V ceněném filmu Ženy pro měny nahlížela Erika Hníková za voňavou fasádu ženských časopisů. Nový dokument - vstupuje do distribuce 14. září - pojednává o vesnici Běšiny, jejíž obyvatelé ztrácejí schopnost spolu komunikovat. Nemají ani hospodu, kde by se mohli scházet, jen bizarní Eurocamp za vesnicí, vybudovaný místním starostou za peníze z evropských fondů. Hasiči, myslivci a sokolové tu "vyvíjejí spolkovou činnost" - a házejí si klacky pod nohy.
Co je tématem vašeho filmu?
Na začátku nebylo vyhraněné. Na Běšiny jsem narazila při obhlídkách na dokumentární film o "uniformách a uniformitě". Intuitivně jsem měla pocit, že Běšiny jsou to pravé místo k natáčení. Že ve vesnici žijí nejen zajímaví lidé v uniformách, ale že podstatné jsou i vztahy mezi nimi, které moc nefungují. A zajímavá byla i vesnice sama o sobě. Nakonec je pro mě hlavním tématem životní místo, vztah a odpovědnost ke svému okolí, film je snad i o tom, co nás spojuje a rozděluje.
Cítit je tu i otázka "českosti". Někdy to připomene scény z filmu Hoří má panenko.
Pro mě je tenhle film hodně český, i ti lidé mají "typicky české" charaktery. V Běšinech mají sokolovnu, o kterou se starají, je to krásný opravený dům. Ale zároveň se tam nesmí nic organizovat, protože sokolovna by tím trpěla.
A ten starosta?
Místo aby tyhle aktivity podpořil, radši za vesnicí postaví Eurocamp. On vůbec necítí jako problém, že tam chybí místo k setkávání. Tohle jsem už do filmu nedala: podle něj obyvatelé Běšin můžou být rádi, že se tři kilometry projdou, alespoň si tak zlepší zdraví. Ve filmu je naopak scéna, kdy starosta pozval do Běšin irskou delegaci, ale už nikoho z vesnice, protože se za ně styděl. Pak ještě lhal lidem do očí. Jejich chyba zase je, že mu máloco říkají na rovinu.
Takže i krize venkova?
Film vypráví o tom, že lidé přišli o původní jistoty. JZD zkrachovalo, 90 procent obyvatel někam dojíždí za prací. Vracejí se pozdě večer, nemají ani čas se scházet. Vlastně teď nevědí, kam patří. A otevřeně říkají: My jsme měli za komunismu víc času, měli jsme jistý peníze, měli jsme se líp. Dnes je nic nespojuje, nové budoucnosti nerozumí; starostu nechápou a žádnou aktivitu sami nevyvíjejí. Ten film je tísnivý, asi i depresivní. Ale snad je tam i naděje, třeba když na konci jdou do Eurocampu společně.
Změnil něco film v Běšinech?
Doufám, že ano. Bude se otevírat hospoda Zenit na náměstí. To už bylo naplánované dříve, doufám, že se lidé začnou více setkávat a vztahy budou lepší. Starosta začal chodit více mezi lidi, byl na hasičské zábavě, snaží se teď více naslouchat lidem.
Může snímek v Běšinech změnit i celkovou atmosféru?
Doufám. Může se stát, že emoce rychle vzplanou a rychle vymizí - a všechno bude při starém. Anebo někdo z nich bude kandidovat na starostu. Nebo si ty tři spolky po shlédnutí filmu spolu sednou a začnou to nějak řešit.
Erika Hníková (1976) absolvovala katedru dokumentární tvorby FAMU. V roce 2003 uvedla do kin svůj celovečerní dokument Ženy pro měny, který byl uveden na řadě domácích i světových festivalů a získal uznání diváků i kritiky. Natočila také dokumentární filmy Čtyři kroky dvojpůlka (2000), Naše třída (2001), Modelování života (2003) a Den E (2004).
