Návrat Manželských etud na obrazovku a doplnění osudů partnerských dvojic o další dvacetiletí jejich životů vyvolaly loni velký ohlas. Bezkonkurenčně nejsledovanější byl příběh Marcely Haverlandové, který přinesl vlnu solidarity a přerostl rozměr televizního dokumentárního cyklu.
I proto se k osudům Marcely režisérka Helena Třeštíková vrátila i celovečerním dokumentem, který se nesnaží mentorovat ani zobecňovat, ale přesto otevírá obecnější otázky lidského předurčení versus života v pasivitě. Film se v premiéře představil jako zahajovací snímek letošního festivalu Jeden svět; do kin vstupuje tento týden.
S manželem Jiřím se jeho hrdinka brala 12. 12. 1980. Rozvedli se záhy po narození dcery, což Marcela vysvětluje kromě jiného nefungujícím soužitím s tchýní a blíže neujasněným obviněním manžela ze sexuálního obtěžování dcery.
Dceru a později i hyperaktivního mladšího syna vychovávala Marcela sama, návrat Heleny Třeštíkové ji v roce 1999 zastihl v době, kdy marně sháněla práci, řešila problémy s bytem i dospívajícími dětmi.
Marcela žila jen pro ně, odlehčení jí do života vnášely návštěvy country tancovaček. Těsně před dokončením druhého cyklu Manželských etud přišla rána: záhadné úmrtí dcery. Marcela se zhroutila.
Přichází deprese a pobyt v psychiatrické léčebně. Obtěžujícími telefonáty do Marcelina života vstupuje jakýsi důchodce Petr, který si ji vyhlédl během vlny mediálního zájmu; a všechno je jen horší a horší...
Film je sestříhaný chronologicky: v první části využívá ještě černobílý materiál z prvních Manželských etud a z filmu Z lásky, v té další druhé Manželské etudy, závěr patří nově natočeným scénám po ztrátě dcery.
Vidět všechen materiál pohromadě vyžaduje hodně silné nervy. Marcela začíná jako letargická, i když vcelku optimistická mladá žena, pak už přichází jen jedna rána za druhou. Z pohádky o lásce přecházíme v sociální drama a v závěru až v tragédii.
V první půli je to zároveň vzpomínka na život v éře normalizace; scéna s tančícími důchodci jako by vypadla z Formanových či Papouškových filmů. Tady se vypráví o zastaveném čase, v němž lidé bez výhledu uzavírali manželství před dvacítkou a často kvůli těhotenství.
Obrysy Marcelina života jsou mnohým známé z televizního uvedení a nesčetných novinových zpráv. Protloukání se a věčné čekání na změnu, které nechce vycházet vstříc tím víc, čím silněji na ni rány dopadají. Hned od počátků za sebe často nechá mluvit a jednat druhé. Proč se to vždycky musí stát mně, já to mám posraný celý, hořekuje.
To už se film stává pohledem do života dnešních "nižších" vrstev. Jako jejich zástupce sledujeme Marcelu bloumající s dcerou a cigaretou kolem výloh, vysedávající nad popelníky a hořekující, jak žijí. K tomu se záhy přidává tragédie osobní.
Třeštíkové nemůže nikdo vyčítat, že by v příběhu hledala senzaci. Stýká se s Marcelou dlouhodobě, sledování jejích osudů bylo logické. Dokumentaristka nikdy výsady být nablízku nezneužije k plytkosti ani citovému vydírání.
Nejsilnější a zároveň nejšílenější scénou je okamžik, kdy Marcela omdlí při ukládání urny s popelem dcery. Jen tady Třeštíková v zájmu její záchrany krátce vstoupí do záběru, jinak se dle svého zvyku důsledně drží za kamerou.
Je Marcele nablízku, divák vnímá intimitu, ale navzdory dramatickým zákrutám nemá voyerský pocit, jako by sledoval brutální reality show. Příběh rozvedené ženy dostává spíš parametry hraného filmu se silným tahem a temným tónem.
Třeštíková neodpovídá na to, jestli je Marcelin život výsledkem ran osudu nebo její pasivity. Ani katarzi film nepřináší - silný zážitek a otázky ano.
Marcela, ČR 2006. Režie Helena Třeštíková, kamera Jan Malíř, Miroslav Souček, Vlastimil Hamerník, producent Kateřina Černá, Pavel Strnad, Anna Becková. 83 minut, distribuce Aerofilms.
