Cannes: Pařížské předměstí očima přistěhovalců? Syrové

Šimon Šafránek
Aktualizováno 23. 5. 2015 20:15
Šimon Šafránek recenzuje přímo z Cannes filmové drama režiséra Jacquese Audiarda o francouzských přistěhovalcích.
Herec Jesuthasan Antonythasan
Herec Jesuthasan Antonythasan | Foto: Reuters

Recenze – Jacques Audiard ve svém novém filmu Dheepan objevuje pařížské předměstí očima přistěhovalců. Snímek nepůsobí tak nekompromisně jako režisérovy minulé filmy, ale jeho kvality jsou tentokrát naopak ve schopnosti neukázat všechno naplno.

Dheepan (Antonythasan Jesuthasan) bojoval na Srí Lance ve vzbouřeneckých oddílech Tamilských tygrů. S koncem války, v níž přišel o ženu i děti, je ale třeba pohřbít mrtvé a do ohně hodit i maskáče. V uprchlickém táboře pak vidíme mladou Yalini (Kalieaswari Srinivasan), jak hledá opuštěnou devítiletou holku. Jakoukoli. Najde Illayaal (Claudine Vinasithamby) a bere ji do kanceláře, kde už vidíme i Dheepana. Umělá rodina dostane pasy po mrtvých a vyráží na cestu do Evropy.

Rychle se ocitáme v Paříži, kde Dheepan v centru prodává blikající cetky, aby jich pak půlku zahodil při útěku před policisty. Následuje pohovor se sociálními pracovníky, kde Dheepanovi pomůže překladatel vymyslet pravděpodobný příběh oběti vojenského konfliktu. Dheepan dostává místo správce bloku paneláků na sídlišti za Paříží, „dcera“ zase židli v místní škole.

Režisér Jacques Audiard
Režisér Jacques Audiard | Foto: Reuters

Audiardovi nejde o žádnou kritiku přistěhovalectví nebo zneužívání sociálních systémů. Míří naopak přímo mezi lidi. Dheepan s Yalini z přízemního bytu v noci sledují, jak se přes ulici srocují gangy, mladí muži koneckonců věčně hlídají i na střechách věžáků a v určitých místnostech smí Dheepan uklízet, dokud tam nedokšeftují s drogrami.

Sídliště působí skličujícím dojmem, ovšem Dheepan má porozumění pro nepsaná pravidla, asimilace mu tak jde snadněji než Yalini, která příliš neví, co se sebou ani jak se chovat ke své nové rodině. Nejradši by se sbalila a odjela za příbuznými do Londýna. Dheepan ji ale přesvědčí, aby zůstala a sežene pro ni práci pečovatelky o nemocného otce jednoho z gangsterů Brahima (Vincent Rossiers). Ten se v půlce filmu vrací z vězení a touží převzít kontrolu nad sídlištěm. Yalini se navíc líbí o něco víc než Dheepan.

Režisér se vyhýbá jakýmkoli sentimentálním nebo mravokárným momentům. Postavy žijí jednoduchými touhami a potřebami, které snímek posouvají k nečekaně explozivnímu finále. Každodenní dřinu režisér umě narušuje diskusí nad francouzským humorem anebo strašákem dávné války.

Díky lidskému přístupu pak v Dheepanovi nabízí i vyloženě poetické momenty, které se týkají především hledání vztahu Dheepana a Yalini. Herecky snímek objevuje začínajícího Jesuthasana, jenž v mládí na Srí Lance za Tamilské tygry skutečně válčil, ale teď se věnuje psaní a aktivismu.

V Audiardově filmografii Dheepan působí jako další sympatické vykročení novým směrem – film sice nemá takový náboj jako gangsterka Prorok (2009) nebo turbulentní melodrama Na dřeň (2012), ale lze ocenit, že se vrhnul nejen do práce v tamilštině, ale především dokázal aktuální téma přistěhovalectví nahlédnout neotřelým, čerstvým pohledem.

Asi největší vadou na Dheepanově kráse, alespoň v té verzi, která se promítala v Cannes, je to, že působí nedodělaně. V neučesaném střihu je vidět, že Audiard chvátal, aby Dheepana stihnul do premiéry v Cannes vůbec dovézt, neměl ani čas na závěrečné titulky. Je pak evidentní, že celkové tempo Dheepana by mohlo být při větší péči plynulejší.

 

Právě se děje

Další zprávy