reklama
 
 

Nový film Poledňákové. Bože, bylo nám toho zapotřebí?

12. 2. 2009 10:35
Líbáš jako Bůh je spíše amorální než romantická komedie

Recenze - Na některých plakátech jsou titul filmu a jméno režisérky tak blízko u sebe a vyvedeny natolik podobných písmem, že je můžeme číst dohromady: Líbáš jako Bůh Poledňáková.

A to už zní vskutku jako hrozba. Marie Poledňáková, královna normalizační filmové zábavy, tu je povýšena na samotného Boha.

Slovo "normalizační" nechápejme ve významu "přesvědčeně komunistické" - principem normalizace naopak bylo zapomenout na vše politické, což znamenalo dát lidem guláš, chalupy a dovolené v rámci ROH a zemí RVHP. Kolem zařizování bytu, sycení hladových krků a plánování, kam ve dnech volna, se točila celá existence, kdy lidé nakonec zapomínají, v jakých podmínkách žijí, a připadá jim pak snesitelné-normální a "přirozené".

Proto i v těch známých a oblíbených filmech Marie Poledňákové (Jak dostat tatínka do polepšovny, Jak vytrhnout velrybě stoličku, S tebou mě baví svět) je dnes možné dobře cítit pachuť z oné "kultury zapomnění", kdy se všichni stáhli do soukromí a konzumovali drobné slasti. Normalizační atmosféra nám umožnila hladce přejít z jednoho politického režimu do druhého, protože nebylo třeba měnit základní návyky konzumního způsobu života.

Žijeme v permanentní dovolené

Pokud vytěsníte z oněch tří známých filmů roztomilé dětské tváře, pokakané prdelky vytírané jehličím či "hlášky" a všimnete si, podle jakých pohnutek zde jednají dospělí, vystoupí před vámi fascinující obraz amorálnosti a nevkusu tehdejší společnosti.

Čtěte více: Jak pokračuje normalizace ve filmech a v nás (Druhý díl textu, který vysvětluje historický kontext)

Když budete sledovat nové filmy Marie Poledňákové - Jak se krotí krokodýli a Líbáš jako Bůh - uvidíte stejné podoby amorálnosti dneška. Důležité přitom je, že z filmů nelze ani na okamžik vyvodit, že by cokoli odsuzovaly. Vše je možné, vše je dovoleno; vždyť žijeme v permanentní dovolené.

Postavy nemají vyšší cíle ani dilemata a jednají bez skrupulí, nemají žádné překážky, respektive se nepokoušejí nic překonávat a čekají, že ono to nějak vyhnije samo. Teď, když jsem to napsal, mám pocit, že popisuju marasmus, který panuje v české politice.

Ale on na těch vyšších mocenských místech panuje právě proto, že se tak chovají normální-normalizovaní lidé "dole". A kvůli tomu filmy Marie Poledňákové nejsou oddechem od každodenního shonu, ale jejich kopií na plátně, které nám jenom nalhávají, že si můžeme odpočinout a že se máme docela fajn.

Ono to nakonec bude legrační

Děj snímku Líbáš jako Bůh se - jak je to u poledňákovských anti-scénářů obvyklé - nedá příliš popisovat. Míhá se tu příliš mnoho postav, jejichž vztahy jsou natolik rozbředlé, že ani člověk, kterému se film náhodou líbil, by nedal dohromady, o čem to celé bylo.

V základě tu máme Helenu, učitelku francouzštiny ve středním věku (Kamila Magálová), která je rozvedená, ale žije se svým manželem, spisovatelem a televizním moderátorem Karlem (Jiří Bartoška) v jednom bytě. Helena se zamiluje do doktora Františka (Oldřich Kaiser), který "je tak trochu ženatý" se stavařkou Bohunkou (Eva Holubová).

Peripetie pak spočívá v tom, že František klasicky zbaběle lavíruje a zatlouká před oběma ženami, z nichž jedna je tolerantní a "přiměřeně krásná svému věku" a druhá je zlá ošklivá fúrie. Film přitom totálně selhává po dramaturgické stránce, neboť postavy nemají jednotnou povahu a jejich činům schází motivace.

Slabosti se omlouvají

Pro Poledňákovou je důležité hlavně to, aby se lidé potkávali v co nejsložitějších sešlostech, navzájem se terorizovali předstíranou nebo upřímnou náklonností, pořád o něco nesmyslně fyzicky zakopávali a ono to nakonec nějak bude legrační. Není.

Při sledování snímku Líbáš jako Bůh mě ustavičně jímala bezmoc , že nesleduju romantický nebo melodramatický příběh, v němž by byl cit, ale že se všichni chovají odporně pragmaticky a film jim jejich slabosti omlouvá (= nekritizuje a neodsuzuje).

Druhým nejčastějším pocitem pak byla škodolibost z toho, jak Poledňáková očividně nerozumí moderní technice, ale strašně se snaží být in, takže všechny postavy posedle používají mobily a internet způsobem, jakým to člověk s IQ nad 80 nedělá. (Doporučuji tento vtipný rozbor)

Žádný talent a nestydět se

Nyní malá, ale nutná odbočka: recenzentem se člověk stává obvykle proto, že má rád filmy; že chce ostatním pomoct nacházet ty dobré a vysvětlovat, v čem a proč jsou ty ostatní špatné. Recenzent obvykle vůbec nechce filmy točit a ani to nepotřebuje umět. Jeho pohled je "uživatelský", pouze jde více do hloubky než u diváka, který není placen za vyjádření názoru.

Proto se obvyklé rady "natočte něco lepšího a pak kritizujte" úplně míjejí cílem. V případě filmu Líbáš jako Bůh si ale troufám se vší vážností tvrdit, že něco takového opravdu dokáže natočit každý.

Nepotřebujete naprosto žádný talent; stačí mít hroší kůži a nestydět se při psaní pitomých a prázdných dialogů, které pak nutíte herce číst, a mít dostatek šikovných spolupracovníků, kteří ovládají své řemeslo.

Líbáš jako Bůh je film solidně nasnímaný a zručně nastříhaný - ostatně mnohokrát se tu velmi násilně protne několik miniaturních dějů, což vyžaduje jistou logistiku a svižné nůžky. Ale přijatelná technická stránka - která je jinak ve světě standardem - neříká nic o tvůrčím nasazení a vynalézavosti.

Nemá tedy cenu rozplývat se nad tím, že si Poledňáková na stará kolena pořídila dobré mladé filmové řemeslníky a že její poslední snímek nevypadá úplně jako český televizní seriál, ale už skoro jako západní televizní seriál. Základem jejích filmů byly, jsou a zůstávají absolutní nevkus, trapnost a amorálnost, které se vydávají za humor a pozitivní pohled na svět.

Sobečtí idioti, kteří pořád "komicky" padají

Líbáš jako Bůh se tváří jako romantická komedie pro starší zkušenější lidi, ale není v ní nic romantického (jakékoli náznaky se tu zavile sabotují), nic komického, nic dospělého, nebo snad pravdivého. Je to vylhaná slátanina a úplně umělá fikce, která jen předstírá, že má něco společného se životem.

Právě v této snaze manipulativně nás přesvědčit, že film vypovídá cosi o každodennosti, spatřuju cosi obzvlášť arogantního a nesoudného ze strany autorky, která od normalizace zřejmě žije v alternativním vesmíru, kde nepociťuje materiální nedostatek ani jiné podoby opravdového, duševního trápení.

Dospělé postavy v Líbáš jako Bůh se do jedné chovají jako zlí a sobečtí idioti, kteří navíc nejsou schopni na chvíli udržet rovnováhu a pořád "komicky" padají. (Opakuju to proto, že se tu padá POŘÁD.) Tvrdit o nich, že zastupují pestrost lidských typů a že v jejich soužití se ukazuje vzájemná tolerance, by bylo zvrácené.

Děj nedrží pohromadě žádnou vnitřní logikou, jen se tu za sebe zoufale lepí scénky. Jistěže od předchozího, mučivě nesnesitelného paskvilu Jak se krotí krokodýli víceméně zmizela "estrádní čísla" a ubylo kýčovitých detailů rozesmátých dětských tvářiček.

Ale kvůli tomu není Líbáš jako Bůh lepší film, jen je o trochu snesitelnější. Je to rozdíl asi jako mezi bércovým vředem a pásovým oparem. Ani jednoho nám není zapotřebí.

Uvědomuju si, že se na závěr téměř nabízí omluva za to, s jakou gustovní nenávistí je tento článek napsán. Věřte ale, že vše bylo spácháno v dobré víře, že v dějinách kinematografie jsou stovky a stovky lepších komedií, a že je možné žít hodnotnější život, než jaký nám k identifikaci nabízí Marie Poledňáková.

Líbáš jako Bůh, ČR, 2009. Scénář a režie Marie Poledňáková, hrají Kamila Magálová, Jiří Bartoška, Eva Holubová, Oldřich Kaiser, 110 minut, distribuce: Falcon. Premiéra v ČR: 12 února 2009.

autor: Kamil Fila | 12. 2. 2009 10:35

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama