Recenze - Při první české projekci snímku Hon režiséra Thomase Vinterberga na festivalu v Karlových Varech bylo vidět, jak silně tenhle film působí na diváky. Drama o učiteli z mateřské školky, jehož život se převrátí vzhůru nohama poté, co ho jedna z jeho malých žaček obviní, že jí ukazoval svůj penis, se ve Velkém sále v Thermalu pouštělo až v půl jedenácté.
Tedy v době, na níž už dramaturgové festivalů nasazují odlehčenější tituly nebo bizarní „půlnoční" filmy. V tisícihlavém publiku v téhle večerní době už většinou nevládne komorní atmosféra: na někoho doléhá únava, na někoho alkohol. Ale když se drásavý příběh Honu nadechoval ke svému vyvrcholení, nepropadl by v Thermalu v koncentrovaném tichu bez povšimnutí ani špendlík.
Emociální malström
Thomas Vinterberg natočil svůj nejlepší snímek od Rodinné oslavy, svého druhého filmu, jímž jako mladá režisérská kometa zazářil na světových festivalech. V tomto čtrnáct let starém dramatu o nepovedené sešlosti snobské rodiny, během níž vylezou na povrch staré rány a traumata, využil možná vůbec nejefektivněji svazujících pravidel manifestu Dogma 95 a dosáhl maximální možné autenticity ve vykreslení nastolených konfliktů.
Nejen tímhle typicky skandinávským mistrovstvím v umění napsat civilní, uvěřitelné příběhy ze současnosti se Rodinné oslavě Hon zcela vyrovná. Skvěle napsaný scénář jednak posouvá děj dopředu tak, že nenechá diváka vydechnout, přesto je plný jemných přesvědčivých detailů, které ústřední téma obohacují o nové motivy a úhly pohledu.
Také v Rodinné oslavě je roznětkou obvinění ze sexuálního zneužití, které rozbije zdánlivou kolektivní idylu. Tehdy se příběh točil kolem reakcí na příliš bolestnou pravdu, která bourá představy, které si postavy samy o sobě i o svých blízkých vytvořily. V Honu se naopak strhne emociální malström po vyřčení stejně bolestné lži.
V obou případech mají tyhle dějové rozbušky sílu rozmetat veškeré jistoty a hierarchické vazby uvnitř rodiny, respektive sousedské komunity.
Žádný čin neodsuzuje společnost víc než zneužívání dětí. Proto je masová hysterie kolem vyjádření malé Kláry (skvělá Annika Wedderkoppová), naznačující, že její učitel Lucas (Mads Mikkelsen) je úchylný pedofil, docela pochopitelná.
Ředitelka školky naočkuje s dětským psychologem ostatní matky k tomu, že u svých dětí objeví také příznaky zneužívání. Štvanice na bezúhonného kantora, který zrovna v malém městečku začal nový život po bolestném rozvodu, začíná.
Film vše vypráví z perspektivy Lucase a tak na rozdíl od jeho kamarádů a sousedů víme beze vší pochyby, že tenhle oblíbený parťák z loveckého klubu a sympaťák s přirozeným vztahem k dětem je zcela nevinný. Klářino obvinění je jen malou bájivou pomstou za to, že učitel, ke kterému přilnula, odmítl přijmout její přáníčko se srdíčkem.
Lucas, který zprvu všechno pojímá jako absurdní nedorozumění, které se musí rychle vyřešit, brzy zjišťuje, že se dostal do argumentační nouze, v níž apel na rozum nebo na fakta nestačí. Je to jako podle Hlavy 22. Když malá Klára vidí, co rozpoutala, a přizná se, že si vše vymyslela, dospělí jí už nevěří, protože se podle nich snaží nepříjemný zážitek vytěsnit z paměti.
Mikkelsenův koncert
Minimálně půlku úspěchu filmu si kromě jisté režie a gradujícího scénáře může na svůj vrub připsat Mads Mikkelsen, který po právu získal na festivalu v Cannes 20012 cenu za nejlepší mužský herecký výkon.
Tvárný herec, který je západnímu publiku nejvíce znám jako zloduch z bondovky Casino Royale, skvěle ztvárňuje přerod obyčejného člověka v mučedníka, kterému hon na jeho osobu převrátí život vzhůru nohama a odstřihne ho skoro od všeho, co mu bylo blízké, a od všech, které měl rád.
Skoro westernovou situaci, v níž stojí jedinec proti ohromné přesile, dovádí Vinterberg do extrémů. Lucasovi donedávna spříznění sousedi zabijí psa, fyzicky ho napadají v obchodě, stojí při něm jen hrstka přátel a syn z rozpadlého manželství.
Vinterberg se občas pohybuje na hraně věrohodnosti. Možná je reakce okolí až příliš stádní a těžko se chápe, proč si v některých momentech nezavolá Lucas na pomoc policii. Mikkelsen ale svého hrdinu modeluje tak přesvědčivě, že chápeme, jaké je to být v jeho kůži. Spolehnutí se na státní orgány by bylo v jeho očích přiznáním viny a poslední ranou jeho rozkládající se osobnostní integritě.
Je to film, který má v sobě něco ze Strašáků nebo Dogville. Vypráví o davové psychóze, řízené vším jiným než logikou. Podobný námět o vítězství iracionality by třeba jiný režisér pojal jako černou komedii, Vinterberg ale neponechává ani špetku prostoru pro úlevný, odlehčující smích.
Hon je zkrátka velmi sugestivní dvouhodinovou procházkou očistcem. Působí natolik silně hlavně proto, že nenechá mozek odpočívat a v jednom kuse nutí diváky konfrontovat se s myšlenkami, jak by se v případě Lucase, ale i třeba ředitelky mateřské školky a Klářiných rodičů zachovali sami.
| Hon | |
| Jagten | |
| Žánr: | Drama |
| Režie: | Thomas Vinterberg |
| Obsazení: | Mads Mikkelsen, Alexandra Rapaport, Thomas Bo Larsen, Susse Wold, Annika Wedderkopp, Lasse Fogelstrřm, Anne Louise Hassing |
| Délka: | 111 min |
| Premiéra ČR: | 17.01.2013 |
