Recenze - Filip Renč měl vždycky sklony k nadřazování efektní formy nad leckdy poněkud vyprázdněným obsahem. Není divu, že se velmi dobře uplatnil v oblasti muzikálu a reklamy.
Připravoval kampaň pro armádu i pro ODS; se stranou spřízněný lobbista Marek Dalík mu ostatně pomohl s financováním filmu a střihl si tu epizodní roli balkánského vojáka.
Po nadějném debutu Requiem pro panenku, mondénní Válce barev, muzikálu Rebelové a vieweghovské adaptaci Román pro ženy dotáhl Renč svou metodu ve filmu Na vlastní nebezpečí k dokonalosti.
Kam jinam než na řeku
Snímek se courá jako sponzorské Pendolino se zpožděním; za okny pěkná příroda a vodáci, z reproduktorů hraje vtíravě instantní hudba, ale v kupé se toho moc neděje a se spolucestujícími není žádná řeč.
Tak nějak to vypadá, když Renč za pomoci patetických smyčců a "ohromujících" záběrů divoké přírody provází skupinu Čechů na jejich cestě za jedním dávným tajemstvím. Hrdina Jiřího Langmajera se ve svých čtyřiceti konečně rozhodne poznat pravdu o tajemném zmizení svého otce při dávném sjezdu balkánské řeky.
Na místo činu se vypraví s cestovní kanceláří, která mu na raft dosadí ještě sestavu dalších postav. Od slovenské naivky Lucie Siposové přes jejího zbabělého milého Václava Jiráčka a upjatého učitele Miroslava Krobota až k drsňáckému šéfovi výpravy Filipu Blažkovi.
Výprava se poté několik desítek minut plácá ve stojaté vodě filmu, až narazí na místní krasavici Anicu a jejího rázovitého tatíka, který jim možná všechno objasní.
Lepá děva samozřejmě neujde pohledu hlavního hrdiny a uvnitř týmu vyvolá podobné pnutí Slovenka rozkročená mezi nenáviděného přítele a dynamického šéfa.
Cestu komplikuje ještě dvojice balkánských vojáků vykreslená v hostelovském stylu tupých východoevropských primitivů, na které platí úplatky v podobě slivovice, pohrdání, případně nějaká ta mačeta.
Pořád se nic neděje
Renčův pátý snímek se staví do role prvního opravdového českého dobrodružného akčního filmu. Problémem je, že toho dobrodružství a akce v něm není mnoho. A podobně se to má s napětím ohledně vyřešení ústřední záhady.
Když se Langmajer v závěru dozví celou pravdu, je asi posledním člověkem v sále, kterého odhalení překvapí; zápletka je to průhledná jako mokré tričko.
Problémem není jen Renčova režie, ale už prostinský scénář Josefa Urbana. Ústřední pětice je typizovaná na hranici snesitelnosti. Naivka sice dojde prozření, co se vztahu k milému týče, i když ve světle jeho chování jí to trvá přece jen příliš dlouho.
O členech výpravy nevíme víc než to, s čím do příběhu vstoupí; a že toho není moc.
Tváře i poprsí
Z promáčeného kolektivu ční jen postava učitele ztvárněná Miroslavem Krobotem, která dodává strnulému filmu alespoň trochu živelnosti skrze hlášky ceděné z přísně sevřených úst. Jeho rada "musíme být silnější než tento tok" ovšem ve světle Renčova řádění vyzní naprázdno.
Dokonce i herec Langmajerova formátu působí přinejmenším matně, o zbytku obsazení nemluvě; Václava Jiráčka by v jeho roli mohlo zdatně zastoupit pádlo. Obě ženské představitelky se nicméně snaží a poslušně ukáží krom vnadných tváří i poprsí.
Flashbacky zachycují dětství hlavního hrdiny poznamenaného ztrátou otce a v protikladu k tomu šťastné otcovy okamžiky na vodě. Kamera Petra Hojdy se dobře doplňuje s Renčovým smyslem pro efekt a zálibně se rochní ve zpomalených záběrech na scenérie obklopující divokou řeku.
Patetická symfonická hudba bývalého profesionálního boxera Waltera Krafta ovšem občas ztrácí kontakt s tím, co se aktuálně děje v obraze. A důraz na formu zakrývá nedostatečnost obsahu jen velmi chabě.
I zmatení hrdinové teenagerských Rafťáků působí uvěřitelněji a sympatičtěji než tahle partička z tříštících se balkánských peřejí.
Kdyby se vážně topili, stálo by za to se do vln vrhnout jen pro Miroslava Krobota. Anebo teprve pak spustit kameru.
Na vlastní nebezpečí, ČR 2008. Scénář Josef Urban, režie Filip Renč, hrají Jiří Langmajer, Filip Blažek, Miroslav Krobot, Václav Jiráček, Lucia Siposová, Raluca Aprodu, Corneliu Jipa a další. 92 minut, distribuce Falcon. Premiéra 24. ledna 2008.
