reklama
 
 

Recenze: Czech Made Man chce strašně moc být cool

5. 5. 2011
Foto: Aktuálně.cz
Režisér Řehořek opět efektně vypráví o ničem
Doporučujeme

Recenze - Snímek Czech Made Man o sobě v reklamní upoutávce hrdě rozhlašuje, že jde o „absolutní pecku letošního jara v českých kinech". Se stejným sebevědomím se zdá být i natočen. Ale při bližším pohledu jde jen o neoriginální, rozpadlé a úmorné dílo, které nás nutí pokládat si otázky, jak vůbec poznáme režisérský talent, nebo co můžeme označit za vytříbený styl.

Pro čtyřiadvacetiletého Tomáše Řehořka jde v případě Czech Made Mana už o třetí celovečerní film s celorepublikovou distribucí v kinech. V české kinematografii tím představuje unikát a vytváří se kolem něj aura zázračného dítěte. Nesoudná propagace stojí i na tom, že české filmy nejsou příliš stylově moderní a spíše tu vítězí „usedlá televiznost" nebo „chladná akademičnost" - obojí s kořeny hluboko v 70. a 80. letech. Řehořkův přístup založený na agresivním dynamizování obrazu působí v porovnání s okolní rutinou jako cosi „západního" a mladistvě energického.  Ale je to spíš klam.

Ani záblesk vlastní invence

S trochou nadsázky se dá říct, že v každém své celovečerním filmu jen napodobuje nějaký vzor a přebírá od něj jenom povrch. V Proměnách se inspiroval slavným Amores Perros od Alejandra Gonzálese Iňáritua, v Piku  byly možné vidět ozvuky Rekviem za sen od Darrena Aronofského a Czech Made Man vypadá jako vekslácká nápodoba téměř libovolného filmu Guy Ritchieho (Sbal prachy a vypadni, Podfuck, Revolver, Rock´n´Rolla).

Není důležité vypočítávat další předobrazy, jichž by bylo hodně (například plakát bezostyšně kopíruje Mechanický pomeranč - zde  vs. zde). Podstatné je, že jsme dosud u Řehořka neviděli záblesk vlastní invence a skutečného autorského stylu.

Nedá se než zopakovat argument z recenze na Proměny: „Styl znamená záměrnou volbu a omezení. Technokrat bude okouzlen tím, že Řehořek švihá za sebou spoustu střihů, úhlů záběrů, testuje si barevné filtry a zpomaluje či zrychluje obraz, ale takový přístup neříká nic o umělecké vizi, ale jen o technické zručnosti."  Jde tu o pouhou snahu předvést všechny výrazové prostředky, aby bylo vidět, co tvůrce umí, nikoli o snahu něco sdělit.

A právě až neskutečná významová prázdnota Řehořkových snímků dovede iritovat ještě víc než jeho filmařské exhibování.  Jestliže u Proměn ještě někteří recenzenti měli pocit, že by se Řehořek mohl ubírat směrem sociální kritiky, případně směřovat k dílům s duchovním přesahem, v případě Czech Made Mana už vychází jako téměř jisté, že ho přitahují jen povrchní atrakce.

Údajně autobiografický příběh jednoho českého vykuka „Jakuba Vrány", jenž procestoval svět a dokázal zbohatnout na tom, že dělal věci, které nebyly povoleny, případně ty, jež nebyly zakázány, vypráví tento vykuk sám. Tedy vypráví ho jeho slovníkem a intonací Jan Budař a celé to má být taková pseudodokumentární mystifikační hra.

Vypráví ne zcela souvisle, ale celkem zběsile s občasnými časovými odskoky dopředu, dozadu i stranou. Ale když jeho brebentění rozpleteme, zůstane poměrně nezajímavý sled historek, které nemají dramatický oblouk ani pointu. Vydělal, přišel o prachy, vydělal, přišel o ně, měl ženskou, dokonce dvě, pak zas ne, prachy má pořád. Mohlo by to trvat hodinu, dvě, tři, bylo by to jedno.

Kdekoli a kdykoli

Ať už Jakub Vrána existuje, či ne, Řehořek podléhá jeho charismatu přinejmenším coby postavy a spoléhá na to, že stačí mírná či větší vyšinutost podání oněch historek o ničem. Považte, že vrcholnou Vránovou fintou bylo, že si registroval tisíce internetových domén vycházejících z nejčastějších překlepů při zadávání webových adres a tím sbírá tisíce a miliony kliků, což mu vynáší příjmy z reklamy.  Kolosální idea hodná celovečerního portrétu…

Jistěže životy většiny z nás nevydají na velký příběh (a dost možná je to i dobře), ale i opakující se příběhy o vzestupu a pádu gangsterů či lidí pohybujících se jinak na hranici zákona a společnosti se dají točit s určitým přesahem. Czech Made Man však v žádném případě v sobě nemá drajv ani hodnotu dobové rekonstrukce jako filmy Martina Scorseseho (Mafiáni, Casino) nebo Paula Thomase Andersona (Hříšné boogie). Problémem pochopitelně bude i rozdíl výše rozpočtů, ale tím se pořád dostáváme k největší opakované slabině Řehořkových filmů: ukusují si příliš velké sousto.

Proměny, Piko i Czech Made Man trpí tím, že jednotlivé scény a představené prostory působí, jako by na sebe nenavazovaly a nevytvářely jeden spojitý obyvatelný svět. Ani jeden z těchto filmů nevypadá, že by se odehrával v nějaké konkrétní době, nebo že by v něm dokonce bylo zaznamenáno, jak se doba mění. 

Czech Made Man má asi ukazovat rozdíl mezi předrevolučním a porevolučním režimem, případně mezi životem „venku" a u nás, ale naprosto se mu to nedaří; respektive sám si hází klacky pod nohy tím, že všechno prezentuje jen pomocí expresivně nasvícených obrazů, často ve velmi úzkém výřezu nebo s abstraktně pojatým pozadím.  Zkrátka - tohle by se mohlo odehrávat kdekoli a kdykoli.

Jako dobová mozaika a freska Czech Made Man selhává.  Jako výlet do mysli jednoho vyšinutého týpka na drogách ovšem taky. Film není bohužel tak divoký ani tak dekadentní, spíš na nás pomrkává v duchu „tak co, ostrý a hustý, že jo? To jste ještě neviděli, že by v českým filmu na stole ležela nahá mužská mrtvola a patolog si na jejím břiše rozbalil tlačenku, co? A to vás nenapadlo, že tahle hezká blondýna má ve skutečnosti pindíka!"  Řehořkovy pokusy o drsnost nebo šokujícnost vyznívají jen dětinsky. Opravdu, jako když si dítě zkouší před rodiči, jestli může říct sprosté slovo.

Tak to tam necháme

Těžko věřit, že jednotlivé scény vznikaly s jiným úmyslem než být vizuálně výrazné (takže tu musí být blázinec, vězení, pitevna, bordel, bar) a některé záběry jsou otravné snahou být za každou cenu cool.

Tím nemyslím pouze okázalé zpomalování a zrychlování obrazu, nebo objíždění kamery okolo postavy (což je tedy už klišé, které by snad mělo být zakázáno zákonem), ale i vyložené nesmysly, které možná dobře vypadají, ale jsou naprosto nerealistické - hrdinu vyhazují z hospody tak, že letí několik metrů vzduchem, tělocvikář si nechá ležící a křičící na zemi z mnoha metrů pustit na hlavu medicinbal, aniž ho napadne zvednout rukce, skulit se do klubíčka nebo prostě uhnout. Ne, působí to efektně, tak to tam necháme.

Ve výsledku si Řehořek zamezuje obhájit celé dílo tím, že jde o jakýsi kritický pohled na budování kapitalismu, protože všechno, co hrdina dělá a prožívá, je snímáno s okázalou rozrajcovaností až vyloženou návodností. Film a upoutávka vám vysloveně říkají „dělejte tohle", protože „s poctivostí leda pojdeš". Míra nadsázky je přitom neznatelná a nerozklíčovatelná. Film nevytváří jasný odstup, není točen způsobem, že by zpochybňoval sám sebe, nenabízí alternativní pohled kromě toho, co na sebe práskne hlavní postava, nejsou tu dokonce ani žádné další skutečné postavy kromě tohoto anti-hrdiny.

Jakub Vrána se sice občas opraví, že něco, co říká, asi není pravda (poněvadž si to už nepamatuje a není úplně střízlivý), ale obraz žádné tvrzení nezpochybňuje. Dalo by se to diagnostikovat jako příznak toho, jak někteří tvůrci vychovaní videoklipovou kulturou vždy podléhají obrazu, jeho těkavosti a zároveň přesvědčivosti. Nevypadá to, že by forma snímku byla vůči Vránově vyprávění kritická, naopak ho podporuje a vyžívá ve všem tom cool běsnění.

Vrcholem nevkusu a neschopnosti zařadit zpátečku je zřejmě sekvence popravy jednoho z Vránových spolupracovníků čínskou tajnou policií. Vrána vůbec neví, co se dotyčnému stalo, ale film velmi názorně ukazuje mučení elektrickým proudem i zastřelení zezadu. Jde o moment, kdy si latentní sadista nemůže odpustit něco natočit, aniž to má rozumné odůvodnění.

Něco podobného nabízí i nedávný snímek o Kajínkovi, který se snaží vzbudit dojem o jeho nevině, ale přitom dvakrát ukáže nájemnou vraždu do detailu jen proto, že je přece zábava takové věci točit. Nejde o to, že by dnešní publikum podobné scény nesneslo (a že by zobrazování násilí mělo nutně negativní vliv na chování diváků), ale o to, že v ději neexistuje ospravedlnění, proč to ukazovat.

Kdyby Tomáš Řehořek se svými řemeslnými schopnostmi točil videoklipy a reklamy, nikdo by se jím nezabýval a mohl by si užívat podobný život v závějích koksu jako Jakub Vrána. Touha být režisérem hraných filmů ale odhaluje jeho zřejmě nepřekonatelnou nezralost, v níž ho asi bohužel utvrzují a podporují  spolupracovníci.  Osvojit si v mladém věku tolik filmařských zlozvyků povede už jen k tomu, že to bude horší a horší.

Možná ale Řehořkovi vystaví stopku divácký nezájem, protože zatím se všem jeho filmům přes všechnu zdánlivou atraktivitu nepodařilo přitáhnout do kin dostatečně velké publikum. I na Czech Made Manovi jsme večer ve velkém sále v multiplexu seděli roztroušeni ve třech nebo čtyřech dvojicích, z nichž jedna odešla před koncem. A to mi připadalo nadějné.

Czech Made Man
Czech Made Man
Žánr: Drama, Komedie
Režie: Tomáš Řehořek
Obsazení: Jan Budař, Kateřina Brožová, Milan Šteindler, Martin Písařík, Predrag Bjelac, Tomáš Matonoha, Zdeněk Srstka, Petr Čtvrtníček, Ester Kočičková, Katarína Hasprová, Jana Pehrová-Krausová, Jan Antonín Duchoslav, Norbert Lichý, Veronika Hong, Tomáš Magnusek, Hynek Čermák ad.
Délka: 90 minut
Premiéra ČR: 28.04.2011

autor: Kamil Fila

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama