Recenze - Zákeřná nespolehlivost nového snímku Stevena Soderberga začíná už u jeho traileru, jemuž se podařilo perfektně zmást velkou část diváků i kritiky. Z upoutávky se totiž zdá, že půjde o mainstreamovou komedii s lehce neschopným úředníčkem, z něhož se stane zábavně neohrabaný tajný spolupracovník FBI.

Sestřih záběrů předložený v traileru ale zasazuje zobrazované situace do úplně nových kontextů a dává dohromady zcela falešný dojem. Zdá se, že právě jen kvůli matoucí upoutávce mohla řada kritiků hodnotit Informátora! jako komediální film.

Foto: archiv

Soderbergův snímek - u nás v kinech neběžel, ale nyní vychází na DVD - nejenže obsahuje pramálo úderně vtipných momentů, ale na oddychový mainstreamový snímek je příliš mnohovrstevnatý a nejednoznačný.

Jeho hrdina Mark Whitacre, viceprezident úspěšné korporace, který se rozhodne pomoci FBI usvědčit vedení firmy z podvodů, od samého začátku nevyznívá jako ňoumovská figura, jíž by měl podle traileru být . Stále jasněji se z něj klube nevyzpytatelná a nesrozumitelná postava, které není radno věřit.

Past na divácká očekávání

Snímek sice sugeruje, že celý děj vnímáme Whitacrovou perspektivou, ale záhy s překvapením zjišťujeme, že ani svým divákům hrdina rozhodně neprozrazuje vše podstatné. Asi nejpozoruhodnějším médiem, které nás k Whitacrovi přibližuje, jsou jeho vnitřní monology podbarvující některé scény.

Foto: Kultura

Jejich brilantnost ale nakonec opět spočívá hlavně v tom, jak nám jejich význam proklouzává pod rukama. Jde vesměs o momentální postřehy, nekontrolované nápady, které jsou v hrdinově hlavě spuštěny těžko dohledatelnými asociacemi a záhy zase mizí bez pointy či vysvětlení.

Některé z nich odkazují na hlavní motiv filmu, když rozvíjejí úvahy o zvířecím chování a zvláštním řádu v přírodě, který je přes svou iracionalitu podivně logický a funkční. Přestože tu dostáváme možnost přímo slyšet, o čem si hlavní postava přemýšlí, stejně nám to nepomůže ji pochopit.

Její myšlenkové pochody zůstávají záhadné, jelikož neznáme jejich souvislosti s hrdinovým vnímáním či jednáním. Jejich odtrženost od konkrétních situací, v nichž zaznívají, nás spíš nutí si naplno uvědomit odstup od postavy, které takto nakukujeme do hlavy.

Foto: Kultura

Snímek je ještě rafinovanější pastí na divácká očekávání než některá předchozí Soderberghova díla - jako retrofilm z doby těsně po konci druhé světové války Berlínské spiknutí či ironická pseudodokumentární sonda do života nejbohatších vrstev The Girlfriend Experience. Zatímco tyto filmy vycházely z koncepcí, jejichž výstřednost byla patrná na první pohled, Informátor! naopak vyhlíží jako běžné konverzační drama založené na hereckých výkonech.

Rozvracení Bourneova mýtu

Základní dojem ale nenápadně narušuje několik podivně neadekvátních prvků. Především je
to hudba, která kolísá mezi polohami soundtracků ke Conneryho bondovkám a crazy komediím typu Růžového pantera. Ještě méně se k ději i časovému zasazení filmu (první polovina devadesátých let) hodí typ písma užívaný v titulcích, který připomíná psychedelii šedesátých a sedmdesátých let (asi proto někteří kritikové dávali film dokonce do souvislosti s Austinem Powersem).

Oba prvky mají patrně ještě na chvíli udržet iluzi, že se přeci jen jedná bláznivou taškařici, a ne o snímek, který je sice v některých momentech absurdní a ironický, ale v jehož jádru stojí pokus o vážně míněnou charakterovou studii.

Foto: Kultura

Elegantně a vtipně naproti tomu působí nenápadné rozvracení „Bourneova mýtu". Hlavní postavu Informátora! natočeného podle scénáře Scotta Z. Burnse, který pro Paula Greengrase napsal třetí díl bourneovské trilogie, lze chápat jako bizarní protipól hrdiny z oslavované série.

Zatímco Greengrassův agent beze jména se efektivně skrýval před celým světem a pátral po své zapomenuté identitě, Whitacre manipuluje tajnými službami pomocí sítě lží a polopravd, jimiž vědomě obestírá vlastní osobnost.

Nebetyčně nevkusný knír

Jádrem bourneovské analogie je ale samozřejmě Matt Damon, který hraje hlavní postavy obou filmů. Ironie Informátora! spočívá v hrdinově fyzické podobě. Nejenže Damonův Whitacre má nadváhu a působí nepříjemně pedantským dojmem, skutečným středobodem jeho charismatu je nebetyčně nevkusný knír, jímž fascinuje diváky ve většině scén.

Matt Damon s Julií Stilesovou na premiéře | Foto: Reuters

Nejnovější Soderberghovy filmy se stále novými způsoby pokoušejí o rafinovaná propojení skutečnosti a fikce. Předchozí dvojice filmů o Che Guevarovi i Informátor! jsou adaptacemi reálných událostí, The Girlfriend Experience kombinuje postupy hraného filmu a dokumentu.

Guevarovská série vzbudila rozporuplné reakce lvůli tomu, že se nepokoušela o psychologický portrét postavy kubánského revolucionáře, ale jen potvrzovala její status kulturní ikony ztělesňující revoluční ideál. Informátor!, jehož látka je také jistým způsobem kontroverzní (vztahuje se k relativně nedávným událostem, jejichž skuteční aktéři jsou stále naživu), pojímá svůj děj podobně odtažitým a odpsychologizovaným způsobem.

Nejrůznější excesy, které ve filmu nahlodávají postupy hollywoodských „skutečných příběhů", ale naopak zbavují hrdinu jednoznačných atributů, které bychom mohli přisuzovat jeho reálnému předobrazu. Filmový Whitacre je zpodobněn jako záhada, jíž můžeme nanejvýš klást otázky - místo toho, aby nám vysvětlil záhadu skutečného Whitacra.

Soderberghův prolhaný film o fiktivní napodobenině reálného lháře tak patří k dílům, jejichž hlavním smyslem je problematizovat a nabourávat domněle známé představy o světě. I v tom se podobá provokativnímu pseudodokumentu The Girlfriend Experience, kde pornoherečka Sasha Grey hraje luxusní call girl pro nejbohatší klientelu; snímek místo ponoru do hlavní postavy a jejího prostředí nabízí jen různě přes sebe navrstvené roviny povrchní vnějškovosti.