O Václavu Havlovi za posledních 30 let vznikly desítky dokumentů včetně těch, které se objevily v kinodistribuci, jako Občan Havel, Občan Havel přikuluje nebo Život podle Václava Havla. Nepočítáme-li televizní sérii České století, kde ho ve třech epizodách ztvárnil Marek Daniel, snímek Havel je prvním celovečerním hraným filmem o klíčové osobnosti zdejších novodobých dějin.
Chronologicky strukturované životopisné drama se nezaměřuje na Havla coby státníka, ale na jeho disidentské období ohraničené roky 1968 a 1989. Soustředí se přitom na soukromý život, především na komplikovaný vztah s první manželkou Olgou. Zároveň popisuje Havlův postupný přerod z pozice mezinárodně uznávaného, ale ve vlasti pronásledovaného dramatika ve vůdčí osobnost disentu.
Kotva v citových záležitostech
Někdejší úspěšný režisér reklamních spotů Slávek Horák, jenž na sebe před pěti lety upozornil civilním dramatem Domácí péče, přenáší na plátno většinu - pro české publikum poměrně známých - mezních situací, které se odehrály ve vytyčeném jednadvacetiletém výseku Havlova života.
Podle režiséra disident právě v tomto období procházel největším vývojem. I proto jej Horák, jenž napsal scénář s Rudolfem Suchánkem, nevnímá jako nedotknutelnou či neomylnou ikonu, ale naopak člověka pochybujícího i chybujícího.
Takový pohled je ve filmu přesvědčivější, pokud tvůrci sledují Havlův osobní život. Bez náznaku laciné skandalizace jej vykreslují coby muže, který - jak sám pokorně přiznává - "v určitých citových záležitostech není tak morálně pevný", jak by si zasloužila jeho žena Olga. Ta pro něj navzdory všem jeho avantýrám vždy zůstává stálicí a kotvou, k níž se vrací z náruče jiných žen.
Jeho milostné pletky spojené s neschopností se rozhodnout pro jednu ženu vyústí v zábavně absurdní scénku, kdy se Havel v restauraci schází najednou s podváděnou manželkou i milenkou. Překvapení estébáci se tak během "sledovačky" stanou svědky groteskního, totálním fiaskem končícího pokusu, jak milostný trojúhelník vyřešit.
Váhavý střelec za okupace
Počáteční charakterizace Václava Havla jako zdrženlivého člověka i v rovině politické už ale vyznívá méně věrohodně. Že měl zmatek v paralelních milostných vztazích, automaticky neznamená, že by byl nerozhodný také ve věcech veřejných. Pokud by tomu tak bylo, nestal by se vůdčí osobností disentu ani prezidentem.
Aby tvůrci nerozporovali svůj předem nadefinovaný obraz "váhavého střelce", který se na konci 60. let ještě příliš neangažuje, vynechávají některé skutečné události. Zřejmě proto ve filmu nepadne například zmínka o jeho razantní reakci na upálení Jana Palacha v roce 1969. Dramatik tehdy veřejně vyzval Biľaka, Indru, Koldera a další komunistické kolaboranty k rezignaci.
Tehdejší mravní apel k československým občanům i vládě přitom dokládá, že již tenkrát Václav Havel dokázal vystupovat jako rozený politik. Filmaři jej ale během srpnových dnů nechávají pouze útrpně podržet zbraň ruskému vojákovi, který si zálibně prohlíží dramatikův zaparkovaný západní vůz.
Že v Divadle Na zábradlí vzápětí odmítne podepsat prohlášení schvalující vstup spojeneckých vojsk, je jen neobratnou zkratkou, která se navíc stává největším historickým renoncem filmu. Nejde tu totiž o život Havla, s nímž tvůrci v rámci autorské licence mohou volně nakládat, ale o zkreslení atmosféry konkrétní doby. Tato prohlášení se skutečně podepisovala, nikoli ale ve dnech, kdy v ulicích ještě stály tanky s ruskými okupanty.
Svědomí na listu papíru
Klíčové okamžiky občanské konfrontace s komunistickou mocí, které Václava Havla formovaly - od soudu se členy kapely The Plastic People of the Universe přes vznik Charty 77 až po jeho opakované věznění -, film ukazuje poněkud doslovně a ilustrativně. Alespoň zčásti to ozvláštňují zcizující metaforické divadelní představy, které napovídají, že i nejvypjatější mezníky disidentského života Havel vnímal jako bytostný dramatik.
Jinak se však z filmu o jeho divadelních hrách či nepoliticky politických esejích diváci příliš nedozvědí. Snad s výjimkou toho, že na základě vlastních zkušeností, kdy v 70. letech přikuloval sudy v trutnovském pivovaru, vznikla jeho slavná "vaňkovská" jednoaktovka Audience.
Slávek Horák zdůrazňuje především motiv svědomí - jeho symbolem se stává list čistého papíru, který Havlovi k podpisu několikrát předkládají estébáci během výslechů. Výčitky ze selhání, kdy jim při svém prvním uvěznění přislíbil, že se po propuštění nebude dál zabývat politikou, Havlovi slouží jako trýznivý podnět k upevnění mravních postojů.
Prostředí disentu film zobrazuje vcelku očekávaně. V zakouřených místnostech s knihovnami "ztroskotanci a samozvanci" vášnivě diskutují a popíjejí alkohol. Tyto scény ale vyznívají přece jen o poznání uvěřitelněji, než jak bývá zvykem v českých filmech odehrávajících se za normalizace.
Potřetí v roli Havla
Titulní roli Václava Havla vytvořil Viktor Dvořák, který na sebe dosud upozornil hlavně na jevištích Městských divadel pražských, především ve hře Andělé v Americe, za niž loni získal hereckou Cenu Thálie. Havla ztělesnil již na divadle ve hře Čapek a posléze také v nevydařeném filmu Ireny Pavláskové Pražské orgie, kde se mihl v roli disidentského spisovatele pojmenovaného Václav Havlíček.
Viktor Dvořák je Havlovi nejen fyzicky podobný, ale podařilo se mu přesně napodobit jeho řeč těla, mimiku i ráčkování. V ostýchavé zranitelné poloze je znamenitý, scénář mu ale neumožňuje rozvinout další roviny charakteru člověka, jehož charisma posléze strhlo statisícové davy.
Havlovu manželku s ukázněnou empatií ztvárňuje Aňa Geislerová jako podváděnou, zároveň však silnou, chápavou a nesmlouvavě kritickou ženu, která v konfliktních situacích projevuje víc ráznosti než její partner. Také postavu budoucí první dámy ale film zplošťuje.
Martin Hofmann se s chutí převtělil do herce Pavla Landovského, jehož pojal jako živelný protipól intelektuálního Václava Havla. Hofmannův příznačný herecký projev - hlavně kvůli jeho specifické dikci - se však s halasným buřičstvím "Lanďáka" přece jen trochu míjí.
S výjimkou hlavních aktérů drtivá většina dalších postav nemá konkrétní jméno. Tvůrci díky tomu předem obrušují hroty případných výtek, že v zájmu větší dramatičnosti některé historické události změnili či významově posunuli. Ačkoli se tyto anonymní postavy ani vzhledově nepodobají nepřiznaným předobrazům, většinou není obtížné rozpoznat, o koho jde.
Bez bulvarizace i glorifikace
Slávek Horák přibližuje dramatické životní osudy Václava Havla bez bulvarizace i bez glorifikace. A dokonce i s občasnou ironií, jak dokládá Havlova ne zrovna nadšená reakce na právě vytištěný plakát se slavným, pro potřebu historické chvíle vytvořeným a dnes často vysmívaným heslem "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí".
Výjimkou je jen závěrečná scéna, v níž budoucí prezident roku 1989 vstupuje na balkon Melantrichu před zaplněným Václavským náměstím za zvuku triumfálně vzletné hudby Petra Maláska. Po celou dobu střídmě koncipovaný film tak uzavírá nemístně patetické finále.
Havel je v Horákově snímku nazírán odlišnou optikou než v televizním filmu Je to jen rock'n'roll z cyklu České století, který před šesti lety natočil režisér Robert Sedláček podle scénáře Pavla Kosatíka. Na jednom klíčovém dějinném okamžiku, jímž byl vznik Charty 77, autoři pronikavě vystihli i Havlův zásadní přerod, ke kterému dalo impulz setkání s vůdčím duchem undergroundu Ivanem Martinem Jirousem.
Podobně výrazný motiv Horákův film postrádá. Havel je kultivované, dobře zahrané, zručně natočené a dobově autenticky ukotvené drama. Ve srovnání s Kosatíkovým a Sedláčkovým provokativně vyhraněným pojetím však působí zbytečně krotce, skoro až úhledně.
Havel
Režie: Slávek Horák
Bontonfilm, česká distribuční premiéra 23. července
