Venis, Jeff, Randall a Hugo se nacházejí na vrcholu. Nejen metaforicky, díky miliardám na účtech, které získali z prodeje technologií využívaných skoro každým člověkem na planetě. Na vrcholu, v obrovské izolované vile uprostřed zasněžených hor, jsou i doslova. Během společného víkendu budou plánovat, jak expandovat a zvýšit zisk svých firem. Kdesi hluboko pod nimi mezitím probíhá totální destabilizace geopolitické rovnováhy, způsobená generativní umělou inteligencí, kterou vypustili do světa bez jakéhokoli testování. 

Čtveřici kamarádů a "titánů technologického byznysu", jak se sami hrdě označují, zprávy o státních převratech, ekonomických kolapsech a smrtících požárech nijak nerozrušují. V krizi vidí příležitost k dalším výdělkům. Když na tom lidi budou psychicky fakt špatně, snáz jim prodáte meditační aplikaci. Tato izolace - geografická i myšlenková - je základním stavebním prvkem filmu. Sterilní architektura vytváří laboratorní prostředí, v němž může britský tvůrce Jesse Armstrong pozorovat chování lidí přesvědčených o tom, že jim patří svět. 

Zobrazit 8 fotografií

V centru Armstrongova zájmu tak zůstává otázka bohatství a privilegií, které věnoval i čtyři sezony oceňovaného seriálu Boj o moc. Nevzdal se ani své charakteristické směsice absurdního humoru a satirického realismu. Jeho dialogy jsou stejně ostré, svižné a vrstevnaté. Zatímco ale Boj o moc ukazoval rozpad vztahů uvnitř jednoho rodinného impéria, v Mountainhead vidíme, co nastane ve chvíli, kdy už na rodinných ani žádných jiných hodnotách nezáleží. Zbývá jen egoistické taktizování, které na nikoho nebere ohledy. 

Smrt je nutnou ztrátou, utrpení výzvou

Každý ze čtyř antihrdinů reprezentuje jinou formu vztahu mezi mocí a technologiemi. Steve Carell hraje Randalla, smrtelně nemocného investora, který si snaží zajistit alespoň digitální nesmrtelnost. Venis (Cory Michael Smith) je CEO, který se odcizil své rodině, a podobně jako Elon Musk sní o tom, že pozemskou populaci přestěhuje na jinou planetu. Hostitel Hugo (Jason Schwartzman) vsadil veškeré jmění na "lifestylovou superaplikaci" a Jeff (Ramy Youssef), inovátor v oblasti AI, svádí dilema, zda se nechat vést svědomím, či soutěživostí. 

Armstrong není moralista. Ani cynik. Extrémně bohaté a bezcharakterní postavy nekarikuje. To by bylo příliš snadné. Přistupuje k nim s pochopením. Díky tomu může ukázat, že i za naprostou ztrátou kontaktu s realitou je určitá logika. Korporátní kapitalismus nechápe pouze jako ekonomický systém, ale jako způsob vztahování se ke světu. V odosobněném výkonnostním slovníku postav neexistuje nic jako vina, soucit nebo empatie. Smrt několika stovek lidí je pro ně "nutnou ztrátou", utrpení "výzvou". Vše přepočítávají na data a čísla. 

Mountainhead tudíž není filmem o technologiích, ale o ideologii. O víře, že každou krizi lze přerámovat jako příležitost. O přesvědčení, že morálka jen brání inovacím a vše lze optimalizovat - včetně lidstva. Mrazivá aktuálnost a realismus filmu nespočívají pouze v odkazech ke skutečným miliardářům, deepfake skandálům a AI start-upům, ale rovněž v přesném zachycení způsobu, jakým nejbohatší lidé mluví, přemýšlejí a jednají. Závěrečný akt se sice zvrtne ve frašku, ale po většinu času Armstrong nepřehání. Stačí mu konstatovat. 

Jason Schwartzman jako hostitel Hugo ve filmu Mountainhead. | Foto: Max

Praskliny v iluzi absolutní kontroly

Herci se svých padoušských rolí chopili s gustem. Carellova postava je směšná i tragická - muž, který tváří tvář smrti přemýšlí, jak své vědomí nahrát do cloudu. Cory Michael Smith hraje Venise jako robota s neměnným výrazem. Ramy Youssef jako Jeff je v maskování svých pochybností nejmíň úspěšný. Všichni čtyři muži ve skutečnosti využívají sebevědomou dikci a silácká gesta k zakrytí frustrace, strachu a nejistoty. Tyhle signály, že něco není v pořádku, praskliny v iluzi absolutní kontroly, jsou nejpronikavějšími momenty filmu. 

Každá autentická emoce vyniká o to zřetelněji, že se celé setkání odehrává v prostředí vyznačujícím se stejným leskem a odtažitostí jako katalog luxusního nábytku. Chladné kalkulování postav probíhá mezi minimalistickým obývákem, rozlehlou tělocvičnou a zasněženou terasou. Kamera Marcela Zyskinda představuje neviditelného pozorovatele, který pohotově reaguje na pohyby herců. Mountainhead tak sice navazuje na estetiku Boje o moc, ale posouvá ji do kontemplativnější roviny. Ironie je subtilnější, tempo pomalejší. Film v klasickém slova smyslu negraduje. Spíš se stále hlouběji noří do vnitřního světa postav.  

Související

Kultivovaná, ale odtažitá podívaná. Stejně jako skladatel Ravel, o němž film vypráví

2:05

Tuto uzavřenost Armstrong vystihuje také tím, že neponechává žádný prostor alternativě. Ve filmu nejsou žádní kladní hrdinové, trest a katarze. Jestliže Boj o moc připomínal shakespearovská dramata v tom, jak ukazoval rozklad mocenské struktury, Mountainhead sleduje jen její udržování. Sice doprovázené citacemi Hegela a Nietzscheho, ale přitom morálně a filozoficky vyprázdněné. Bez ideálů, jen s touhou přetrvat. Ne proto, aby bylo líp - postavy už mají všechno. Ale proto, že žádná jiná možnost není představitelná.

Svět se možná hroutí, ale procento nejbohatších lidí bude dál pořádat mítinky, budovat virtuální platformy a uzavírat dohody o mlčenlivosti. Mountainhead věrně odráží společenskou atmosféru posledních měsíců. Je nejchladnějším a nejbezútěšnějším Armstrongovým dílem. Přesto má schopnost burcovat. Právě tím, že žádné řešení nepřináší a nepřímo tak k vytvoření nějakého nadějeplnějšího narativu vyzývá své diváky a divačky.