Recenze - Letošní vítěz Zlatých glóbů a jeden z hlavních kandidátů na Oscary, rodinné drama Děti moje, ztělesňuje více než co jiného krizi amerického "nezávislého filmu". Z původně svobodné formy, která stála od konce 60. let v opozici vůči příliš idealizovaným hollywoodským hrdinům a příběhům, se postupně (hlavně během 90. let) vyvinuly uhlazené otravné konverzačky, jejichž základním rozdílem od nejstandardnější hollywoodské produkce bývá to, že postavy mluví s delšími pauzami nebo taky útrpně mlčí.

Režisér Alexander Payne se uvedl briskními komediemi Občanka Ruth a Kdo s koho (Election), v nichž byla cítit i jistá hořkost z toho, jak se život dokáže pokazit. Plnou silou deziluze do publika pak narazil se snímkem O Schmidtovi, v němž exceloval Jack Nicholson tak výrazně, až si hodně diváků nevšimlo, s jakou obrazovou důmyslností je toto dílo nasnímáno.

Foto: Bontonfilm

Po tomto tvůrčím vrcholu už přišel jen úpadek v podobě snadné slávy - komedie Bokovka, road movie o pití vína, kde se nenáročně filosofuje o životě a publikum se na konci cítí spokojené, protože se po něm nic nechce. Ne že by filmy nemohly sloužit jako terapie či dovolená. Ale obvykle jako terapie fungují spíš seriózní snímky, které po nás vyžadují otevřenost; a jako dovolená zase účinkují fantazijní dobrodružné výlety, kdy se díky filmu ocitneme někde trochu jinde. Smíchat tyto dva procesy dohromady, znamená poškodit ten křehčí z nich.

Krize se zvládají líp na Havaji

Děti moje odehrávající se na Havaji natočil Payne po relativně dlouhé filmové pauze a zdají se být, alespoň zpočátku, jakousi odpovědí na Bokovku. Hlavní hrdina Matt King, v podání George Clooneyho, nám říká, že lidé si o obyvatelích Havaje myslí, že žijí v ráji. "Ale i my máme stejné problémy jako vy," dodává smutně. Otvírá se tím příběh muže, jehož žena upadla po nehodě na vodních lyžích do nezvratného kómatu a on se musí znovu sblížit se svými dcerami a připravit celou rodinu na smutnou zprávu, definitivní odchod.

Payne si tedy bere typickou turistickou destinaci a hodlá narušit její idylku. Celý film je ovšem jen marným pokusem vyvrátit původní správný předsudek. To, co vidíme v Dětech mých (mimochodem, neuvěřitelně zavádějící "překlad" originálního názvu The Descendants) naopak potvrzuje, že se lidé na Havaji mají lépe a všechny krize se tu dají zvládat snadněji. Tedy alespoň v rodině bohatého bílého právníka, který se brzy má stát ještě bohatší díky prodeji lukrativních pozemků v hodnotě několika set milionů.

Foto: Bontonfilm

Kdybychom chtěli najít dílo, které lépe odpovídá tomu, čemu se říká post-kolonialismus, těžko najdeme lepší příklad než právě The Descendants - tedy Potomky. Matt King říká, že jeho praprapra(či kolik)babička patřila k původním obyvatelům Havaje a vzala si bělocha. Celá rodina, ve které již dokonale zmizely všechny znaky dávných domorodců, cítí k nabyté půdě odpovědnost a nehodlají ji prodat nadnárodním zahraničním korporacím.

Matt King je tedy "hodný kapitalista", který už vypadá dokonale bělošsky, ale projevuje ochranářskou starost vůči těm, kteří žili na Havaji původně a zůstávají většinou chudí. Film navíc Matta zobrazuje v dokonale zubožené poloze, symbolicky "vykastrovaného" muže, jemuž manželka zahýbala, starší dcera a tchán jím z odlišných důvodů opovrhují a mladší dcera ho tak trochu ignoruje.

Sám Matt je navíc postihnut mírnou dětinskostí a na příkoří reaguje směšným vzdorem. Ostatně, jak chcete vypadat v padesáti letech důstojně, když na sobě máte volnou barevnou košili zdůrazňující atrofii horní části těla, kraťasy a sandály, v nichž se ani nedá ani běhat?

Ironický obraz pánů tvorstva 

The Descendants tedy jsou v prvním plánu ironickým obrazem bývalých "pánů tvorstva", jimž se v moderním světě sype všechno pod rukama. Jenomže tento úpadek tradiční mužnosti (spojený se ztrátou kontroly) je pořád vyvažován tím, že Matt svůj příběh vypráví v první osobě. Přinejmenším je pořád "pánem reprezentace" - tím, kdo nám umožňuje něco vidět a vše také zakoušíme z jeho perspektivy. Proto nám ho je líto, když je ponižován svým tchánem, cítíme jeho rozpaky nad tím, jak se v té které situaci zachovat, co říct, a jestli vůbec něco někomu prozradit.

Neměli bychom být ale tak naivní, abychom tomu zcela podlehli. Matt King je pořád "odporně bohat" (jak se říkávalo v Limonádovém Joeovi), peripetie zdárně vyřeší a s dcerami se nakonec sblíží. Chce se skoro šťastně zvolat: Ještě že ta nevěrná mrcha umřela!

The Descentants jsou film, který dělá ze všech žen krávy, zatímco hlavní hrdina (ten zdánlivě oslabený a zničený) je nekonečně chápavý, tolerantní a konstruktivní. Nikdo tak nerozumí tomu, proč by ho žena měla podvádět a nedostane se nám ani jiného poznání, než že ani sám Matt tu absurditu nechápe. Spíše než výpověď o narušených vztazích jde o druh vtipu a komentář ke statusu hvězdy: proboha, která ženská by dokázala zahnout Clooneymu?

Alexander Payne předělával scénář po dvou píšících hercích, Natu Faxonovi a Jimu Rashovi (kteří předtím napsali společně jen televizní komedii Adopted) a zbavil vyprávění všech odboček do minulosti a pozměnil i charakter mladší dcery Scottie, u níž pouze respektoval popis z knižní předlohy Kaui Hart Hemmingsové, že má jít o ošklivou obtloustlou holčičku. Výsledné změny opět jen posilují Mattovu pozici; nejenom že tu není nic jiného než jeho pohled na věc, ale není zde ani nic jiného než "teď a tady". Nevěrná paní Kingová si už svou minulost nemůže obhájit.

Foto: Bontonfilm

Umírání jako rodinná kratochvíle 

Film vlastně obsahuje dva druhy scén. V jedněch Matt s dcerami navštěvují příbuzné, případně pátrají po tajemném milenci, v druhém typu scén pak přicházejí všichni navštívení a oslovení do nemocnice a mluví k vegetativní paní Kingové. Tímto přístupem vynechal Payne ze smrti takřka vše bolavé a stvořil jedinečně prodejnou "eschatologii light"- vybavení posledních věcí člověka jako rodinnou kratochvíli.

Kdyby se někdo ptal po jiných možnostech, jak bez patosu a sentimentality ukázat umírání a loučení, doporučuji německý film Konečná uprostřed cesty od Andrease Dresena (do českých kin přijde v březnu). Zde metoda improvizovaného herectví a naprostá neochota měkčit vše syrové příjemnou hudbou stojí v naprosté opozici vůči vyumělkovanosti Payneova přístupu. Vypněte někdo už ty havajské kytárky, prosím… Možná si někdo myslí, že dělají "zajímavý kontrast" k vážnému tématu, ale ne, jednoznačně ho uhlazují.

Payne se jako scenárista a režisér proviňuje i tím, že klidně nechá v ději vystupovat okázale jednorozměrnou komickou postavičku, jíž je Sid, kamarád (či "skorokluk") starší dcery Alexandry, který tu je jen proto, aby dráždil debilními poznámkami. Jistý um ve výstavbě příběhu nemůžeme upřít zařazení scén, které napodruhé vyzní asi jinak, když zjistíme, že dva lidé, jež se spolu jakoby nezávazně baví, už oba znají klíčové tajemství. Hereckým výkonům také není v zásadě co vytknout.

Mohli bychom dokonce snímek interpretovat i vstřícněji jako ilustraci hrozivé duševní prázdnoty člověka, který nemá žádnou náboženskou víru - v tomto ohledu by mohlo jít o povedenou kritiku; kdyby na tom ovšem autorovi záleželo… V rámci posledních podobných filmů George Clooneyho jako Michael Clayton či Up in the Air (Lítám v tom) jde ale jednoznačně o nejslabší kousek.

Clooney, který má cit na výběr rolí a sám točí politicky angažované filmy, v nichž si uvědomuje dobře povahu společenské nespravedlnosti, tentokrát šlápnul hodně vedle a tímto dílem, které omlouvá mizérii, protože v ráji se i mizérie dá přežít, má tedy u mě velký černý puntík. Jestli je potřeba nenávidět nějaké filmy, které se tváří ušlechtile, pak právě tituly jako Děti moje nebo Děcka jsou v pohodě.