Recenze - Dovolte, abych nejprve citoval a co nejpečlivěji doplnil klasika: Zdeněk Troška je velký a svou dobou nepochopený a nedoceněný umělec. A to umělec s velkým C. On, pitaval charakterů malých českých lidí bývá zcela mylně obviňován, že točí pokleslé slátaniny, ale přitom ve skutečnosti každým filmem mapuje přesně mentalitu našeho národa a společnosti!
Jak citlivě vede herce a dovede z nich vydolovat to nejlepší, a oni pak, naplněni láskou a světlem, vybudují životné postavy takovým způsobem, že byste jednotlivé scény mohli vystřihnout a promítat je na hereckých školách mladým lidem, aby si z toho brali příklad. Protože dnes upadá umění herecké interpretace. Jen si povšimněte, že žádná scéna v Doktorovi od jezera hrochů - ať už snímaná v detailech nebo polodetailech - nemá jednoho interpreta, ale vždy tu hraje partner na partnera a oba jsou nositeli nějaké myšlenky nebo stavu!
Vezměte si jen tu scénu s bábovkou, jak tam paní Holubová šermuje s nožem před panem Langmajerem, nebo tu milostnou scénu s těmi otloukánky v chodbě, to by se mělo promítat americkým akademikům a Zdeněk by za to měl dostat Oscara. Neviděl jsem tak mistrovskou milostnou scénu! V Doktorovi od jezera hrochů jdou herci daleko nad rámec scénáře, podívejte se na paní Holubovou, to je obrovský výkon, ta žena má před sebou ještě ohromnou budoucnost - roste s každým filmem - Taková normální rodinka, Líbáš jako Bůh, Operace Dunaj… Co ona nám ještě předvede?
A Zdeněk též, ten má své největší dílo ještě před sebou. Byl talent už na škole, to se dalo poznat hned podle scénářů. A v posledních letech, vzpomeňme si, že se odvážně - a na ploše komediální zejména (ale i v historickém žánru!) - pokusil širokým masám zprostředkovat avantgardní postupy. Natočil pohádky, v nichž byly dialogy složeny téměř jenom z citoslovcí (úí!, á!, é!), čímž předstihl i moudrého klauna, pana Jana Wericha, který napsal pohádku pouze z jednoslabičných slov. A že by anekdoty mohly tvořit podklad dramatického díla, to je něco neskutečného, přiznejte sami.
Navíc svou metodu stále očišťuje a vybrušuje až do stádia abstraktního minimalismu a obloukem se napojuje na aktuální trend modernistických filmů s takzvanou vyprázdněnou narací. Vždyť ještě v Kameňáku potřeboval asi stovku starých známých vtipů, které svou interpretací nebývale ozvláštnili herci i neherci tak, že jejich výkony byly stejné úrovni jako jeden kompaktní celek. V druhém díle vtipů ubral a v třetím už nebyl skoro žádný. A lidé pořád chodili, protože byli tak strženi tou nádherou, starosvětskou poctivostí a vyvážeností rozumu a citu!
A teď - Doktor od jezera hrochů, se točí kolem jediné anekdoty: a to, že si bojácný český lékař v Africe uřízne hýždi, protože si myslí, že jej do ní kousl jedovatý had, ale ona to byla jen užovka, a tak se musí vrátit s ostudou domů. Tedy ten doktor, ne had. Ten zůstane v Africe a už tam dál nehraje. Když tam doktůrek stál nahý v koupelně a v dlani držel čtvrt kila krvavého želé a pan Klepl skvostně zainterpretoval repliku: „Pánové, to je strašný, doktor si uřízl prdel!", byla to taková bžunda, až jsem si smíchy málem spolknul protézu!
Miluju ten jemný humor pana Švandrlíka, jeho pohled na „čecháčství" a komunální život, které jsou pořád s námi. Je to přesný obraz nás všech. Však se to za minulého režimu všem těm kádrovákům ani nelíbilo a museli jsme moc bojovat o to, aby vzniklo Slunce, seno, jahody. A teď proti témuž nemilosrdnému, ale zároveň laskavému pohledu vystupují různí rádoby intelektuálové, kteří nemají pochopení pro obyčejné lidi, kteří si přece uřezávají každou chvíli něco. Ale dnes, když už máme tu demogracii, by měl Zdeněk dostat peníze na velký film o tomto státě a národě. Moc mu to přeju. Tohle byla jenom komorní rozehrávka.
(pokračování zde)
Ehm, ehm, tak poděkujme panu Olegovi za jeho vyčerpávající výklad a zpátky nohama na zem, šupky hupky do normální příčetné recenze.
S bývalým učitelem na FAMU a hercem, který odhalil v závěrečné bitce ve Slunce, seno a pár facek Heleně Růžičkové dekolt, souhlasím v podstatě v jediném. Doktor od jezera hrochů je jednoznačně nejlepší film, v němž si hlavní hrdina uřízne zadek. (Pokud tedy nepočítáme černobílou tureckou tragikomedii Uhrz prdenoglu z roku 1964.)
Dále je o pár facek (ale ne od Heleny Růžičkové) snesitelnější než Kameňáky a přese všechnu neohrabanost není řemeslně úplně neumětelský. Kameraman Asen Šopov, který kdysi napsal diplomovou práci na téma Obrazová stylistika ve filmech Andreje Tarkovského, si ostruhy získal jak na filmech jako Vojtěch, řečený sirotek či Želary, tak na seriálu Ošklivka Katka.
U Doktora se mu tato průprava hodila ke snímání vzorově poskládané zeleniny na talířích či záběrů na jogurty od investorů filmu. Vypadá to opravdu velmi poživatelně, všechna čest.
Tři minuty záběrů z džungle sice nerozlišíte od záběrů ve větším skleníku a dvě minuty záběrů africké savany od archivu National Geographicu, ale prý štáb v Africe fakticky byl - ostatně jinak si těžko domyslet, co by na této chudé konverzačce a zívačce stálo 30 milionů korun.
Spořič je aspoň zadarmo
U některých herců jako Terezy Bebarové (coby mrchoidní manželky hlavního hrdiny) dokonce lze zahlédnout i jakousi snahu hrát jinak, tj. civilněji a přirozeněji než podle režisérských pokynů, a Jiřího Langmajera (coby protřelého dr. Pištěláka) v jeho všeobecné znuděnosti a znechucenosti životem ani honorář nepřesvědčil, že by se měl pitvořit jako ostatní - což je nakonec dobře.
Čili pokud někdo ze srdce touží zabít hodinu a tři čtvrtě svého života koukáním na film, ve kterém se lautr NIC neděje, a nestačí mu zadarmo doma spořič na obrazovce počítače, případně se chce nutně přesvědčit, že „ti zlí kritici zase něco pomluvili, a proto to bude dobré", ať si jde.
Jsem ale dost přesvědčený o tom, že tentokrát žádné velká divácká čísla padat nebudou, jelikož zaúčinkuje právě šeptanda mezi diváky. Podobnou prognózu bych nevznášel třeba u Líbáš jako Bůh, tam přes osobní averzi chápu, proč na to lidé chodí, a co se jim na tom dokonce líbí.
Slabý dojem, který Doktor od jezera hrochů vyvolává, tkví už v knižní předloze Miroslava Švandrlíka. Ta měla svoji účinnost v době, kdy se moc necestovalo, Afrika opravdu působila jako neprobádaná divočina a bylo obecně málo informací v médiích. Kniha navíc stavěla svůj vtip i na tom, že šlo o lehkou satiru na tehdejší snahy pomáhat zemím Třetího světa - tedy jak socialistický doktor jede za divochy, ale nijak jim nepomůže, protože je neschopný. Nebylo to nic převratného, zkrátka kritika v mezích zákona a mírné normalizační zatuchlosti, ale i tato dobová atmosféra už dávno vyvanula.
Vzdálená planeta Czech Xenophobia
Tvůrci se pokusili o nesmyslný krok „udělat věrnou ilustraci" a zároveň kousky předlohy „aktualizovat". Fakticky ale jen z tlustého plešatějícího ňoumy udělali vysolárkovaného vyfitkovaného kudrnáče a sousedům, jimž manželka a tchýně hlavního hrdiny závidí, dopřáli jen facelifting a studium dětí v Americe; ale jinak film vůbec nepřipomíná dnešní dobu, jen jakousi vzdálenou planetu Czech Xenophobia.
Lidé chodí oblečení jak na počátku 90. let, nepoužívají moderní techniku, mluví zastaralým jazykem a všichni se chovají, jak kdyby teprve objevovali kapitalistické výdobytky - zkrátka připomíná to velice nepříjemně ty nejhloupější podnikatelské komedie právě z první poloviny 90. let. Zdálo se, že tento žánr již úplně zemřel, ale v poslední době se jako zombie vykolébal z hrobu a trousí na plátnech kin hnilobné odpadliny v podobě filmů jako Veni, vidi, vici, Ulovit miliardáře nebo právě recenzovaný Doktor od jezera hrochů. Ten ale oproti zmiňovaným titulům působí ještě mnohem zpozdileji.
Tvůrci si to ještě chtěli posichrovat vyjádřením na oficiálních stránkách filmu, že se dílo mělo blížit komediím typu Zítra to roztočíme, drahoušku - ale není to záchrana, nýbrž jen poslední stádium zoufalství. Ty "pavlačové" snímky totiž - ať už je máme rádi, nebo ne - tehdy (tj. před dlouhými třiceti až pětatřiceti lety!) byly aktuální. Stejně jako bylo v půlce 80. let aktuální perestrojkové Slunce, seno. Ale Doktor od jezera hrochů je ukázka toho, jak někteří filmaři žijí hluboko v minulosti a naprosto jim uniká, co se děje dnes, ve světě okolo nich i v kinematografii samé.
Tím jistě vycházejí vstříc určitému publiku, které žije nostalgicky „jinde", ale i tady asi budou cílové skupině bližší filmy Marie Poledňákové. O tom, že Zdeněk Troška postrádá základní orientaci v čase, svědčí ostatně i to, že na tiskové konferenci marně zkoušel pobavit sluncesenovskou průpovídkou „jestli lžu, ať se propadnu do západního Německa".
Zásadní problém celého filmu, který budí největší dojem trapnosti, tak nakonec je, že sami tvůrci zcela evidentně nevědí, co chtějí. Respektive jediné, co chtějí, je vykličkovat z čehokoli závazného.
Vrcholí zde totiž zásadní paradox tvorby Zdeňka Trošky - v jeho filmech „ze současnosti" nevystupuje žádná pozitivní nebo komplexní postava, ale jenom karikovaní "idioti", anebo "kurvy" (omlouvám se, ale tak jsou ty figury černobíle podány).
Přesto by se tento „portrét" z nějakých podivných důvodů měl líbit obyčejným lidem, kteří se v tom prý mají poznávat. K čemu to poznání ale je? Anebo se nemají poznávat a mají v tom alibisticky a pokrytecky vidět jen „ty druhé, ty horší", ale sami sebe nikdy ne?
Takový film pak není ani reflexe, ani humorná nadsázka, ale jen sedativum. Zlo má být potrestáno a dobro zvítězit, píše se v režijní explikaci - ale prakticky nelze mluvit ani o potrestání, ani o dobru ani vítězství.
Doktor od jezera hrochů má být podle oficiálních prohlášení „komedie bez přívlastků", ale přitom se jedním dechem dodává, že jde o společenskou kritiku a komunální satiru proti „čecháčství" (termín samotného režiséra). V této sérii protimluvů se zosobňuje hluboko ukrytá zmatenost autora, který zaprodal svou duši do „služeb lidu" natolik, že pozbyl jakoukoli autentickou identitu a jen se veze na vlně závislosti na slávě.
Vlastně je to strašně smutné, stejně jako poslouchat senilní výlevy Olega Reifa. Smát se obskurnosti toho všeho se dá jen chvilku. Cokoli zábavného na Doktorovi od jezera hrochů je ale jen nechtěný meta-humor.
| Doktor od jezera hrochů | |
| Doktor od jezera hrochů | |
| Žánr: | Komedie |
| Režie: | Zdeněk Troška |
| Obsazení: | Jaroslav Šmíd, Eva Holubová, Jiří Langmajer, Tereza Bebarová, Jitka Smutná, Alžbeta Stanková, Oldřich Navrátil, Adéla Gondíková, Bohumil Klepl, Zuzana Slavíková, Sandra Pogodová, Miroslav Vladyka, Michal Novotný, Edita Brychtová, Jana Šulcová |
| Délka: | 102 minuty |
| Premiéra ČR: | 25.02.2010 |
