá, že ho jeho manželka-psychoanalytička opustila proto, že ji profesně převyšoval. A Melville zase doufá, že církevní hodnostáři pochopí jeho pohnutky a dají mu čas na rozmyšlenou.

Máme papeže! je film o identitě, o maskách, které si nasazujeme, a o rolích, které jsme si sami vybrali a které si pro nás život přichystal. Za lehkou, smířlivou a - nebojme se toho slova - humanistickou fasádou téhle komedie se ukrývá pěkně sarkastický podtón.

Nanni Moretti neměkne a rozhodně se nerozhodl diváky hladit po srsti. Brilantně mrazivá pointa Morettiho filmu v člověku doznívá ještě dlouho po závěrečných titulcích a nutí k zamyšlení nad tím, co je vlastně svoboda a jakou odpovědnost má člověk k sobě a k druhým.